Článek
Článek si můžete poslechnout také v audioverzi
Úspěšná manažerka, která pracuje jako finanční ředitelka velké technologické společnosti, říká o svém pubertálním synovi: „Je to heterosexuální bílý muž. A ty dneska nikdo nemá rád.“
Věta pronesená s utrápeným výrazem, který prozrazuje opravdovou starost, vystihuje v geniální zkratce satirickou šestidílnou sérii Bílý Lotos. Divákům ji teď v létě pustila televize HBO a jde o zdařile načasované uvedení hned z několika důvodů.
Nemůžu mluvit za jiné rasy, pohlaví ani věkové skupiny, ale pro bílého heterosexuálního muže středního věku je to to nejlepší, co právě teď na obrazovce může uvidět. Už třeba proto, že jestliže kvůli pandemii musel vynechat jednu, možná dvě exotické dovolené u moře, tak mu seriál velmi přesvědčivě připomene, že možná o nic nepřišel. Ba naopak.
Bílý lotos přitom díky pandemii vznikl. Když loni v létě šéfové HBO zjistili, že počet diváků sice roste, ale natočených filmů a seriálů ubývá, tak oslovili tvůrce se specifickou prosbou: nedokázali by rychle napsat scénář, který by šlo podobně rychle a levně realizovat?
Jedním z oslovených byl 51letý scénárista, režisér a herec Mike White, nikoli náhodou „bílý heterosexuální muž středního věku“. Jak řekl deníku New York Times, nabídka viceprezidentky HBO Francesky Orsi zněla jasně: dokázal by napsat „minisérii, která by se dala natočit v jedné lokaci a jejíž rozpočet by nebyl víc než tři milióny dolarů na jeden díl“?
White odpověděl, že ano, a seriál kompletně napsal během loňského srpna a září. O necelý rok později měl první díl premiéru. A hned počáteční minuty seriálu jsou strhující. Sledujeme, jak letištní zaměstnanci nakládají do letadla lidské tělo v přepravní krabici. Nevíme, kdo je uvnitř, byť tušíme. Vzápětí se děj posouvá v čase o týden zpátky, kdy na dovolenou přijíždí osm hostů.
Jsou bohatí, aby si mohli dovolit týdenní „all inclusive“ dovolenou v jednom z nejluxusnějších resortů (údajně „nejromantičtějším na Havaji“, jak zazní ve scénáři), ale nikoli nepředstavitelně bohatí. Jsou typickými příslušníky onoho aspiračního nejbohatšího „jednoho procenta“, které všichni nesnášejí (jsou hlavními viníky toho, že si rychle „spotřebováváme“ planetu!), ale většina by mezi ně zároveň chtěla patřit.
Sledujeme novomanželský pár, kde on je zpovykaným synem z bohaté rodiny, zatímco ona ambiciózní, ale zároveň asi ne úplně schopnou a úspěšnou mladou novinářkou. Bavíme se neurózami a alkoholismem šedesátileté blondýny, jejíž život zničila panovačná matka, kterou si na dovolenou přivezla v urně.
No a konečně se bavíme zákopovou válkou ve čtyřčlenné rodině doplněné o univerzitní spolužačku dcery, která do galerie „jednoprocentních“ tak trochu patří i nepatří. Není úplně bohatá ani úplně bílá, což Mike White scénáristky náležitě využil. Hlavou rodiny je zmíněná finanční manažerka firmy provozující internetový vyhledávač.
Její manžel je pak aspoň pro mě jakousi centrální postavou celého obsazení. Věkem se blíží jak autorovi seriálu, tak i zmíněné cílové skupině heterosexuálních bílých mužů středního věku, tedy i mně. A protože všichni máme tak trochu rádi cizí neštěstí, je nesmírně zábavné sledovat, jak toho vynervovaného bačkoru nejdřív stresuje strach z rakoviny varlat, aby ho vzápětí vystřídala existenciální tíseň z odhalené homosexuality dávno zemřelého otce.
To vše je zarámované kontrastem se „zbytkem vesmíru“, který naše hlavní hrdiny obsluhuje a opečovává. Ať už jsou to číšníci, recepční anebo masérky. Většinou to jsou potomci původních obyvatel, takže v příběhu je zakódován i dnes tak aktuální dávný koloniální hřích.
S jedinou výjimkou, a tou je ředitel hotelu, asi druhá klíčová postava seriálu. I on je bílý a středního věku, podobně jako hosté, ale už ne bohatý ani heterosexuální. Zlomyslností, více či méně úspěšně maskovanou za úslužnost, ale hlavně fyzicky připomíná Basila Fawltyho v podání Johna Cleese z legendárního britského sitcomu ze sedmdesátých let.
Muž rozkročený mezi oba světy, tím „bílým privilegovaným“ a tím „ostatním“, by je měl propojovat a usmiřovat. Možná i rozumět oběma. Ale v tom kolosálně a opakovaně selhává a nemůžu si pomoct, ale v tom vidím jednu z důležitých metafor Bílého lotosu. Protože tyhle dva světy nejde usmířit a ten bohatý nelze porazit (nechci nic prozrazovat, ale to do určité míry napoví konec seriálu). Takže jedinou možností je to, že se zlikviduje sám.
Že je seriál skvělou satirou, dokazuje to, že vtipný a zábavný přijde jak těm, kteří se na výše popsaný konflikt v západní společnosti dívají s obavami a strachem, tak i těm, kteří ho vidí jako cestu ke světu lepšímu a spravedlivějšímu. I proto se mu dostalo příznivých recenzí jak v konzervativních, tak progresivních liberálních médiích. I to je úspěch.
Nechám na vás, jaké pocity vyvolá ve vás. Ale vsadím se, že vás pobaví, a to vlastně na mnoha úrovních a z různých důvodů. Šestidílná série Bílý lotos pro mě perfektně naplňuje to, co jsem popsal jako svůj životní program, a tím je veselý pesimismus. Ano, historie se asi neubírá dobrým směrem. Vidíme to i na obrazovce. Ale kráčíme jí vstříc vesele a radostně.
Snad ještě malou poznámku k těžkému údělu nás bílých bohatých heterosexuálních mužů. Máme za sebou éru, kdy se na nás hodně dalo. Dvacáté století bylo krušné. Doopravdy i ve filmech. Když měl někdo zničit svět, anebo ho naopak zachránit, pak jsme to byli skoro vždycky my.
Série Bílý Lotos říká něco úplně jiného. Vesele a laškovně, ale i tak naprosto srozumitelně. Ten vzkaz pro nás, bohaté bílé heterosexuální muže, je jasný a nepřehlédnutelný. Očekávání směrem k nám jsou dnes malá, v podstatě nulová. Co by se mohlo pokazit?
