Článek
„Praha od srpna zvedne cenu stání na většině záchytných P+R parkovišť. Na čtyřech budou lidé za denní stání platit 100 korun a na devíti 50 korun. Dosud řidiči na všech parkovištích kromě jednoho za den zaplatili 20 korun.“ Tolik agenturní zpráva.
O spravedlivém rozhořčení se říká, že je zpravidla z deseti procent spravedlivé a z devadesáti procent jde o závist.
Tato stručná filipika, tento komunální šleh, dané charakteristice, věřím, neodpovídá.
Píši ji z pozice venkovana, který, maje domácí koronavirové kanceláře po krk, jezdí nyní, když je covid jakž takž v klidu, do metropole několikrát týdně pracovat. Mně podobných mužů i žen je denně v průměru sto čtyřicet tisíc. A na nás všech se teď Praha rozhodla vydělat. A projde jí to.
Magistrát velmi dobře ví, že zajet autem do centra nebo v mém případě na Smíchov je snad horší, než si nechat trhat zuby. Jak Seznam Zprávy tento týden informovaly, množství dopravních uzavírek je v Česku rekordní. Přičemž ze všech nejhůř je na tom Praha.
Realita je vážně surová. Do centra hlavního města se dnes za volantem vydávají zpravidla jen dobrodruzi s masochistickými sklony. A to máme prázdniny! Se začátkem září se z tohoto problému, který teď drtí hlavně nás, psychicky křehké šoféry, stane kolektivní psychóza.
Řidiči, dojíždějící do Prahy za prací, tedy my, nakonec zdražení překousneme. Nic jiného mám nezbývá, nemáme na výběr. Co je lepší? Nechat auto na kraji města za pětinásobek současné ceny a metrem dorazit do kanceláře za pětadvacet minut? Anebo se hodinu, či spíše déle, trmácet ucpanou Prahou a v kolonách prodělat osm infarktů, případně spořádat platíčko neurolu?
S dovolením předem zamítnu námitky, které by se snad objevily – totiž proč ten blb (já) nejede vlakem? Inu proto, že zasednete-li v Liberci, o němž celou dobu hovořím, do dávným tabákem žluklého koženkového kupé, vystoupíte z něj v Praze po bezmála třech a půl hodinách. V horším případě, máte-li poradu s kolegy v devět a není-li jiného zbytí, po čtyřech hodinách.
Krajní varianta. Liberec – Praha za čtyři hodiny.
Souhlasím, je to neuvěřitelné. Ale cesta vlakem z Liberce do Prahy trvá v éře autonomních elektromobilů, soukromých exkurzí k hranicím vesmíru a létajících taxíků víc než sto osmdesát minut.
A co autobus, fňukající panáčku, aha!? Když máte, jako já, to štěstí, že žijete v Jablonci nad Nisou, na Černém mostě na okraji metropole vystoupíte z busu po hodině a čtyřiceti minutách. Pravda, počítám do toho tisícovků kroků učiněných na nádraží.
Pokud se ale do přímého spoje nevejdete, čeká vás putování courákem do sousedního Liberce a až poté do matky měst. Radím vám dobře, sežeňte si nanoroušku (protože v respirátoru to nepřežijete) s ilustrovaným afektovaným úsměvem, jímž překryjete vztekem zúžené rty nad nesnesitelně pomalu přistupující spolupasažéry. Na okraji Prahy ji, odporně zvlhlou, odhodíte zhruba za dvě hodiny a třicet minut.
Ano, veřejná doprava je v Česku v žalostném stavu. Deprimující je pro nás, Severočechy, srovnání se sousedním Saskem. Za koupáním do Žitavy, za zevlem či shoppingem do Drážďan, tam všude putujeme takřka výhradně vlakem. Cestování německými příměstskými spoji je totiž fantastické. Jako když z močálovitého středověkého žlabu naskočíte na sci-fi kolejnice.
Vydat se vlakem do Drážďan je krystalická radost, a to nejsem žádný šotouš. Německé dráhy jezdí na minutu přesně. Vagony jsou aseptické. Záchody nevyvolávají dávení. Deutsche Bahn nešetří. Ve vlaku si koupíte kafe i drobnou laskominu. Wi-fi a zásuvky pro notebooky jsou letitým standardem.
Ale to jsem snad až příliš odbočil.
Přelétnu-li chystanou pražskou realitu kritickým pohledem, vidím nabubřelost. Praha se k lidem, kteří v ní a pro ni pracují, chová hanebně. Zatímco chytrá západní města mají na periferiích dávno bezplatné parkovací domy s benzinkami, jízdenkou na metro a kávou zdarma, s dobíjecími stanicemi, toaletami a bezplatnými půjčovnami kol, Praha zvolí nejtupější možné řešení – zdraží. Sebevědomě. Jistá, že může jedině vydělat.
V byznysovém prostředí by se jejím počínáním možná zabýval příslušný úřad proti zneužívání monopolu. Ve světě politickém to nebude řešit nikdo.
Sto čtyřicet tisíc lidí měsíčně utratí tisícovku navíc za to, že jim magistrát milostivě dovolí zaparkovat na obskurních místech, kde jim mnohdy vůz – aniž by o to stáli – zbrousí čtvrtmetrová ostřice prorážející zatravňovací dlaždice. Na místech, kde není možné platit kartou, kde automat nebere bankovky, ba dokonce ani kovové padesátikoruny. Tady se stále píše rok 1989. Přinejlepším.
Ale co, ať si nadávají, vidláci. Nás nevolit stejně nemůžou.
