Článek
Na hranici parodie jsou pasáže z české verze Kmotra, kdy mafiáni, tedy jejich čeští dabéři, mezi sebou začnou mluvit italsky (a v českých titulcích jde překlad). Klasické drama režiséra Francise Forda Coppoly podle románu Maria Puza přinesla v sobotu večer Česká televize.
Český dabing se v takové chvíli jakoby přepíná do otitulkovaného „originálu“, ale postavy hovoří „českou italštinou“.
Gramaticky nejspíš správně, italsky neumím. Ale dojem, že skuteční Italové mluví jinak, a to o hodně jinak, si člověk může ověřit rovnou v tom samém filmu, kde v některých scénách ze Sicílie zůstaly i v české mutaci původní dialogy - bez dabingu, s titulky.
V čem je problém a kde spočívá zdroj nesrovnalosti, popsal už v roce 1946 jazykovědec Pavel Eisner ve své stěžejní knize Chrám i tvrz:
Hovorová čeština je jazyk nápadně pomalý. Pokud sahají mé poslechové zkušenosti, je o hodně pomalejší než italština, stejně než franština, španělština, portugalština, než ruština, srbochorvatština a bulharština, než angličtina a rumunština a také než polština, což je při velké příbuznosti obou jazyků dvojnásob nápadné. Z jazyků, jimiž jsem slyšel mluvit, je tak pomalá jako čeština jen ještě němčina, a to spíš pruská a severní než od jihu. Máme, zdá se mi, dokonce jakýsi estetický ideál pomalého promlouvání. Slyšíme-li např. Itala, jak ze sebe vydává svou mateřštinu tempem opravu kulometným, nevadí nám to, ledaže nerozumíme; ale jakmile velkou výjimkou některý Čech mluví česky ani ne tak rychle jako Ital italsky, Srb srbsky, Polák polsky atd., řekneme, že ten člověk „brebentí“.
Neboli i kdyby se český herec rozkrájel, jako Ital mluvit nebude (anebo by opravdu muselo jít o parodii à la Televarieté). Když Čech dabuje chvíli česky a najednou chvíli italsky, Kmotr se poněkud nepatřičně prolíná s Kmotrem Mrázkem.
Naše vášeň pro filmový dabing je diskutabilní sama o sobě a dá se o ní hezky debatovat dlouho. Ale to pravé lámání chleba nastává, když filmové postavy hovoří více než jedním jazykem. To je příležitost posunout obcování s originálem na novou úroveň.
Určitě jsou filmy, které i s dabingem vrostly do české kultury a několikátá generace je vidí potolikáté, že originál neřeší a nejspíš ani nikdy neslyšela. Je nám jedno, jestli jsme o něco přišli, jestli se něco ztratilo v překladu. Připadá nám, že všechno sedí. Například: Fantomas. Nebo Někdo to rád horké. Díváme se na to vlastně jako na konverzační komedii v českém divadle.
Jinde naopak vadí, že dabing – skoro nevyhnutelně – z originálu gumuje jazykové odstíny. Například to, že různé postavy mluví sice stejnou řečí, ale různými akcenty nebo dialekty. Méně jazykově vybavení diváci to třeba neocení, nicméně mnozí ano, a i kdyby onu řeč neovládali perfektně, pochopí, že jde o důležitou součást autenticity. Například: Match Point od Woodyho Allena.
No a pak existují filmy, kde střídání jazyků jednotlivými postavami hraje zásadní roli. A na hře s jazykem do značné míry stojí samotná zápletka.
Nevěřil jsem, že je něco takového ve vesmíru možné, ale český dabovací stroj se zmocnil i Tarantinových Hanebných panchartů. Nadabovaná byla – a nevím, jestli naštěstí jen, anebo už na tom nesejde, protože dílo zhůvěřilosti bylo vykonáno – slabá polovina filmu, ta, kde kde se mluví anglicky. Zbytek, čili dialogy v němčině a ve francouzštině, zůstal v původním znění s titulky, takže ušetřen – a opuštěn.
Takže asi takhle: Já bych všechny ty dabingy zakázal.
