Článek
Velká Británie alespoň první dávkou naočkovala přes 30 milionů lidí, a tak se tu pozornost stáčí k otázkám, které jí zatím můžeme závidět. Například: Mají mít očkovaní právo na preferovaný přístup do hospod? Respektive, mohli by se hospodští, až v květnu otevřou, rozhodnout, že dovnitř pustí jen hosty, kteří se prokážou očkovacím razítkem? Podle posledních zpráv z ostrovů se zdá, že spíš ne, ale záležitost je otevřená.
Jde o etický, ekonomický a hlavně sociální problém. Anglická hospoda je instituce stejně jako ta česká, proto mu musíme věnovat patřičnou pozornost.
Zavřené hospody, z posledního roku víc než polovinu času, patří k nutným a nepříjemným důsledkům boje s pandemií. Momentálně u nás fungují bez hostů (takže většina z nich nefunguje vůbec) od 18. prosince 2020. Jde o situaci, která, kam až paměť sahá, nemá v historii obdoby.
Mluví se hlavně o ztrátách podnikatelů, zaměstnanců, pivovarů a nakonec i státního rozpočtu. Za rok 2020 klesly tržby oboru o 37 procent.
Ale ztrátou trpí i ti, kdo do hospod, vináren, kaváren, barů a bister chodí – běžně, příležitostně, výjimečně, s větší nebo menší náruživostí a bez ohledu na to, co tam konzumují. Je to ten typ újmy, který se nedá úplně vyčíslit a srovnávat.
Zmizely rozhovory, setkávání, interakce, tváře a gesta známých i neznámých lidských bytostí, ruch nebo jen hospodské lelkování. Nedají se navazovat vztahy, nepřibývají historky a nevznikají vzpomínky. Samota tíží. Zmizela rozmanitost (už dřív stlačovaná mcdonaldizací restauračního provozu – ale co bychom za ni teď dali!). Někomu zmizelo místo, se kterým se identifikoval (nemyslím tím hrdost po pěti pivech, ale i hospodu nebo kavárnu přece člověk může mít rád).
Zmizely „volnočasové aktivity“, které se v hospodách daly provozovat, od mariáše přes kulečník po hudbu, zpěv a živé umění vůbec. Nemluvě o tom, že jsou hospody, které zušlechťují ducha hostů svojí estetikou (a jiné bohužel naopak).
Zmizela hospoda jako ventil, místo pro uvolnění a tříbení názorů. Zmizela hospoda jako politický faktor par excellence, kterým byla za národního obrození i před covidem. Sociální demokracie by se dnes nedala založit v hostinci U Kaštanu. Vydržet život za bolševika bez Klamovky, Malvaze a jiných restauračních zařízení by bylo pro řadu lidí obtížně představitelné.
Stůl Jiřího Koláře ve Slavii by dnes zůstal opuštěný. Nemohly by vzniknout – a nevznikají – stovky po hospodách složených básní a písní, ani kreseb na pivních táccích. Osudy dobrého vojáka Švejka nebo povídky Šimka a Grossmanna by musely být napsány jinde a jinak a kdoví, jak by to dopadlo.
Ještě horší než paralýza „kulturní funkce“ hospod je ztráta sociálních příležitostí. Ta se týká všech, ať chodíte k Tygrovi nebo do Severky koukat se na televizi. Hospoda nejvíc chybí jako místo (k) pospolitosti. Pokud k ní zachováme zodpovědný přístup, samozřejmě.
Takto hospodu zkoumá Stanislav Brouček v referátu „Místo hospody v české lokální společnosti“, předneseném v září 1994 na literárněvědné a kulturněhistorické konferenci v pivnici Formanka v Praze-Dejvicích. Z konferenčního sborníku citujeme:
Hospoda je místem k vytváření neformálních (event. formálních) společností (skupin) s různou škálou účelů. Do sdružovacích důvodů se promítají sousedské vazby, rozličné druhy přináležitosti ke stejné profesní nebo i politické orientaci, anebo četné formy zájmových aktivit. Všemi skupinami a společnostmi protéká skvělý pramen osvěžující, povzbuzující a odnášející vše nepotřebné.
Anebo, s patřičným konferenčním patosem: Hospoda je něco mezi lékárnou na tišící a povzbuzující prostředky, univerzitou, parlamentem a kostelem.
Můžete namítnout, že si tady českou hospodu idealizujeme, jako by v ní seděli jen samí dobře naložení kumpáni a v každé druhé Bohumil Hrabal. Ale její klady – víme i o záporech! – jsou neoddiskutovatelné.
Speciálně v době sociálních bublin je cenná příležitost natrefit tu na „jiné lidi“ než někde na internetech, ba na lidi z masa a kostí vůbec. O kamarádech a kamarádkách nemluvě.
A teď zpátky k tomu, jak tuhle mizérii změnit a ukončit. Pro pořádek: V první řadě ne tak, že se hospody prostě otevřou bez ohledu na stav nákazy. Všechno výše řečené o sociálním a kulturním tmelu může platit, ale veřejné i soukromé zdraví je trochu jiná liga.
Ale stejně tak je jasné, že něco jako očkovací vstupenka by hospodám způsobilo další ránu. Tedy ne tolik jejich majitelům nebo pivovarům, ale „smyslu“ hospod pro hosty. Problém se pochopitelně netýká jen restaurací, ale na nich se dá dělení běžného života podle toho, jestli jste očkovaní, nebo ne, ukázat. Ten „tmel“ se bude rozpadat.
Až budou očkovaní prakticky všichni, prosím, půjde o symbolické potvrzení, můžeme ho ukazovat u vchodu jako občanku, v amerických barech nic výjimečného. Ale do doby, než bude přístup k očkování neomezený, tím jednak kazíme hospodu: zpřetrháváme to, čím je. A jednak si zaděláváme na problémy s diskriminací těch, kdo injekci nedostali.
Ještě mnoho měsíců by například hrozilo, že hospody budou připomínat kluby naočkovaných seniorů, zatímco místa, kam chodí mileniálové a mladší se možná ani neotevřou, protože nebude pro koho. V Británii například řeší znevýhodnění etnických menšin, ve kterých je průměrná proočkovanost nižší. A pokud nebude mezinárodní „covidový pas“, na základě čeho by se do hospod pouštěli cizinci? A podobně.
Pokud vyhradíme hospody jen „oficiálně bezpečným“ lidem, nevystačíme s potvrzením o očkování – rovnocennou náhradou musí být i negativní test, ke kterému má přístup každý. Ani tady si ale nejsme rovni – někdo má testovací místo po ruce (případně po cestě do hospody), jiný daleko, někdo použije spolehlivější test, druhý nějaký pofidérní, někdo se testuje průběžně, někdo zatím vůbec, a tak dále.
Tady už je to něco za něco – buď budeme čekat, až covid jednoho dne „odvoláme“ či „prohlásíme za chřipku“, anebo se dlouhodobě přizpůsobíme nějakému kompromisu mezi tím, na co jsme byli zvyklí dřív a realitou. Perspektivnější se v dohledné době zdá druhá možnost. Celý příběh s hospodami za jiné ilustruje, jak složité může být předělat život po pandemii. A z čeho budeme muset v porovnání s minulostí slevit.
