Článek
Žijete-li tak jako autorka článku na předměstí amerického města, kde se v následujících dnech očekává v souvislosti s koronavirem katastrofa (situace v New Orleans se každý den zhoršuje a nejnovější statistiky ukazují, že pokud by Louisiana byla samostatný stát, byla by globálně na 15. místě v počtu zemřelých na následky onemocnění způsobeného COVID-19), držíte se s dvěma malými dětmi doma zuby nehty. Už dva týdny. Jediná pravidelná aktivita je večerní projížďka nebo procházka po okolí.
Naši čtvrť máme za posledních čtrnáct dní prozkoumanou tak dokonale, že už v jedné ulici vyhlížíme partu kluků hrajících americký fotbal, přesně víme, kde budou v 7.10 večer kachny se svými mláďátky, a také víme, že na rohu ulic Cocos Plumosas a Palma Vista potkáme starší pár s jejich večerním drinkem.
Včera jsme si ale všimli něčeho nového, co nám zatím nedává smysl. Za okny mnoha domů jsou vystavení plyšoví medvědi. Někde jsou u nich také vzkazy jako: „Nevzdávejme to!“ anebo „Brzy to bude za námi!“ Jinde vidíme v okně nalepený obrázek plyšáka. Přemýšlíme, co to může být za kód, a říkáme si, že se asi děti už neskutečně nudí, a tak si vymyslely novou zábavu. Když jich ale potkáváme minimálně deset, je mi jasné, že jde o něco organizovaného.
A tak já - matka - dostávám hned po příchodu domů za úkol googlovat a zjistit, o co jde, zatímco dcery hledají ty své medvědy, které musí nutně a okamžitě vystavit také. Netrvá dlouho a „jsme doma“. Za nápadem stojí rodiče uvěznění s dětmi bez možnosti vidět se s kamarády. Inspiraci našli v americké dětské klasice - knize z roku 1989 „We're Going on a Bear Hunt“. V době sociálních sítí stačilo jen málo a fenomén dětí stopujících medvědy, ať už na procházkách, nebo ze zadních sedadel aut a třeba s dalekohledem v ruce, je na světě. Šíří se i do dalších zemí a kromě plyšáků mají mít stejné poselství třeba i obrázky duhy.
„Je to způsob komunikace s jinými lidmi v době, kdy jsme všichni izolovaní,“ řekl časopisu Time jeden z nadšeně zapojených otců Rhodes Bailey z města Columbia. „Je to jako takový tichý vzkaz, který si navzájem vyměňují rodiny z okna do okna a snaží se uklidnit slovy: Jsme v tom všichni společně, prožíváme úplně to stejné jako vy.“
Jak dokazuje jeho případ i další tisícovky komentářů na sociálních sítích, k nově vytvořené bojovce se připojují nejen děti. I rodiče hledají v této době plné stereotypu odehrávajícího se v uzavřeném bytě jakékoliv zpestření a pocit sounáležitosti. Po minulém týdnu, kdy všichni v Americe sdíleli své barevné mozaiky vytvořené na chodníku pomocí kříd a lepicí pásky, převzali tento týden vedení plyšáci v oknech.
Jsem zvědavá, s čím přijdou Američané příští týden. Že by konečně už to šití roušek? Inu, doba koronavirová.
