Blog: Dveře do vesmíru dokořán!

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Britský podnikatel Richard Branson sotva přistál po krátkém výletu do stratosféry a Bernie Sanders, bývalý prezidentský kandidát a miláček amerických liberálů, už tweetoval: „Tady na Zemi, v nejbohatším státě na planetě, žije polovina lidí od výplaty k výplatě, lidé mají problém se uživit, zaplatit si lékaře – ale dívejte, nejbohatší chlapci světa jsou ve vesmíru. Ano. Je čas zdanit miliardáře.“

Není s podobným názorem zdaleka sám. Někteří dokonce chtějí miliardáře „zrušit“, protože jich je moc a nejsou k ničemu, zjednodušeně řečeno. Zatím to naštěstí myslí povětšinou metaforicky. Plošné zdanění velkých majetků či vysokých příjmů ale požaduje řada vlivných levicových amerických politiků, například Elizabeth Warrenová či Alexandria Ocasio-Cortezová. A to bylo ještě před pandemií, během níž se počet miliardářů i jejich celkový majetek dál zvýšil.

Když v roce 1982 publikoval časopis Forbes poprvé žebříček 400 nejbohatších Američanů, byl na prvním místě pětaosmdesátiletý loďař Daniel Keith Ludwig s majetkem zhruba dvě miliardy dolarů. Dnes by mu to nestačilo ani na to, aby se na zmíněný seznam vůbec dostal. O poslední místo se dělí deset mužů s odhadovaným majetkem 2,1 miliardy dolarů. Mimochodem, jedním z nich je známý a kontroverzní investor německého původu Peter Thiel, který spoluzaložil PayPal a investoval například do Facebooku.

A pak tu máme zmíněnou pandemii. Když v dubnu Forbes zveřejňoval letošní seznam „světových miliardářů“, hlásil od března 2020 rekordní nárůst 493 nových dolarových miliardářů, tedy v průměru „nový kus“ každých 17 hodin. Je to zdaleka nejvíc v historii. Na druhém místě je rok 2015, kdy přibylo 290 miliardářů. Celkem je na seznamu 2 755 lidí.

Trochu statistiky: průměrný věk miliardáře je 63 let, 87 procent z nich jsou muži, nejlépe se jim daří v Evropě a Severní Americe. Nejvíce jich žije ve „velké Číně“, kam se vedle ČLR řadí také Tchaj-wan a Hongkong – tam jich je skoro 1 100. Největší „hustota miliardářů“ je v Monaku, kde vychází jeden na 12 600 obyvatel. Máme-li věřit odhadům českých médií, pak v Česku připadne jeden miliardář asi na 670 tisíc lidí.

Bohatnutí nejbohatších lidí je tím, co mnohé znervózňuje. Zvlášť v době pandemie, kdy se většina z nás musela spíše uskrovnit. A i když většina západních intelektuálů asi vyloženě netrpěla, tak mnozí z nich doma na home office napsali texty, které se dívaly na miliardáře s morální převahou lidí, kteří sice tolik peněz nevydělali, ale kompenzují si to přesvědčením, že jsou na té správné straně historie.

Kritika miliardářů vychází v podstatě ze dvou pozic. První hlásá, že je to takové množství peněz, které stejně nedává smysl. Od určité velikosti majetku je úplně jedno, jaké je ono finální číslo uvedené ve Forbesu. Podle psychologů vás od jisté hranice neučiní více peněz více šťastným. A ty peníze stejně nejde utratit. Italský webový designér vytvořil stránku, na níž můžete zkusit utratit peníze, které podle Forbesu vlastní Elon Musk. Zjistíte, že pokud nezačnete nakupovat letadlové lodě (které beztak nejsou na prodej), tak to prostě nejde.

Když padají charakteristiky toho, jak jsou někteří lidé bohatí, velmi často najdeme slovo „obscénní“. Majetek v řádu desítek miliard popisuje slovo, které jinak rezervujeme pro lidi, kteří chodí ukazovat svoje přirození před dívčí gymnázium. Zajímavé! Co je na velkém bohatství „obscénního“, přitom není úplně jasné. Ale naštěstí máme kauzy typu multimilionáře Jeffreyho Epsteina, které propojují „velké peníze“ se sexuálním obtěžováním, a tudíž použití tohoto přídavného jméno vlastně ospravedlňují.

Tím se dostáváme ke druhé pozici, z níž se miliardáři kritizují, a tou je amorálnost hromadění majetku. Dnešní lovci miliardářů jsou sofistikovanější než duchovní otcové komunismu kázající o vykořisťování pracujících. Ale ne zas o moc.

Například se často uvádí, že technologické firmy víceméně vděčí za svůj úspěch technologiím, které byly vyvinuty v rámci vládou dotovaného výzkumu, a tudíž za peníze daňových poplatníků. Je tedy správné, aby dnes zakladatelé těchto soukromých firem bohatli takovým tempem?

Na tuto otázku asi neexistuje jedna správná odpověď. Je to věc pohledu na svět, nehezky řečeno ideologie. A zároveň i ochoty využít toho, co jsme se v minulosti empiricky dozvěděli o lidském chování či vznosně řečeno lidské duši. Obávám se, že jsme se coby lidstvo už několikrát celkem bolestně přesvědčili, že bez ekonomické nespravedlnosti svět jaksi nefunguje.

Ano, některé věci by bez vládních miliard proudících přímo z rotaček centrálních bank nikdy nevznikly. Nepodívali bychom se na oběžnou dráhu ani na Měsíc, nevznikl by koncem šedesátých let internet a o dvacet let později ani web. Ale zároveň platí, že nebýt kapitalismu, je vysoce pravděpodobné, že by tyto technologie zůstaly ve výhradním využití státu a jeho institucí. Drahé, v praktickém životě nepoužívané, dostupné a srozumitelné pouze úzké skupině lidí.

Můžeme vést diskusi, co by z pohledu širšího dobra bylo pro lidstvo lepší. Problém ovšem nastane, když se pokusíme „širší dobro“ definovat nebo se na něm aspoň rámcově shodnout. Internet a web byly „privatizovány“ a s nimi i bezpočet dalších technologií kolem elektroniky a komunikace – a změnilo to svět k nepoznání. Opět lze vést debatu, zda k lepšímu. Moje přesvědčení je, že zcela nepochybně k lepšímu.

A „kosmos“ se privatizuje právě teď. Nedělní let Richarda Bransona je v tomto příběhu v podstatě drobnou, byť symbolicky nepřehlédnutelnou epizodou. Divadelním představením pro média a veřejnost. To se odehrává už delší dobu. Ale zároveň se dějí i věci důležité a podstatné. V květnu 2020 letěli astronauti NASA na stanici ISS v kosmické lodi Crew Dragon, vyvinuté a provozované firmou SpaceX, která byla založena Elonem Muskem.

Nebylo to zadarmo, firma podepsala s NASA, tedy s americkou vládou, kontrakt v hodnotě 2,6 miliardy dolarů. Ale jiná alternativa dnes není. Zrušený vládní program, který měl za cíl totéž, tedy zajistit dopravu lidí na nízkou oběžnou dráhu, měl plánovaný rozpočet 35 miliard dolarů. I kdyby cenu udržel, což je u vládních rozpočtů utopie, vyšlo by to americké daňové poplatníky skoro 14krát dráž než smlouva s Muskem.

Jistěže je souboj tří stárnoucích bílých miliardářů Bransona, Bezose a Muska svým způsobem komický. Připomíná soutěž „kdo vejš“ na klukovských záchodcích někde na základní škole. Ale naříkat nad tím, že si miliardáři financují ze svého adrenalinové zážitky, zatímco miliony lidí mají problém vydělat na nájem bytu, je laciné a okoukané ideologické harampádí.

Moje názory ovlivňuje to, že jsem členem dnes poměrně neoblíbené generace Čechů, která v devadesátých letech „budovala kapitalismus“. Přejali jsme étos poválečné generace Američanů, dnes rovněž neoblíbených boomerů, dobře srozumitelný v citátu Johna Steinbecka. Ten napsal, že v Americe nejsou žádní vykořisťovaní proletáři, ale pouze „momentálně indisponovaní milionáři“.

Znovu, už poněkolikáté, podotýkám, že rozumím tomu, že doba se změnila. A s ní i hodnoty, ideály či pohled na minulost. Chápu to.

Ale nijak to neumenšuje mou radost, že se jako první soukromník za své peníze podíval do vesmíru Richard Branson, a to těsně před 71. narozeninami. Dává mi to naději „momentálně indisponovaného miliardáře“.

Protože když se podívám, kolik stál počítač v roce 1970 a kolik v roce 1990, nepovažuju za vyloučené, že se já či moji vrstevníci třeba do vesmíru taky podíváme. V jednasedmdesáti nebo později, pokud se dožijeme. Asi to i za 20 let bude stát trochu víc než měsíční penze českého seniora. Ale třeba si do té doby našetříme.