Blog: Dobrý den, jsem herec. Mohl bych si u vás zkusit brutální vraždu?

Těsně před koncem loňského roku uvedla streamovací platforma Netflix premiéru muzikálu The Prom. Vysoce oceňované dílo, ctící bombastičnost patřící k muzikálu a zároveň kladoucí důraz na psychologii postav, táhnou hollywoodská esa. Meryl Streepová, Nicole Kidmanová, Andrew Rannells a James Corden se vyžívají v rolích upadajících broadwayských hvězd, které se vydají na pomoc středoškolačce, již kvůli lesbické orientaci nechtějí pustit na maturitní ples.

Kromě salvy nadšených ohlasů přišla i kritika, která oživila debatu o tom, kdo jaké role smí hrát. James Corden, heterosexuál, totiž hraje gaye. Lehce (možná víc než lehce) karikaturním způsobem. Aneb mírně šišlavě s výraznou gestikulací. Znovu se tak přetřásá, zda by LGBT role neměli hrát pouze LGBT herci.

„Herci z LGBT komunity by měli mít při obsazování těchto rolí přednost, protože tyto filmy vypráví naše vlastní příběhy,“ cituje server NBC News Wilsona Cruze, jenž se „vyoutoval“ už v 90. letech, a byl tak jedním z prvních známých gayů, který hrál homosexuála.

Podobně to vidí mladičká transgender herečka Zoey Luna. Podle ní lidé, kteří nejsou transgender, vytvářejí spíš jen představu o tom, jak se postava prožívá.

Přitom řada „hetero“ herců byla za své výkony v LGBT rolích vysoce ceněna. Stačí připomenout Toma Hankse ve Philadelphii nebo Hilary Swankovou ve filmu Kluci nepláčou, kteří mají doma za své role Oscara. Nepřeberné množství nominací sesbíral Eddie Redmayne za ztvárnění dánské transmalířky Lili Elbe ve snímku Dánská dívka. Zlatý globus si odnesla třeba Annette Beningová za film Děcka jsou v pohodě, v kterém spolu s Julianne Mooreovou vytvořila lesbický pár.

„Nevím, jestli bychom ten film dnes takto dělali. Víte, přemýšlela jsem o tom hodně. Byl to film o queer rodině a všichni herci v hlavních rolích byli hetero. Už bychom s tím dnes asi nebyli v pohodě,“ vzpomínala nedávno na snímek z roku 2010 pro časopis Variety Mooreová.

Odpověď jí nabízejí kolegyně Scarlett Johanssonová a Halle Berryová. První z oscarových hvězd v roce 2018 vzdala natáčení snímku o Dantem „Tex“ Gillovi, transmuži, který v 70. letech vedl v Pittsburghu bordely. Druhá pak loni po kritice odmítla transroli a omluvila se, že „v těchto příbězích by neoddiskutovatelně měli mít možnost hrát lidé z transkomunity“.

Jenže tento přístup, jakkoli dobře míněný, má zásadní odvrácenou tvář. Škatulkování a kádrování.

Herec, pokud je dobrý, je schopen zahrát jakoukoliv roli. Poctivě ji studuje a je jedno, jak moc je dané postavě vnitřně podobný. Říká se tomu charakterní herectví. Jak ostatně uvedla pro již zmíněný magazín Variety hvězda Stmívání Kristen Stewartová, která se veřejně hlásí k tomu, že žije se ženou: „Kdybychom měli být v tomto ohledu přísní, tak odteď už nemůžu hrát hetero role. To je velmi šedá zóna.“

Když to vezmeme ad absurdum, mohou herci ztvárňovat maniakální vrahy? Nemyslím někoho, kdo zabije jednou z vášně, ale ty, kteří to tak mají zakódované v hlavě a normální (tady se to slovo vážně nebojím použít) člověk je nemůže chápat. Představuji si sira Anthonyho Hopkinse, jak zvoní na sousedy a říká: „Dobrý den, nemohl bych u vás někoho brutálně zavraždit a sníst? Mám hrát Hannibala Lectera a potřebuju se mu dostat do hlavy.“

A pak je tu potíž s tím kádrováním. Mají skutečně na castinzích zaznívat věty: „Řekni mi, s kým spíš, ať vím, jestli tohle můžeš hrát?“ To asi těžko. Spíš to povede k tomu, že budou herci stejně jako v minulosti zatajovat svou orientaci, aby se nedostali do škatulky „jen gay role“. Na to si ostatně v minulosti v rozhovoru pro britské Radio 4 postěžoval Rupert Everett. Podle něj poté, co se veřejně přiznal k tomu, že miluje muže, přestal dostávat role. A jeho pohled tehdy před deseti lety podpořil i Richard Chamberlain, který sehrál řadu rolí svůdníků. „Nedoporučoval bych gay hercům, kteří jsou mužné typy, aby se svou orientací šli na veřejnost, stále je ve společnosti ještě silně zakořeněná homofobie,“ uvedl herec pro The Advocate. Sám se k lásce k mužům přiznal oficiálně až v roce 2003, tedy v bezmála 70 letech a po dvaceti letech manželství s Martinem Rabbettem.

Klíčový problém filmové branže je nakonec jinde než v tom, kdo hraje „queer“ role.

Je to způsob, jakým tuto komunitu zobrazuje. Kritika Cordenova ztvárnění homosexuála totiž míří spíš za tím, jak je role napsaná. Měl být excentrický a extravagantní, tak byl. Dokud budou homosexuálové komickými figurkami kamarádů hlavní hrdinky, je vážně fuk, kdo takového gaye ztvárňuje. Ve scénářích to chce zkrátka více příběhů lidí, kteří jen shodou okolností jsou i LGBT a jejich roli to dotváří, a ne utváří.

Jakou odvahu mají tvůrci zapojovat LGBT postavy do svých děl, se dá dokumentovat i na číslech. Podle studie organizace GLAAD bojující za práva LGBT se v roce 2019 LGBT postava objevila jen ve 22 ze 118 velkých filmových produkcí, tedy zhruba v 18,5 procenta. S tím, že ze 70 procent šlo o homosexuální muže. Oproti tomu televizní produkce jsou mnohem progresivnější, což je dle expertů dáno tím, že cílí na mladší publikum. Agentura Nielsen spočítala, že v sezoně 2019-2020 ze 300 hlavních televizních počinů se LGBT postava objevila ve 26 procentech. Podle NBC News pak právě televize také častěji obsazují gay herce do gay rolí.

Mimochodem podobně se dá debatovat o hercích jiné než bílé barvy pleti. Obrovskou diskuzi vyvolalo obsazení herečky Jodie Turner-Smithové do role Anny Boleynové v minisérii britského Channel 5. Pozoruhodná na tom je výhradně její barva pleti, která se skutečně těžko popíše jinak než jako ebenová.

Rozeberme to popořádku. Ano, je zvláštní, když historickou postavu, u níž celkem dobře víme, jak vypadala, hraje někdo úplně jiné rasy. Na divadle či obzvlášť v opeře se to snese, film má být aspoň tak, jak jej vnímáme, trochu více realistický.

Na druhou stranu Turner-Smithová je ceněná herečka, takže se dá předpokládat, že svůj part zvládne bravurně. Zvlášť, když se tvůrci dušují, že na příběh popravené královny pohlížejí „trochu jinak“. Neboli nejde o tradiční story „vypočítavé mladé mrchy“, která uchvátila přelétavého krále a pak se jí vše vymklo z rukou. Ale o feministicky laděné drama, kdy schopná žena bojuje s mužským světem. To už se dá ustoupit od faktů a nechat vyniknout herecké umění.

Notabene není to prvně, kdy druhou ženu Jindřicha VIII. nehraje čistokrevná běloška. V roce 1933 režisér Alexander Korda svěřil v britském filmu Soukromý život Jindřicha VIII. roli Anny mladičké Merle Oberonové, kterou si mimochodem později vzal. A stvořil tím hvězdu pro Hollywood včetně smyšleného jména a rodinného příběhu. Pohádka zněla, že jde o rodačku z Austrálie, kterou po smrti otce vychovávali bohatí kmotři z Indie. Pravda je, že Merle se narodila jako Estelle Merle O'Brien Thompsonová s britsko-indickými kořeny v Bombaji. Takže na natáčení nikdy nechodila bez make-upu, aby její lehce snědší pleť nebyla vidět a tehdy hodně rasistický Hollywood neprokoukl její švindl.

Venkoncem je to stejně od producentů nového zfilmování známého příběhu jen malý trik, jak přitáhnout pozornost. Tu story jsme jako diváci viděli už tolikrát, že je spíš div, že se do ní pouští někdo další. A využití černé herečky je jen snaha svézt se na vlně toho, že herci jiné než bílé barvy pleti si stěžují, že nemají dost příležitostí.

To je ovšem zase potíž s tím, jaké náměty si filmaři vybírají. Když se uchylují do bezpečí historie, pak těžko mohou nabídnout umělcům černé pleti jiné než „otrocké role“. Nebo by museli prozkoumat historii mimo evropský kontinent. Jak radí komentátorka Guardianu, na Madagaskaru panovala v 19. století královna Ranavalona I., která zpřetrhala vazby s evropskými kolonizátory a zbavovala se nepřátel otrávenými ořechy. Nebo na přelomu 11. a 12. století v Jemenu vládla muslimská královna Arwa. Ta velmi vynalézavě spřádala pomstu za smrt svého tchána, bývalého krále. A dokázala vládnout v muži ovládaném světě milována svým národem padesát let.

To jsou příběhy, které by snad diváky mohly zaujmout. A asi by jim bylo jedno, s kým v reálném životě představitelka mocných vladařek sdílí lože.