Blog: Dílno lidskosti, co to s tebou provedli?

Že jsme si dovolili nechat školy zavřené tak neodpustitelně dlouho, je důsledkem toho, jak se o nich začalo mluvit. „Školství je priorita.“ „Návrat do škol je naprostá (nejvyšší, absolutní, totální, neoddiskutovatelná a tak dále) priorita.“ „Distanční výuka.“ „Kontaktní výuka.“

Ta učená slova, místy prioritní kecy, se opotřebovala asi tak za půl dne. Jejich naléhavost, pokud v nich nějaká byla, rychle vyčišela. Zavřená škola? No jo, blbé, ale nedá se svítit. Na druhou stranu vláda říká, že školství je priorita, takže vlastně cajk.

K tomu, abychom obnovili ponětí o významu škol a pět minut po dvanácté se štípli k probuzení, že zavřít je byl a je průšvih, stačí málo. Jít ke škole a přečíst si, co je na ní napsáno.

Když vás praští do očí například nápis „Škola mé štěstí“, dojde vám, že takový dům nejde jen tak zamknout a poslat jeho obyvatele na x měsíců do „distanční výuky“. Od toho tam asi ten nápis na fasádu dali, před sto nebo kolika lety, kdy se školy stavěly jako chrámy vzdělanosti, kam mělo žactvo a vůbec člověk vstupovat s nábožnou úctou, ne?

Vstupovat, chodit do školy, školní docházka a jako zlatý hřeb přezůvky, v tom správně slyšíme fyzickou přítomnost. Za starých časů by vláda školy nezavřela s tak lehkým srdcem a na takovou dobu, ani kdyby býval existoval internet se Zoomem. Nedovolila by si to. Tak nepatřičné, neslušné a zhoubné by jí to přišlo.

„Škola druhá matka sladká. - Každý počátek je těžký. - V zdravém těle zdravý duch.“

„Dílno lidskosti! Vychovej nám poctivé povahy k radosti našeho města, k potěše okolí a k spokojenosti republiky!“

Jasně, patos. Rakousko-Uhersko, první republika. Tak to měli naši předkové. A proč? Protože, a teď pozor, školství byla priorita. Jenže takhle dutě, neosobně, se tomu neříkalo. Aby si lidé rozuměli, bylo potřeba se do toho položit a vyjádřit se srdcem. Ano, „škola základ života“. Kapišto?

Jsou to informace z dob, kdy na škole ani nemusel být citát z Komenského nebo jména velikánů, a už to, o jak majestátní stavbu v místním měřítku šlo, říkalo, že na školu se nesahá. Takhle působí například školy v Čisté u Rakovníka nebo ve Strýčicích na Českobudějovicku. Takové chrámy vzdělanosti tiše protestují i v roce 2021.

Patosem se školy už nezdobí. Tak jako se na rodinné domy už nepíše „Našim dětem“ nebo „Maruška“. Všechno je jakoby samozřejmé a všední, tak co dodávat? Nápisy na školách jsou „archiv“, přidávat nové by se bralo jako tlak na naše soukromí. Divili bychom se: Ono je potřeba takhle sdílet, do někoho valit, nějaké hodnoty? Směšné. Nikdo nám přece nebude diktovat, co je naše štěstí. A za nápis na vlastním bungalovu bychom se styděli.

Škola postavená před deseti dvaceti lety by se dala tak maximálně opatřit velkým hrdým „Školství je priorita“. Což by bylo sice autentické, ale také k ničemu, jak vidíme.

Takovou školu, když na to přijde, vláda sfoukne jako svíčku. Dílno lidskosti, co to s tebou provedli? Kde jsi?