Článek
Politologickou literaturu a slovník českého jazyka obohacuje hnutí Lidé PRO, které dal dohromady Mikuláš Minář.
Samozřejmě že hnutí. Ta jsou moderní, strany alias partaje už zakládají jen staromilci. Ve Sněmovně sedí víc poslanců hnutí (ANO, SPD, STAN a Trikolóra) než poslanců stran (ODS, Piráti, KSČM, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09). Slovem „hnutí“ se lépe navozuje dojem, že dotyčný spolek je tu pro všechny, ne jen pro vyvolené kožené, politikou umazané straníky. Hnutí je free a srší energií, kdežto strana, to zní jako tuhá disciplína kádrů. Hnuťská disciplína je blbost, to se neříká.
Tím se dostáváme ke druhému a o něco zajímavějšímu úkazu, totiž jazykové stránce názvu.
Napřed si ujasněme: Lidé PRO nejsou žádní lidé-profesionálové a už vůbec ne lidé z firmy PRO, ani z pražského rozhlasového orchestru, „pro“ je normální předložka, jenom se píše v názvu velkými písmeny, tohle poutákové prznění pravidel českého pravopisu je naprosto běžné, tak proč by s ním nepracovala i politika. A navíc, sebrat půl milionu podpisů není žádná legrace, pod názvem Mimoňská obroda by to asi nedali, i když kdo ví.
Handicapem názvu je – zatím – jistá topornost. Není jasné, jak Lidé PRO (nebo tedy Lidi PRO?) hladce skloňovat. Respektive jak je v běžné řeči „dostat do pusy“ podobně jako „ódéesku“, „topku“ nebo ve slangu nepřátel „komanče“ a „socany“. Dalo by se to vzít přes otce-zakladatele, ale uchýlit se podle vzoru „babišovci“ a „okamurovci“ k „minářovcům“ charakteru nového hnutí tak úplně neodpovídá, protože o hnutí jednoho muže se pravděpodobně nejedná. (Piráti a Trikolóra jsou v jazykové výhodě, protože jde o normální slova, se kterými není třeba nějak dál šachovat.)
Nejdůležitější je slovo „lidé“. Žhavý trend v politické komunikaci. Například Slovensko momentálně čistí vláda premiéra z hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti. Ve vládě je i strana Za lidi.
Česko se z tažení lidí politickým headlinoslovím vymyká jen zdánlivě. Všichni přece víme, že hnutí Andreje Babiše se ve skutečnosti nejmenuje ANO 2011, ale Čau lidi.
Přivlastnit si slovo lidi, v horším případě lidi vůbec, to dovede každý. Ale kouzlo spočívá v triku, jak ukázat, že zrovna vy, ty, já, my mezi takové lidi opravdu patříme. Jak z člověka destilovat politickou sloučeninu lidí.
Dřívější generace marketérů zápletku řešily manévrem od slova „lidé“ k „lidu“. Pracující lid, všechen lid, náš lid, a tak dále. Množina lidu byla nekonečná, a přitom evidentní. Kolektivistický „lid“ už ale potřebám individualizované společnosti neodpovídá. Andrej Babiš neříká „budu bojovat za Apple Store pro náš lid.“ Když vidí otevření sjezdovek, neplánuje „v Rakousku je to pro místní, u nás by to mělo být také jenom pro náš lid“.
Prezident a poslanci podle Ústavy slibují jednat „v zájmu všeho lidu“ a lid je „zdrojem veškeré státní moci“, ale de facto odešel do politického zapomnění. Na billboardy si ho nikdo nedá. Out je i kdysi populární přívlastek „lidový“, který tiše opečovávají už jen nezničitelní lidovci.
Místo všeobjímajícího lidu nastoupili nevyzpytatelní různorodí lidé. Potřeba politiků utřídit je – a tím pádem i sebe – je pochopitelná. Proto všechny ty přívlastky: Obyčejní lidé („využijeme kolektivní moudrost expertů i obyčejných lidí“, hlásí i Lidé PRO). Slušní lidé. Poctiví nebo celý život poctivě pracující lidé. Zajímavé je, že se zatím neobjevili „dobří lidé“, snad ještě žijí. A samozřejmě, diamantoví „naši lidé“. Od těch na sjezdovkách po „peníze našim lidem, ne migrantům“.
Druhá možnost politiků je, risknout to bez přívlastku a nechat lidi, ať se v tom poznají sami. Tvářit se, že když říkáme „lidi“, je přece jasné, o koho jde. Právě o vás!
Z toho pak plyne „vrátit lidem jejich zemi“, „peníze zůstanou lidem“, „máme výborný program plný skvělých řešení, která pomohou lidem“ (Matovičovo OlaNO).
Čau lidé, jste pro?
