Článek
Současné české komedie nemají moc dobrý zvuk. Řada diváků i tvůrců dodnes miluje komedie Svěráka a Smoljaka z normalizační éry. Jsou ostatně během léta pravidelně reprízovány, logicky v době, kdy trávíme dovolené ve svých střediskových vesničkách či na samotách u lesů, v časech, kdy často jen „chčije a chčije“.
Tyto filmy bodovaly a dodnes bodují svým humorem, zejména tím, že nejde o prvoplánové řachandy jako v případě tolika pozdějších filmů. K úrovni Svěráka a Smoljaka se v poslední době přiblížil snad jen Jiří Havelka se svou předloňskou komedií Vlastníci. Většina nejsledovanějších českých komedií ale podobné kvality nedosahuje a sází spíš na první signální.
Letní pařáky prostě náročnějším snímkům moc nepřejí, většina diváků zmožených vedrem uvítá často spíš oddechovou podívanou. A tvůrci jim vycházejí vstříc. Komedie na rozdíl od vážnějších snímků většinou nedosáhnou na podporu Státního fondu kinematografie a zdroje financování hledají jinde. Výsledkem jsou nezřídka humpolácké product placementy.
Sází se na stále stejné (čti populární) české herce, protože se předpokládá, že když je divák zná důvěrně z televizního seriálu, přilákají ho i do kina. Obličeje herců jsou také tradiční dominantou plakátů i jiných propagačních materiálů, často se cíleně spolupracuje s bulvárem, aby se o filmu dozvěděli i ti, kteří do kina nepřijdou, jak je rok dlouhý. Humor bývá prvoplánový, dialogy povrchní, zápletky prostinké.
U současných českých komedií je prostě nejdůležitější návratnost finančních prostředků do nich vložených. A zvláště v pocovidové době, kdy kina sice fungují a na filmy se chodí, ale pořád ne dost.
Své by o tom mohli vyprávět třeba lidé kolem filmu Bábovky. Ten byl zdánlivě sázkou na jistotu, ale nakonec se stal jedním z pandemií nejzasaženějších potenciálních letních hitů. Adaptaci bestselleru Radky Třeštíkové režíroval Rudolf Havlík, společně předtím natočili hit Po čem muži touží. Ten do kin přišel v září 2018, do konce roku jej vidělo přes 550 tisíc diváků a stal se třetím nejnavštěvovanějším filmem onoho roku.
Není divu, že se od Bábovek čekala stejná, či lepší čísla. Film měl premiéru loni v září, vzhledem ke zhoršující se situaci ale vydržel v kinech tři týdny. I tak nasbíral 150 tisíc diváků, což by mu v jiné době zakládalo na celkově dobrý výsledek. Poté se ale kina na osm měsíců zavřela. Producent filmu Petr Erben předpokládal celkovou návštěvnost kolem půl milionu diváků, tedy minimálně takovou, jakou měl předchozí film Havlíka a Třeštíkové. Dnes mají Bábovky kolem 160 tisíc diváků. Podle producenta by se zaplatily ve chvíli, kdy by na ně přišel diváků alespoň dvojnásobek. Což už asi neklapne.
Největším hitem českých kin je momentálně komedie Matky od Vojtěcha Moravce. Natočil ji podle scénáře své ženy Sandry Novákové, která v ní hraje i jednu z hlavních rolí. Sázka na téma mateřstvím zdeptaných matek producentům vyšla – film má čtyři týdny po premiéře návštěvnost už skoro 200 tisíc diváků, což není málo.
Další potenciální hit se chystá do kin příští týden. Snímek Prvok, Šampón, Tečka a Karel představuje dobrodružství čtveřice přátel podle bestselleru Patrika Hartla, který film také režíroval. Následovat bude ještě v srpnu Deníček moderního fotra či Večírek. Ve všech případech filmy obsazené populárními českými herci, prvoplánově komediální, bez zásadnější snahy o rýpnutí do publika nebo výpověď o české současnosti.
Tyto filmy jsou poměrně typickým letním zbožím. Česká kina ale momentálně nabízejí i méně tradiční a snad i zábavnější způsoby, jak diváky po covidu nalákat.
Zvláštní odrůdou poslední doby jsou třeba komedie dokumentární. Podle poněkud omšelého hesla, že nejlepší příběhy píše sám život, vznikl třeba snímek Svéráz českého rybolovu, v němž režisérka Ivana Miloševič mapuje rybářskou výpravu šesti jihlavských tatíků do Norska, kam se za rybařením vydává ročně 15 tisíc Čechů.
Partička hrdinů v až formanovských dialozích představuje svéráznou skupinu, kterou nelze nemilovat. Celá výprava působí často spíš dojmem odjezdu malých kluků na tábor – od balení pod dozorem manželek až po pečlivě popsané svačiny či zavařené sklenice se svíčkovou a segedínem. Leckdy má divák pocit, že nesleduje dokument, ale nový český sitcom. Sympatičtí hrdinové neztrácejí humor ani v dramatických situacích na širém moři a lze předpokládat, že by do kin od tohoto týdne kromě fanoušků rybaření, kterých je v Česku 350 tisíc, mohli zaslouženě přilákat i další diváky.
Na plátno se chystá také komedie s kultovním potenciálem zaměřená vyloženě na mladé diváky, na něž cílí metahumorem, za jehož hranu bude pro starší publikum možná těžké dohlédnout. Leckdy až hororově laděný snímek Shoky&Morthy: Poslední velká akce sleduje dva fiktivní youtubery, kteří se ve jménu lajků utkají s přízrakem krvavé nevěsty od proslulého motorestu Devět křížů na D1.
Film byl poprvé k vidění 23. července na předpremiéře v Ostravě, do běžných kin vstoupí příští týden. Vedle mladých a populárních hvězd Štěpána Kozuba a Jakuba Štáfka tu hraje také k nepoznání pohublý béčkový režisér Tomáš Magnusek. V roli youtubera Rádi, specializujícího se na hnětení jedlých exkrementů, osvědčuje herecký talent i nadhled nad sebou samým. Režisérem tohoto filmu ale nebyl, tím je Andy Fehu, považovaný za jednoho z nejosobitějších mladých filmových tvůrců. V případě filmu Shoky&Morthy to osvědčuje vrchovatě.
Právě Tomáš Magnusek je přitom představitelem spíše opačného filmařského směru. V posledních letech zaplavoval česká kina komediálním brakem, na režijním, scenáristickém i producentském kontě má řadu filmů v čele se čtyřmi díly Bastardů a seriálem Stopy života pro TV Barrandov. Spojuje je amatérismus režijní i scénáristický a obsazování slovutných hereckých hvězd. Magnuskovy filmy jsou spíš bizarní třešničkou na dortu české komediální nabídky.
Je také těžké najít styčné plochy nebo alespoň body mezi tak rozdílnými filmy, jaké na poli české komedie vznikají. Většina se ale snaží podbízet většinovému domácímu vkusu, charakterizovanému oním Babišovým rozpětím normálního Čecha mezi zaměstnáním, nákupy, prací na domku a večerní výpravou na jedno. Tohle podbízení onen většinový vkus dále deformuje – a ne náhodou se může zdát, že valná většina českých komedií je čím dál otřesnější.
Čest všem zmíněným výjimkám. Kdo by se ale nových českých filmů přesto bál, může do kina na digitálně restaurovanou verzi přes 50 let starých Podskalského Světáků. Ty asi žádná současná taškařice nepřekoná, přitom většinovému vkusu konvenují bez problémů.
