Článek
Finská premiérka Sanna Marinová se postarala o pozdvižení. Pro tak zvanou cover story klasického lesklého magazínu pro dámy Trendi se nechala nafotit kromě jiného v separátním saku na nahém těle. Véčko blazeru je proklatě hluboké a vzhledem k tomu, že prostor vyplňuje jen nápadný šperk, tak se dá také okem zachytit rýsující se ňadro.
A ještě komplet. Ať o něco nepřijdete.
Vyvolalo to dvě protichůdné reakce. Ostrou kritiku, jak podotkla šéfka vydavatelství Mari Paalosalo-Jussinmäkiová pro CNN, především od mužů. Že tohle si premiérka ve své funkci nemůže dovolit. A naopak obří podporu především od žen, že má přece právo nosit, co chce. A aby svůj postoj stvrdily, začaly se dámy na sítích fotit v podobném úboru.
Finské ženy se pak začaly na její podporu fotit v podobných outfitech.
Pozoruhodné na této kauze je, že byť nesmiřitelně rozdělení, pravdu mají jedni i druzí. Je toto vhodný oděv pro političku? Konzervativní pohled na módu říká jednoznačné „ne“. Každá profese má svou uniformu, a tohle z ní nepatřičně vybočuje. Politika je konzervativní prostředí a měla by být soubojem názorů a vizí, ne soutěží krásy a kreativity v odívání. Uměřenost je to slovo, které k ní patří nejspíš. Neboli: jistěže každý politik – muž nebo žena – si musí dávat záležet na prezentaci a vzhledu. Ale základní pravidlo zní, že to má vypadat nenásilně a nenápadně. Ovšem s tím, že nesmí splynout a stát se nerozpoznatelným. Náročná disciplína.
Rozhodně však outfit nesmí „překřičet“ to, co chce sdělit lidem, tedy potenciálním voličům. Jedině pokud jim nic sdělit nechce a neumí, ale to už je případ obskurností jako u političky-pornoherečky Ciccioliny.
Zkrátka politika (a mimochodem platit by to mělo třeba i v kancelářích) zapovídá v pracovní době, kterou mají politici pořád, průsvitné topíky se špagetovými ramínky, nekonečně vysoké rozparky nebo proklatě hluboké dekolty.
Jenže. Ona paní Marinová nešla v saku „bez ničeho“ na jednání o rozpočtu Evropské unie. Tam by zřejmě byla pěstí na oko, podobně jako by přišel Emmanuel Macron jen v tílku pod sakem a v kožených kalhotách. Přitom obojí jsou přijatelné a dokonce často ceněné outfity i pro „slavnostní příležitosti“ u povolání jako herečka nebo rocker. Kdyby takto ustrojení někam vyšli Cate Blanchettová nebo Lenny Kravitz, nikdo nemrkne.
V případě Sanny Marinové jde ale o svého druhu fashion story. A je celkem přirozené, že v takovém případě využije své krásy a mládí. Ví, že tím někoho může odradit, ale také nalákat. Že by kvůli této fotce zaniklo to, co chce sdělit v rozhovoru, tedy jak složitý je život pracující matky ve vrcholné funkci? O tom se dá silně pochybovat. Mluví přímo ke čtenářkám. Notabene pohoršuje se někdo nad tím, když se polonahý Vladimir Putin vystavuje jako novodobý geroj lovící amfory a jezdící na koni? Nepohoršuje, jen posmívá. Ale na ty, které on chce oslovit, to funguje.
A mimochodem. Co je a co není přijatelný oděv (jak pro určité příležitosti, tak profese), se v čase vyvíjí. Dobrým příkladem z historie může být příběh značky Chanel. Ke konci života její stvořitelka Coco Chanel přestala vnímat, jak se móda vyvíjí, co lidé chtějí nosit, a prosazovala si svou vizi. Ta byla ale už odtržená od reality. Nesnášela třeba minisukně. „Proboha proč ukazovat klouby? Viděli jste někdy klouby? Vždyť jsou nevzhledné,“ říkala. A značka upadala, vzkřísil ji až po letech Karl Lagerfeld.
Přiznávám, že patřím k těm, co si myslí, že hluboké dekolty do politiky nepatří. Jenže co když jsem Coco?
