Článek
Nepochybuju o tom, že jedním z hlavních příčin toho, proč se v Česku zase tak rozjel covid, jsou školy. Zaprvé to dokládají statistiky a zadruhé mě přesvědčil i náš vlastní rodinný příběh.
Desetiletý syn je pozitivní, stejně jako další desítka jeho spolužáků ve třídě. Jenže ta ani přesto neskončila v karanténě. Jak je to možné? Je to sice částečně i souhra náhod, ovšem s pokračováním tak absurdním, že se tomu chvílemi těžko věří. Ale popořádku.
Byla středa 27. října, první den podzimních prázdnin. Z naší základní školy ve středočeských Řevnicích přišla informace, že jedno dítě ze synovy třídy je pozitivní na covid – rodiče ho na test vzali, protože z plného zdraví v úterý ráno ulehlo a příznaky vypadaly „covidově“. Navíc by to nebyl zdaleka první případ ve zdejší škole, ačkoliv jako rodiče netušíme, kolik tříd a z jakých stupňů je zrovna doma.
Částečně motivaci školy chápu. „O možnosti podávání informací o karanténě jednotlivých tříd pomocí Facebooku nebo stránek školy jsme neuvažovali a nepovažuji to za korektní. I když se snažíme být maximálně ohleduplní, pro některé děti je jejich onemocnění a pocit, že ‚oni za to mohou‘, velmi frustrující a neradi bychom tento pocit násobili,“ vysvětluje ředitel Tomáš Řezníček.
Šatny, brusle, vlak? Nic
Synova třída nicméně do karantény nešla. Hygiena se dokonce vůbec nepokusila ostatní děti kontaktovat, protože nemocné dítě bylo ve škole naposledy v pondělí, kdy navíc neseděly ve třídě, ale byly bruslit. Takže to hygienici nepovažovali za nutné, přestože děti na místo jely společně vlakem, přezouvaly se v šatně a bruslily v kryté hale.
Obvyklý postup je přitom většinou jiný – do školy mohou v případě potvrzené nákazy dál chodit jen očkované děti, což tady samozřejmě nepřipadalo v úvahu, protože čtvrťáci jsou na vakcínu zatím ještě příliš malí. Podle platných pravidel bych tedy čekala sedmidenní karanténu pro celou třídu ukončenou PCR testem (ještě do 25. října bývala tato karanténa dvoutýdenní).
U nás to měly „vyřešit“ prázdniny trvající od středy 27. do neděle 31. října a PCR test na konci týdne, který ovšem hygiena nenařídila, ale pouze doporučila. S tím, že na prázdniny neměly žádné omezení a doma měly zůstat ještě v pondělí a pak se uvidí.
Syna jsme na test samozřejmě vzali, ačkoli neměl jediný příznak. Otestovali jsme se i my rodiče a mladší dcera. My tři jsme byli negativní, syn ovšem pozitivní. To jsme se však dozvěděli až v pondělí večer.
Ještě předtím už během dne přišla informace ze školy, že po dohodě s hygienou se děti vracejí. O testech, které beztak nebyly povinné, už nepadlo ani slovo. Co na tom, že i kdyby dítě na testu bylo, mohlo mít při současných čekacích dobách výsledek klidně až v úterý?
Den po dni, dítě po dítěti
V pondělí odpoledne jsem proto poslala e-mail všem rodičům a učitelce. Té je mi obzvlášť líto, protože řešit podobnou situaci místy připomíná našlapování v minovém poli.
Napsala jsem, že úterní návrat čtvrťáků do třídy nedává z epidemického hlediska smysl, protože ještě nemají výsledky testů. A taky že ano. Navečer dorazila informace, že syn je pozitivní, o čemž jsem obratem všechny informovala. Vzápětí to samé odepsalo několik dalších rodičů o svých dětech – prázdniny jako karanténa zjevně nezafungovaly.
Tohle škola naštěstí řešila – díky za to – a v devět večer napsala, že děti zůstanou doma i v úterý, protože jich je nakažených víc.
Dopoledne se sešly na online výuce a v úterý večer dorazil od školy další pokyn: Po dohodě s hygienou definitivní návrat nenakažených dětí ve čtvrtek. Kdo má, donese negativní PCR test.
Potud budiž, i když ve třídě je přes deset nakažených dětí z pětadvaceti. Ovšem, zbytek zprávy už byl trochu šok: Kdo nemá PCR test, přinese čestné prohlášení, že jeho dítě nemá příznaky, které by ukazovaly na možnou nákazu.
Jak je to možné? Někteří rodiče totiž odmítají nechat potomky otestovat, ačkoli přímo v Řevnicích je denně otevřené testovací centrum s velmi vstřícnou otvírací dobou. Povinné to není, protože třída neměla oficiálně karanténu a zpětně ji nařídit nejde.
„Hygiena nemůže nařídit karanténu ukončenou testem právě z důvodu, že od posledního oficiálního kontaktu mezi dětmi již uběhlo příliš mnoho času. Připadá mi však důležité, aby bylo zřejmé, že se škola maximálně snaží zajistit bezpečné prostředí pro všechny. Rozhodnutí rodičů musím respektovat a škola nemá možnost (a já bych ani nechtěl) kohokoli k testování nutit,“ dodává ředitel.
Takže když to shrnu, kdybych syna nevzala na PCR test, mohla bych o něm do prohlášení napsat, že mu nic není, a byla by to pravda. Jen by tedy kolem sebe nerušeně šířil covid. Absurdní je, že bych mu to prohlášení nejspíš mohla napsat i přes pozitivní PCR a nikdo by se to patrně nedozvěděl, kdybych to sama škole neřekla.
Nezávidím rodičům s negativně testovanými dětmi, kteří teď řeší dilema, zda je do školy poslat, či ne. Že váhají, od některých vím.
Ředitel: Nikoho vlastně nezajímalo, zda a jak se nemoc šíří
Ředitel školy Tomáš Řezníček si jinak spolupráci se středočeskou krajskou hygienou pochvaluje. Podle něj je vstřícná, pružná a snaží se obvykle obratem sdělit další postup v konkrétních případech. Takže škola vždy má informaci, zda karanténa bude, či ne, komu konkrétně je nařízena i jak dlouho.
Jenže v naší třídě se to celé nějak zamotalo, což uznává i ředitel. „Je zřejmé, že postupují podle pravidel, která mají dána a která nám dovedou zdůvodnit. Na příkladu této třídy je však také zřejmé, že možná nejsou pravidla dobře nastavena shora,“ soudí Řezníček.
Od pondělí 8. listopadu se do škol na okrese Praha-západ vrací jednou za týden testování, což jako ředitel školy oceňuje. „Jsem za návrat testování rád. Dokonce si myslím, že pokud i očkovaní mohou nemoc přenášet, bylo by rozumné otestovat všechny žáky a zaměstnance a považuji za chybu, že od 9. září, kdy konkrétně v naší škole na základě posledního provedeného testování odešly dvě třídy do karantény, již vlastně nikoho nezajímalo, zda a jak se nemoc šíří,“ řekl.
Poukázal tak mimo jiné na skutečnost, že se od té doby prakticky dají zjistit pouze případy, kdy žáci onemocněli a měli příznaky, s nimiž šli na testování.
Kdo musí a kdo ne
Syn bude doma do 14. listopadu, což mi hygiena oznámila ve středu 3. listopadu a zároveň řekla, že doma musí zůstat i jeho mladší sestra – on v izolaci, ona v karanténě.
Jelikož o koronaviru občas píšu, mám pravidla docela v hlavě, takže jsme dceru nechali doma sami od sebe už předtím. Jenže kdo je v povědomí nemá, může dost tápat. A to nám vlastně zavolali ještě brzy, někdy to trvá i týden či víc.
Mimochodem, izolace pozitivně testovaného dítěte končí po čtrnácti dnech bez testu, protože v té době už podle dostupných poznatků není infekční. A jak mi z hygieny řekli, rodič by měl radši zvážit, zda dítě po této době nechá ještě jednou otestovat pomocí PCR, nebo ne. „Mohlo by se stát, že test zachytí zbytkové stopy viru, ačkoli dítě už nebude infekční. Muselo by ovšem znovu do izolace,“ upozornila mě paní v telefonu. Aha.
Šestiletá, a tudíž také neočkovaná dcera by měla jít na PCR pátý až sedmý den poté, co se u jejího bratra potvrdila nákaza. My s mužem coby očkovaní na testy nemusíme. Jelikož jsme doma spolu vlastně pořád a můžeme si to dovolit, pracujeme oba z domova. Ale na PCR za pár dní stejně půjdeme oba, protože jsme byli na druhé injekci v červnu a je jasné, že naše ochrana už nemusí být vysoká a že bychom mohli teoreticky nemoc šířit.
„Zvažte to, dává to smysl, ale může se stát, že byste byli pozitivní a budete pak muset být dva týdny doma,“ zaznělo ovšem v hovoru s hygienou. Usilovně se snažím nebrat to jako rozmlouvání našeho nápadu…
Člověk samozřejmě při pohledu na dítě, které je sice pozitivní, ale není mu nic, snadno zapomene, že na druhé straně spektra jsou lidé, kteří bojují o život na ventilátorech. Ale souvisí to spolu. Tahle nemoc je zvláštní. Syn obvykle chytí všechno, co jde okolo, a je z toho rýma, kašel plus zánět středního ucha. Tentokrát nic. Jen v sobě tedy má virus, který pro někoho dalšího může být fatální.
