Článek
Největší hromada odpadků v České republice leží v Benátkách nad Jizerou. Pro většinu lidí znamená tamní obří skládka pouze několik milionů kubíků odpadu, pro společnost AVE CZ je to ale především obrovský byznys. Pro představu: Benátky získaly v roce 2019 na poplatcích za uložení odpadu více než 60 milionů korun, tedy skoro třetinu rozpočtu.
Benátky se ale nyní chystají na spor s firmou AVE. Podle města se totiž ukazuje, že společnost zřejmě nevybírala část poplatků za přivezený odpad. Ta ale jakékoliv pochybení odmítá. Pravidla, která pro skládkování platí, mají teď projít velkou změnou. Ta se připravuje ve stínu koronavirové krize a nyní to vypadá, že by stát a obce mohly tratit podstatné částky.
Teď platí, že provozovatel skládky vybírá peníze pro sebe za uskladnění odpadu a zároveň jakousi ekologickou daň, již přeposílá státu a obci, ve které se skládka nachází. Poplatek státu a obci, tedy skoro polovinu celkové sumy, ale může dodavateli odpadu odpustit, pokud materiál použije ke zpevnění skládky.
Platí to ale jen pro některé materiály a pouze do dvaceti procent celkového množství odpadu na skládce. Konkrétně jsou to cihly, střešní tašky, beton, škvára, kamení nebo zemina. Těmito „konstrukčními materiály“ potom může například zpevnit cestu nebo překrýt lehký odpad tak, aby okolí nezamořily poletující plastové pytlíky.
Správně by to mělo vypadat asi takto: firma zbourá starý dům, suť odveze na skládku a za její uskladnění zaplatí provozovateli skládky 770 korun za tunu. Dalších 500 korun za tunu provozovatel vybere jako poplatek pro Český fond životního prostředí a obec, ve které se skládka nachází. Dohromady tedy „dodavatel“ odpadu zaplatí 1270 korun. 500 korun pro stát a obec od něj ale provozovatel vybírat nemusí, pokud materiál použije na zpevnění skládky a zároveň nepřekročí zmiňovanou dvacetiprocentní hranici.
Běžný odpad z domácností, dřevo nebo plasty na stavbu použít nelze, pětisetkorunový poplatek je u nich ze zákona nutné platit v každém případě.
Společnost AVE podle podezření benátské radnice dlouhé roky vykazovala jako takzvaný „konstrukční materiál“ mnohem větší část odpadu než povolených dvacet procent. Město i stát tak měly přijít o velký finanční obnos, a to z kapes všech firem, soukromníků i obcí, které odpad na skládku vozí.
„Nepochybně jsou to stamiliony korun,“ řekl pro Seznam Zprávy starosta Benátek Karel Bendl (ODS).
Společnost AVE CZ se sice o tyto peníze nemůže obohatit, pokud je ale skládka o 500 korun levnější, je to konkurenční výhoda. Nemluvě o situaci, kdy je AVE CZ zároveň dodavatelem odpadu. Společnost jakékoliv pochybení při výběru poplatků odmítá.
„Při provozování skládky společnost AVE CZ dodržuje všechny podmínky stanovené zákonem o odpadech i integrovaným povolením a za těchto podmínek na skládku přijímá odpady a další materiály, jakož i vybírá a odvádí příslušné poplatky. Veškeré činnosti na skládce tak probíhají podle závazných aktů a rozhodnutí státních orgánů,“ uvedla mluvčí společnosti Pavla Ivácková.
Benátky nyní shání podklady pro Středočeský kraj, který by poplatky mohl zpětně doměřit. Potom by začala správní řízení s těmi, kdo poplatky za uskladnění odpadu nezaplatili. A zde se situace komplikuje. Spoustu obcí a firem by tak muselo doplatit velké finanční sumy, což starostovi, i v souvislosti se současnou krizí, nepřipadá jako dobré řešení.
„Já s retroaktivitou nesouhlasím, protože to odnesou malí původci odpadu, kteří za celou situaci vůbec nemůžou“ říká Bendl.
Mezi dodavateli odpadu na skládku jsou ostatně i samotné Benátky nad Jizerou a řada lokálních firem a místních obyvatel. Ale také státní podnik DIAMO nebo společnost AVE, která má správně vybírat poplatek i sama od sebe.
Situaci může vyřešit novela zákona o odpadech, na které tak trochu ve stínu koronavirové krize horečně pracují poslanci. Poslanecký výbor pro životní prostředí na konci dubna schválil pozměňovací návrh Jana Zahradníka (ODS), který ruší onu dvacetiprocentní hranici pro využití odpadu jako konstrukčního materiálu. Jinými slovy: všechen stavební odpad odvezený na skládku půjde označit za „konstrukční materiál“, u kterého se nemusí platit ekologická daň státu a obci.
V odůvodnění se přímo píše:
„Smyslem pozměňovacího návrhu je zajistit, aby původcům odpadů (průmyslové podniky, živnostníci, obce, nemocnice…) zpětně a dodatečně nevznikla povinnost uhradit poplatek za ukládání odpadů z důvodu změny posuzování způsobu nakládání s odpady na skládkách příslušnými orgány státní správy (krajské úřady, Česká inspekce životního prostředí…).“
Zajímavé je, že sněmovní výbor tento pozměňovací návrh schválil navzdory zápornému stanovisku Ministerstva životního prostředí (MŽP), které je hlavním autorem zákona. Sněmovna zpravidla doporučení svých výborů respektuje, a je tedy pravděpodobné, že po třetím čtení zůstane tato změna součástí zákona. Zahradníkův drobný pozměňovací návrh tak přesune v některých případech i stamiliony z jedněch kapes do druhých.
Miliardový byznys s odpadky
Případ z jednoho 7,5tisícového středočeského města ukazuje, o jak velké částky se hraje.
Miliardový byznys, který ovlivní podobu měst i celé české krajiny na příští desítky let, se skrývá pod tak málo atraktivními jmény, jako jsou zákon o odpadech, zákon o obalech a zákon o výrobcích s ukončenou životností. První se týká skládek, spaloven a třídění odpadu, druhý hlavně sběru PET lahví a možného zavedení záloh, třetí drobné elektroniky a starých domácích spotřebičů.
Kolem všech těchto zákonů nyní vrcholí tuhý boj mezi nejrůznějšími zájmovými skupinami. K jednotlivým novelám se sešlo přes tři tisíce připomínek. Své zájmy tu hájí obrovské společnosti, jako jsou zmiňované AVE a DIAMO, nadnárodní korporace Marius Pedersen, prostřednictvím společnosti EKO-KOM potom třeba Coca-Cola a Tetra Pak. Na dalších stranách stojí několik resortů v čele s MŽP, Svaz měst a obcí, dlouhá řada nejrůznějších neziskových organizací a dále společnosti, které zatím stojí stranou největšího byznysu s odpady a mají eminentní zájem se ho zúčastnit, například Mattoni, REMA a další.
Odpadové zákony už několikrát shodila ze stolu legislativní rada vlády. Že jsou špatně připravené, připouští mimo záznam všichni, kdo se jimi zabývají. Projednávání zákonů na vládě ostatně v listopadu zastavil i premiér Andrej Babiš (ANO). Podle informací Seznam Zpráv se tak stalo poté, co ho zástupce soukromého sektoru upozornil na řadu nesrovnalostí a potenciálně právně napadnutelných paragrafů.
Konec „Pána odpadů“ těsně před cílem
Dlouholetou a mnohdy bolestnou přípravu zákonů zkomplikovalo odvolání Jaromíra Manharta, dlouholetého šéfa odboru odpadů MŽP. Manhart na ministerstvu působil s krátkou pauzou od roku 2002, a byl tak u celého procesu tvorby odpadové legislativy. V listopadu, tedy těsně před jejím dokončením, ale „po dohodě“ odešel na mnohem nižší pozici projektového manažera odboru odpadového hospodářství Státního fondu životního prostředí.
Agentura ČTK tehdy zmínila napjaté vztahy na pracovišti, někteří lidé z oboru spojují Manhartův konec s policejním vyšetřováním na ministerstvu kvůli trestnímu oznámení na firmu EKO-KOM (společnost odmítá, že by ji jakkoliv kontaktovaly orgány činné v trestním řízení), jiní odkazují na jeho neobratné vystupování například v rozhovoru pro Televizi Seznam. Faktem je, že informace o jeho odchodu přišla pouhé dva dny po zmiňovaném výstupu premiéra Babiše. Necelý měsíc poté vláda návrh zákona o odpadech schválila.
MŽP, které je hlavním autorem odpadových zákonů, má ve své gesci hnutí ANO. Že resort přípravu zákonů nestíhá, se ukazuje právě na jednání sněmovních výborů. Zástupci ANO na jednáních pomocí pozměňovacích návrhů upravují věci, které MŽP nestihlo přichystat.
Marný pokus o rychlý konec skládkování
Problémy s překotným dokončováním zákonů mají jednoduchou příčinu. Česká republika musí do 5. července 2020 do svého práva zakomponovat odpadovou legislativu EU. Zákony, které ministerstvo chystalo dlouhé roky, nyní leží ve sněmovních výborech. Potom je čeká další čtení ve Sněmovně.
Evropská unie tlačí Česko směrem k důslednějšímu recyklování, tedy skutečnému znovupoužívání věcí a materiálů, které dnes označujeme jako odpad. Při tvorbě zákona se hraje o konkrétní čísla, tedy kolik procent čeho bude nutné v jednotlivých letech třídit, jak velké budou poplatky za jednotlivé odpady a podobně.
Důležitým milníkem je potom chystané ukončení skládkování jako takového. A tady hlásí jednoznačný úspěch firmy, které mají na skládkách založené podnikání. Jak ukazuje případ skládky v Benátkách nad Jizerou, nepřehledná čísla a na první pohled nesrozumitelné formulace zákonů rozhodují o obrovských finančních částkách.
Plánované ukončení skládek odpadu k roku 2024 se nakonec v novele zákona o odpadech posunulo o celých šest let do roku 2030. Výbor pro životní prostředí zadupal do země i všechny kompromisní návrhy od opozičních poslanců, kteří na posledním jednání výboru navrhovali kromě roku 2024 také kompromisní návrhy na ukončení skládkování v letech 2027 nebo 2028.
Kromě firem, které skládky provozují, tlačily na odložení konce skládek poněkud překvapivě také mnohé obce. Ty jsou totiž největším původcem odpadu a zároveň je to pro ně jedna z klíčových položek v rozpočtu. Představitelé mnoha měst se bojí situace, kdy skládkování bude ilegální, ale nebudou postavené nutné třídírny ani podniky na zpracování vytříděných materiálů a v neposlední řadě ani spalovny s kvalitními filtry. Podle řady ekologických organizací, které se na přípravě odpadových zákonů podílejí, se tím ale problém jenom odsouvá, a českou krajinu tak čeká zbytečných šest let vyhazování nepotřebných věcí na hromadu za městem.
