Biskup Holub: Volají mi i ateisté. Lidé potřebují naslouchat víc než jindy

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Češi jsou známí jako národ ateistů, kolik lidí se vám za ten první den fungování už ozvalo?

Za ty dvě hodiny, jsem měl, myslím, asi sedm telefonátů a 10 esemesek. Tak jsem to spočítal.

Můžete říct, čeho konkrétně se ta pomoc týkala? Byla tam nějaká jednotící linka?

Já myslím, že jednotící linka právě byla v té různosti. Byli lidé jak věřící, tak tam byl i jeden člověk, který měl velkou zlost na církev, a asi potřeboval někoho, kdo by ho v tom vyslechl. Byli tam lidé, kteří se obraceli s praktickými radami, byli tam lidé s nějakou vnitřní tíží na srdci. Ti spíše psali esemesky.

Vy jste si na to vyhradil dvě hodiny denně, na druhou stranu třeba taková terapie většinou u jednoho člověka trvá i dvě hodiny, stačí ten váš čas? Nebo rada po esemeskách?

Já se v té chvíli pokouším nabídnout první podporu a přesměrovat lidi na profesionály. Já nejsem profesionál, já věřím, že v tuto chvíli můžu fungovat jako první kontakt pro někoho, kdo mi dá důvěru a napíše mi esemesku. Nechci si hrát na nějakého profesionálního terapeuta.

Jak jim tedy konkrétně můžete pomoci v první chvíli jako duchovní? Vy jistě nabízíte nějakou duchovní útěchu, ale stačí to lidem?

Víte, jsem přesvědčen, že v současné době mnoho lidí, kteří netrpí nějakými psychickými problémy, tak ale zoufale potřebují, aby je někdo vyslechl, aby jim někdo nejen fyzicky naslouchal, ale také se je nějak snažil pochopit. A to věřím, že patří skutečně ke službě kněží. A snažím se mezi tyto kněze, kteří to dělají, zařadit i jako biskup.

Vy říkáte, že to patří ke službě kněze. Když jsem si četla váš Twitter, tak pod tím byl komentář, kde jeden uživatel napsal: „Očekávám, že každá pokladní vás bude následovat a dá si na Twitter, že bude pro každého sedět 7 hodin na pokladně.“ Co říkáte na takovou reakci?

Jsou to reakce, které se vždycky v mediálním světě objevují, a já myslím, že je dobře, když člověk může takovou věc vyjádřit. Samozřejmě pokladní jsou lidé, kteří dnes jsou pod obrovským tlakem, a kdyby měli možnost ještě vedle toho, aby je někdo podpořil, tak by to bylo dobře. Já se právě takhle snažím lidi podpořit.

Dělají to i další biskupové, další kněží? Nabízí právě takovou pomoc?

O kněžích z mé diecéze vím o mnoha. U biskupů zatím nevím, pokud jsem se díval, tak jsem asi v této chvíli ta první vlaštovka nebo první holub (biskup po dotočení rozhovoru upřesnil, že útěchu na telefonu poskytuje i emeritní biskup František Radkovský, pozn. red).

A myslíte, že vás budou následovat?

To je otázka na mé spolubratry, tohle nejsem schopen odpovědět.

Já se na to ptám, protože z vašich stránek vyplývá, že ta pomoc je regionálně omezená, že se mohou ozvat lidé z Plzeňského nebo Karlovarského kraje. Řešíte, kdo vám volá? V případě, že to bude z jiného kraje, tak pomoc pro ně není dostupná?

Ne, takhle to přímo není, ale já jsem si i v reakci na včerejšek vědom toho, že v okamžiku, kdy skutečně z toho svého času jsem schopen si na to vyhradit 2 hodiny plus potom ještě nějaký čas na esemesky, tak kdyby to byla nabídka celorepubliková, tak to bude vždy spojeno s nějakým zklamáním, že se lidé nedovolají. Tak proto jsem to chtěl nabídnout pro ty, kteří mi přímo jako biskupovi patří, tedy lidem v Plzeňském a Karlovarském kraji. Ale nikoho nekastuji, odkud volá.

Liší se vaše rada, váš přístup, pokud zavolá věřící, nebo ateista?

To první je naslouchání. A to je naslouchání, které je stejné právě proto, že si vážím toho, kdo telefonuje, ať už má jakýkoliv názor. A pravda je, že v okamžiku, kdy je tam někdo, kdo se přímo deklaruje jako věřící křesťan, tak třeba končím na závěr požehnáním, tedy modlitbou za dobro, které sesílá sám Bůh. To jsou věci, které u lidí, kteří se zase deklarují jako nevěřící, asi nenabízím, protože si myslím, že to je věc, již by nepřijali jako něco, co by pro ně bylo smysluplné.

Vy sám používáte Twitter, plánujete ještě více zapojit moderní technologie v této době, kdy setkávání je velmi omezené? Plánujete třeba streamovat bohoslužby?

To jsou věci, které se teď opravdu rozvíjejí, a je to zajímavé, jak člověk ve smyslu „nouze naučila Dalibora housti“ se mnohem více učí používat třeba videokonference nebo sdílené konferenční hovory na telefonu. Nebo porady, které jsou na dálku. Také je potom otázka bohoslužeb a různých způsobů, jak podporovat lidi skrze online přenosy. To jsou věci, které teď hledáme, a je to něco, co tak nějak, bych řekl, si zkoušíme. Zkoušíme si to tak, aby to bylo smysluplné, aby to bylo užitečné, aby to zase nebyl jenom nějaký servis, kde lidé místo toho, aby něco aktivně konali, aby se třeba sešli k modlitbě doma, tak se budou zase dívat jenom na počítač nebo televizi. Tohle hledání, myslím, že je něco, co teď provází právě dny, které prožíváme.

Dokážete si představit kázání přes Skype?

Ale vždyť to existuje, teď už jich je spousta. Když se podíváte na současné stránky mnoha farností nebo jednotlivých řádů či diecézí, tak tam těch kázání je spousta. Je to určitě jedna z možností. Na druhé straně jsem přesvědčen, že lidské setkání je lidské setkání. A my nejsme roboti, abychom komunikovali na té nejvyšší úrovni jenom po sociálních sítích. My se také potřebujeme setkat, potřebujeme se obejmout, potřebujeme se na sebe usmát. To jsou věci, které myslím, zase budou možné. Ale pomoc pro okamžiky, kdy to nejde, je určitě nabídka sociálních sítí.

Nevím, jestli jste zaznamenal případ italského kněze, který je svým věřícím na blízku a bohoslužby a kázání živě vysílá přes internet. Při poslední promluvě se ale setkal s nečekaným problémem, kdy se mu zapnul filtr v telefonu a on postupně byl během vysílání stylizovaný třeba do kosmonauta nebo olympijského vítěze. Jak by tohle podle vás věřící přijali?

Víte co, já jsem přesvědčen, že každý člověk, který je normální, se tomu zasměje. Jako něčemu, co je nehoda, která se může stát úplně stejně i v situaci čistě fyzické, kdy kněz, když jde k oltáři, tak zakopne a roztáhne se jak široký, tak dlouhý před oltářem. Myslím, že to je podobná situace, které je pak dobré se zpětně zasmát.

Hodně se o tom mluví, že pandemie společnost zřejmě změní. Že už nebude stejná jako dřív. Vidíte tam prostor pro změnu?

Já jsem přesvědčen, že teď žijeme dobu, kdy místo toho, abychom jezdili rychlými auty nebo létali letadly, tak vlastně jako by tou krajinou našich životních příběhů kráčíme pěšky. Takže teď máme větší šanci si uvědomit možná detaily, které jsme jinak neviděli a které jsou tak důležité, že by nám měly zůstat jako něco, co poneseme dál až zase, jak věřím, se situace změní k normálu. Nakolik to změní lidské vnímání tak, aby si tyto detaily a možná podstatné věci, kterých si teď můžeme všímat, lidé uchovali v srdci, to je věc, kterou uvidíme. Myslím si, že nést si dál to, co teď se pro nás stalo důležité a co jsme si teď uvědomili, by bylo moc fajn. A já budu držet palce nám všem, každému jednotlivci a i naší společnosti, aby se nám to podařilo. Věřím, že se společnost změní a že si uvědomí důležité věci, na které předtím zkrátka možná nebyl čas.

A jak si v tuhle chvíli podle vás vede víra? Je to pro ni zkouška? Vy sám jste zmiňoval příklad jednoho člověka, který se vám ozval a byl naštvaný na církev.

Lidé naštvaní na církev existovali a bohužel asi budou existovat i do budoucna. To není otázka osobní víry, je to spíš otázka toho, jak se církev chová ve společnosti. A tam určitě jsou věci, na které je možné být naštvaný. Tomu rozumím. Otázka víry, je to spíše věc nějakého lidského hledání každého jednotlivého člověka, v co důvěřujeme, co nám dává naději, tedy očekávání dobra. A možná, že se to teď ukazuje, že jsme až příliš očekávali dobro od toho, co si dokážeme sami zařídit. A nikoliv od lidských vztahů anebo od vztahu k tomu, kdo je dárce života. Já věřím, že to je náš Hospodin. Možná, že právě tahle důvěra v dobro, která není samozařiditelná, která není ekonomicky zvládnutelná, ale která je ve vztazích, to je něco, co si právě můžeme odnést. A důvěra je vždycky spojená s vírou. Takže v tomhle si myslím, že můžeme víru v té nejintenzivnější podobě důvěry vlastně docela posílit.