Bionafta z odpadů jako lék pro ovzduší? Jen za cenu obřích dovozů z Číny

V západní Evropě se v posledních pěti letech začala ve velkém vyrábět bionafta z použitých kuchyňských olejů. Podle producentů i úřadů mají biopaliva 2. generace, vyráběná z odpadu, oproti klasické 1. generaci (pocházející z řepky či jiných potravinářských plodin) až 90procentní úsporu emisí skleníkových plynů.

Navíc nedevastují deštné pralesy jako dovážený palmový olej ani nepoškozují krajinu, tak jako řepkové či kukuřičné lány. Podíl pokročilých biopaliv z odpadu má proto dál růst.

„U nás se bohužel používá biopaliv 2. generace jen zlomek, dominantou je pořád řepka. V Česku je jí oseto 15 procent půdy, přitom průměr evropské osmadvacítky je jen něco přes šest procent. Právě na uctívání těchto zdrojů je vidět dělicí osa mezi východní a západní Evropou,“ říká europoslanec Stanislav Polčák (STAN).

V Česku je produkce biopaliv z odpadu nízká, i když do ní loni vstoupili dva noví hráči. Jedním je Biovis, kontrolovaný skupinou Chemoprojekt rodiny Plachých, druhým firma Primagra, která patří do skupiny Agrofert. Oba vyrábějí z použitých kuchyňských olejů.

Kromě toho na trhu působí liberecká firma Oleo Chemical s roční produkcí bionafty z kafilátu zhruba v objemu 50 tisíc tun. Firma je ale už řadu let v insolvenci, bojuje o reorganizaci, neinvestuje do rozvoje a její budoucnost je nejistá.

Biovis, vybudovaný v areálu bývalé ústecké chemičky Setuza, loni vyrobil jen 3,5 tisíce tun bionafty. Omezuje jej spor s dnešním majitelem chemičky, firmou Glencore, který mu brání ve využití podnikové vlečky. „Bez vlečky se můžeme dostat nejvýš na 5,5 tisíce tun ročně, protože většina odběratelů vyžaduje dodávku po železnici. Dál o tom jednáme,“ říká Tomáš Plachý, majitel skupiny Chemoprojekt, do níž Biovis spadá.

Také Primagra, menší ze dvou sesterských výrobců bionafty ve skupině Agrofert, produkci z odpadu spíše testuje, než aby ni spoléhala. „Děláme v Primagře zhruba dvě pětiny bionafty z použitých kuchyňských olejů, tři pětiny z řepky. Jsme limitováni dostupností vstupní suroviny,“ říká Martin Kubů, který v Agrofertu vede divizi pohonných hmot a obnovitelných zdrojů.

Západní Evropa, kterou Česku dává za vzor poslanec Polčák, zpracovává na bionaftu stále ve velkém palmový olej, což má pro klima i krajinu mnohem horší důsledky než použití evropské kukuřice či řepky.

Podle poslední výroční zprávy o biopalivech GAIN Report 2019, zpracované organizací Global Agricultural International Network, je v Evropě pro výrobu bionafty stále nejvíce používaná řepka (ze 39 procent), na druhé místo se dostal odpad ve formě použitých kuchyňských olejů (22 procent). Palmový olej je na třetím místě s 19 procenty. Hlavní výrobní surovinou je tato problematická komodita v Itálii, Španělsku nebo Francii.

Zároveň ale v západní Evropě v minulých pěti letech vzrostla produkce pokročilých biopaliv z odpadu. Podle serveru Euractiv byl už v roce 2017 podíl 2. generace na celkovém objemu veškeré bionafty v Německu čtvrtinový, v Nizozemsku poloviční a ve Velké Británii nebo v Irsku převyšoval 64 procent.

Nejčastěji používanou surovinou jsou použité kuchyňské oleje, z nichž vyrábí také české firmy Biovis a Primagra. Produkce z kafilátu je technologicky náročnější. „Jsme jeden z pouhých tří větších výrobců v Evropě,“ říká Pavel Krtek, jednatel firmy Temperatior, která provozuje liberecké Oleo Chemical.

Jak o kafilát, tak pro použité kuchyňské oleje,označované zkratkou UCO, je ale na trhu nouze.

Podle francouzské poradenské firmy Greenea vyprodukovala Evropa v roce 2018 pouze 850 tisíc tun UCO, zatímco poptávka ze strany evropských zpracovatelů byla dvojnásobná. Greenea upozorňuje na rychle rostoucí dovoz jak suroviny, tak hotové bionafty z použitých olejů vyrobené, a to hlavně z Číny.

Podle Greeney stoupl jen mezi lety 2016 a 2017 evropský import UCO více než pětinásobně na 244 tisíc tun ročně, import bionafty na bázi UCO se za stejné období zvedl o 137 procent na 152 tisíc tun. A podle Euraktivu se do Evropy dováží 63 procent UCO ke zpracování na biopaliva, z toho tři čtvrtiny pocházejí z Asie.

Podobné je to u kafilátu. „Výroba je zajímavá pro investory i pro financující banky, ale jsou tam poměrně vysoké bariéry vstupu. Musíte mít dobré vztahy s dodavateli kafilátu s patřičnými certifikáty,“ vysvětluje Krtek z Temperatioru. Kafilát, stejně jako UCO, se do Evropy dováží v lepším případě po železnici, v horším obřími zámořskými loděmi, jež patří mezi vůbec největší znečišťovatele ovzduší skleníkovými plyny v celém sektoru dopravy.

Podobně jako Pavel Krtek mluví i Martin Kubů z Agrofertu. „Ne, že bychom neuvažovali o navýšení výroby bionafty z UCO, ale obáváme se dostupnosti této suroviny. Reálný může být růst o 10, 20 tisíc tun ročně, těžko o víc.“

Odborné analýzy se shodují, že v Evropě není prostor pro další růst surovinové základny pokročilých biopaliv. Europoslanec Polčák je však přesvědčen, že by pomohlo zavedení podpůrných programů na sběr použitých olejů v České republice po vzoru některých západoevropských zemí.

„V Česku odpad raději pálíme, než recyklujeme. Stát by měl podporovat sběr fritovacích olejů u obcí, případně z velkých ofisů. Bohužel nový odpadový legislativní balíček, který předložila vláda, se soustředí na standardní nástroje, není evropsky inovativní. Podporu recyklace použitých tuků a celkově bioodpadu opomíjí,“ říká Polčák, který ve zřizování sběrových systémů vidí „velký potenciál“, navíc by sběrové systémy podle něj uvítali i občané, kterým by to řešilo problémy s likvidací.

Pro výrobce by ale ani zavedení sběru v Česku nedostatek suroviny neřešilo. Českým trhem ročně proteče zhruba 400 tisíc tun biodieselu, zatímco Ministerstvo zemědělství uvádí, že se u nás ročně spotřebuje něco přes 110 tisíc tun potravinářských olejů (podle statistik ČSÚ za rok 2018). I v zemích s vyspělými sběrovými systémy se daří vrátit ke zpracování nejvýš pětinu spotřeby, stále tak jde o příliš malý potenciál. Navíc je třeba počítat s tím, že sběr je velmi nákladná záležitost.

Nasazení pokročilých biopaliv má ještě další zádrhel: biopaliva z odpadů jsou výrazně dražší než z řepky nebo obilí. Evropská unie ve snaze motivovat k jejich častějšímu využití, umožňuje státům, aby si je započítávaly do vykazovaného objemu obnovitelných zdrojů v dopravě ve dvojnásobném objemu. Jinými slovy – každou tunu bionafty z UCO či kafilátu je možno do bilance započítat jako dvě tuny.

Jenomže takový systém je lákavým zdrojem machinací.

Obrovský skandál řešila policie například v Nizozemsku, když se ukázalo, že dnes již zkrachovalá společnost Biodiesel Kampen, producent plné třetiny tamní bionafty, podvodně vydávala biodiesel z palmového oleje za produkt z UCO. I zásluhou falešné evidence dokázal například v roce 2015 Biodiesel Kampen vykazovat plných 70 procent své produkce jako pokročilou bionaftu 2. generace.

Jak napsal Euraktiv loni na podzim, nizozemská vláda uvažuje kvůli „kauze Kampen“ o tom, že systém dvojitého započítávání pokročilého biodieselu úplně zruší. Pokud to udělá a trend budou následovat další státy, přijdou producenti o hlavní motivaci k výrobě biopaliv z odpadu.

Evropská unie už v roce 2010 přiznala, že biopaliva vyráběná z potravinářských plodin nejsou ideálním receptem na snižování emisí a záchranu klimatu.

Rozsáhlé monokultury řepky či kukuřice neprospívají krajině, masivní dovoz palmového oleje vede k devastaci deštných pralesů považovaných za přirozené „plíce planety“. Navíc se podle řady analýz podepsala biopaliva z potravinářských plodin na globálním zdražování potravin.

Podle nadnárodního ekologického sdružení Transport & Environment mají biopaliva z palmového oleje až třikrát horší emisní bilanci než obyčejná nafta. A biopaliva z řepky olejky podle téhož zdroje zvyšují oproti fosilnímu dieselu emise o pětinu.

Celkově tak podle Transport & Environment zvedla podpora biopaliv v Evropě emise CO2 od jejich nasazení do roku 2020 o 80 procent, což je totéž, jako by na evropských silnicích přibylo 12 milionů dalších aut.

Ukazuje se ale, že ani pokročilá biopaliva z odpadu nejsou za problematickou 1. generaci ideální náhradou, protože Evropa není v surovině soběstačná. Dovoz obrovských objemů odpadu z opačných koutů zeměkoule snižování skleníkových emisí nenahrává. Unie ale přitom není schopna plnit své dosavadní cíle ani za tuto cenu.

Podle dosud platné směrnice o obnovitelných zdrojích RED 1 měla EU v letošním roce používat v dopravě z deseti procent obnovitelné zdroje, podíl však bude podle dostupných odhadů nižší.

Navazující směrnice RED 2, platná od roku 2021, přesto počítá se zvýšením povinného podílu na 14 procent do roku 2030. Nová evropská vláda, která loni schválila ambicioznější plán boje proti klimatické změně – tzv. New Green Deal, chystá evropské environmentální směrnice znovu posoudit a přehodnotit je směrem k dalšímu zpřísnění.