Článek
Místopředseda Evropské komise Valdis Dombrovskis přišel s dalším plánem, jak podpořit evropskou ekonomiku těžce zasaženou úderem koronaviru.
Sotva se ministři financí 27 zemí EU před Velikonocemi shodli na tom, že země eurozóny budou moci k záchraně svých ekonomik použít „řecký fond“ – Evropský stabilizační mechanismus (ESM) s jeho více než 400 miliardami eur v zárukách za úvěry – přišel bývalý lotyšský premiér s návrhem dalšího fondu, jehož palebná síla by podle něj činila 1,5 bilionu eur.
Podobné číslo zaznělo také při jednání z minulého týdne, přišel s ním eurokomisař pro ekonomiku Paolo Gentiloni. Zmíněný fond, který podle zdrojů blízkých ministerským rozhovorům získal docela širokou podporu, měl být součástí víceletého rozpočtu EU, jehož nový návrh chce komise přichystat do konce dubna.
„Tento fond obnovy bychom mohli financovat z úvěrů, za které by se zaručily jednotlivé státy,“ upřesnil svou představu Dombrovskis německému listu Handelsblatt a zdůraznil, že ze strany členských států nepůjde o zvyšování jejich příspěvků – to by totiž u čistých plátců mohlo myšlenku fondu zabít hned v zárodku. „Pracujeme na novém finančním nástroji,“ řekl Lotyš a dodal, že v dobách tak těžké krize musí člověk vybřednout ze zažitých šablon.
To bude zrovna v Německu poměrně těžký oříšek, protože řada německých politiků tuší ve fondu obnovy něco, co dosud v Berlíně považovali za naprosté tabu: eurobond neboli společný evropský dluhopis. „Dovedu si to představit jako jednu z variant,“ oznámil eurokomisař s tím, že žádné rozhodnutí zatím nepadlo. A jasno není ani v tom, kdo by fond obhospodařoval a jak by fakticky fungoval.
Dluhopisy, za které by ručily všechny evropské státy bez ohledu na to, který stát je vydal, představují vedle jednoho ministra financí pro celou eurozónu další chybějící pilíř eura. Z „třínožkové“ konstrukce společné evropské měny tak prakticky funguje jen centrální banka ECB – a ta už pro ekonomiku eurozóny moc dělat nemůže.
Jenže takzvané eurobondy narážejí na severní křídlo eurozóny, protože o takovém sdílení dluhů mezi státy se sice diskutuje mezi akademiky i politiky, ale do reality se zatím neprosadilo. Už při schvalování ESM v roce 2012 měla kancléřka Angela Merkelová hodně práce, aby fond a jeho záruky dokázala v Německu prodat. Jen pro připomenutí, předchůdce fondu známý pod zkratkou EFSF skončil na Slovensku pádem vlády Ivety Radičové a návratem Roberta Fica k moci.
Němci nejsou v tomto boji zdaleka sami, s velkou nedůvěrou se na podobné nástroje dívají také ostatní státy severního unijního křídla. Silné spojence proti tlaku jižního křídla eurozóny mají Němci například v Nizozemcích, Rakušanech, Finech nebo baltských republikách. Německý ministr financí Olaf Scholz už na konci března prohlašoval, že eurobondy, ať už takto nahé, nebo oblečené do hávu koronabondů, neprojdou a že nástrojem pro sdílení břemene bude ESM. A tak se i stalo.
Jak už to ale v Evropské unii – potažmo eurozóně – bývá, dochází k velkým posunům právě při velkých krizích. A to koronavirus do posledního splňuje. Dombrovskis v Handelsblattu varoval, že bez rychlé akce hrozí opakování krize z roku 2009, ale s mnohem horším průběhem. „Nemůžu vyloučit, že se znovu objeví problémy s nesplácenými půjčkami,“ prohlásil místopředseda Komise.
O fondu by měli ministři financí mluvit na videokonferenci 24. dubna. Minulý týden politici kromě využití ESM podpořili také využití garancí Evropské investiční banky ve výši 200 miliard eur pro podporu zasažených firem. Schválili i stomiliardový program SURE, jímž chce EK podpořit krátkodobé zaměstnávání lidí, kteří by jinak kvůli krizi přišli o práci.
