Článek
Sedmnáctiletý Abdulláh šel po ulici rodného města Kundúz, když ho zastavili členové Tálibánu s tím, že jim musí pomoci. Nebyl jediný. Sloužit Tálibánu přinutilo hnutí dalších několik desítek chlapců i ve věku 14 let, popisuje jeho příběh agentura AFP. „Řekli nám, abychom vzali zbraně a přidali se k nim,“ říká Abdulláh. „Když pro nás přišli naši rodiče, aby nás vysvobodili, tak jim vyhrožovali zbraněmi,“ pokračuje.
Nejdříve dostal mladý Abdulláh za úkol nést dvacetikilovou tašku s protitankovými granátomety a krabici s municí. „Utrpení trvalo tři hodiny,“ říká. Když se ale připravoval k útěku, povstalci se pro něj vrátili. „Bili nás. Pořád mám na sobě ještě stopy po bití,“ uvádí. To nejhorší mělo ale teprve přijít. O hodinu později dostal do rukou zbraň a rozkaz, že se musí zúčastnit útoku na policejní stanici.
Situaci v Afghánistánu sledujeme online ZDE.
„Třásl jsem se, tu zbraň jsem nemohl ani udržet,“ popisuje střet s tvrdě bojující protistranou. „Tři nebo čtyři chlapci, kteří drželi zbraně, byli zasaženi a umřeli poté, co jim explodovala nálož, kterou nesli. Jeden z tálibánských bojovníků byl zabit, další přišel o nohu a ruku,“ popisuje hororovou scénu.
Abdulláhovi se nakonec podařilo utéci. Příležitost k útěku vycítil v momentě, kdy polovina bojovníků padla nebo byla zraněná. Zbraň tak zahodil a utekl domů. „Byl jsem v šoku,“ říká. Uprchnout do hlavního města, tehdy ještě neokupovaného, se chystala i jeho rodina. „Nevzali jsme si s sebou nic. Prodali jsme dokonce i jídlo,“ líčí mladý Afghánec. Do metropole, kam utekl s rodiči, dědečkem, bratry a sestrami, dorazil po 15 hodinách cesty. Od té doby s rodinou spí pod stanem v parku na předměstí.
Doteď ho nicméně bolí žaludek z toho, jak ho bojovníci zbili. Když se ale ohlíží zpět, říká, že nejvíce se stejně bál o rodinu. „Myslel jsem na své rodiče. Když mě zasáhnou nebo zabijí, co se s nimi stane,“ říká a dodává, že aktuálně by si nejvíce přál ze země odejít.
Uprchnout by si přála i nejmenovaná Afghánka, která popisuje uplynulou neděli, kdy Tálibán vyhlásil kontrolu nad celou zemí, jako „nejhorší den svého života“. „Šla jsem do práce, bylo tu jen málo lidí, to mi nepřišlo normální,“ popisuje svůj příběh pro britskou BBC. „Věděla jsem sice, že byli tálibánci na prahu města a lidé se báli, ale nevěřila jsem, že by hnutí do města opravdu vstoupilo,“ říká.
Z práce odešla v poledne a zamířila rovnou do banky, kde si chtěla vybrat co nejvíce peněz, podobně jako další stovky Afghánců. Fronty ale byly moc dlouhé a situace vypjatá. „Když jsem vešla do banky, všimla jsem si zmeškaných hovorů od matky, sestry a bratra. Vyděsilo mě to, protože jsem se bála, že se něco stalo,“ popisuje. „Zavolala jsem matce a ta se mě s úzkostí v hlase zeptala, kde jsem a co dělám. Řekla mi, ať pospíchám domů, protože Tálibán je v západní části města,“ říká.
Ulice Kábulu mezitím zachvátil chaos. Lidé pobíhali po ulicích, majitelé zavírali své obchody a každý se snažil co nejrychleji dostat domů. „Zavolal mi bratr s tím, že mě vyzvedne, ale ulice byly ucpané. Snažila jsem se dokonce odchytit taxi, protože jsem se bála, že kdyby mě bojovníci zastihli na ulici, tak mě rovnou zabijí, protože jsem na sobě měla kancelářské oblečení,“ říká.
Afghánce se nakonec po téměř dvou hodinách podařilo dostat v pořádku domů. „Byla jsem tak otřesená, nemohla jsem se svou rodinou ani mluvit. Byl to den, na který nikdy nezapomenu. Celou noc jsem se bála a říkala jsem si, že by nám někdo mohl zaklepat na dveře,“ popisuje své obavy z Tálibánu. „Říkají sice, že bojovníci do domů chodit nebudou, ale nevěříme jim. Mám strach, i když je vidím jen v televizi,“ vysvětluje.
Strach má i ze své budoucnosti. „Čekám na vízum, ale je to zatím nejasné. Když zůstanu v Afghánistánu, dovolí mi pracovat? Nemyslím si. Nevidím svoji budoucnost v Afghánistánu. Myslím, že pro nás všechno skončilo. Ztratila jsem naději,“ dodává.
