Bílá voda. Brněnská literární hvězda Tučková pracuje na novince

Období koronavirové pandemie podle ní příliš nepřeje soustředěné literární práci – v domácnostech, kde se pracuje nebo se učí děti, lze těžko hledat klid a soustředění. Tučková také vyjádřila obavy z toho, jak nynější krizi přestojí pracovníci a instituce v kultuře.

Před několika týdny Tučkové vyšla kniha „Hrdinky. Příběhy významných českých žen“ určená dívkám od 10 do 12 let. Tučková se spoluautorkami, ilustrátorkou Renátou Fučíkovou a historičkou Lenkou Křížovou, chtěly prostřednictvím příběhů inspirativních Češek motivovat dívky na cestě za vlastními sny ve věku, kdy se formuje jejich názor na sebe samé a na společnost.

„Snad jim to také vyplní mezery v osnovách hodin historie, která se z perspektivy žen příliš nevypráví,“ uvedla Tučková. V minulosti se angažovala v iniciativě I žárovka má sochu, která poukazovala na naprosté minimum soch ženských osobností v brněnských ulicích. „V této knize jsem pomyslně ‚postavila sochy‘ také ženám z Brna,“ doplnila Tučková. Cesta ke skutečným sochám je obtížnější, nicméně připravuje se alespoň socha blahoslavené řeholnice Marie Restituty Kafkové v husovickém parku, který nese její jméno.

Letos napsala Tučková také několik povídek, které vyšly v knihách Krvavý Bronx a Země skrytých úsměvů, případně se objeví v připravovaném souboru povídek o ‚koronačase‘, který iniciovala Česká centra. Spisovatelka dál pracuje na knize Bílá Voda, která by měla vyjít v jejím domovském nakladatelství Host.

„Čas korony mi ale práci nijak neusnadňuje, spíš řeším potíže s hlídáním synka, pracovním prostorem, tísní, která nás přepadla, když onemocněli naši blízcí. Takováto situace není pro koncentrovanou literární práci příliš příhodná,“ uvedla Tučková. Doplnila, že situaci nezjednodušují ani ‚povýšená vyjádření‘ prezidenta Miloše Zemana o umělcích, jejichž práci prý hlad svědčí. „Vnímám to jako pohrdání obtížemi, v nichž se lidé vytvářející českou kulturu ocitli – ať už jde o spisovatele, divadelníky, hudebníky, nebo další umělecké profese,“ uvedla Tučková.

V minulosti se Tučková věnovala také kurátorské činnosti, nyní je vytížená psaním a péčí o syna. K výstavám se ale chce vrátit. „V současnosti spolupracuji jen s divadlem Husa na provázku, kde společně promýšlíme autorský vizuální koncept pro každou sezonu a s tím související brněnskou a pražskou výstavu vybraného umělce/umělkyně,“ popsala Tučková.

V knize Vyhnání Gerty Schnirch i v některých svých občanských aktivitách se Tučková věnovala otázce odsunu, česko-německého smíření a vyrovnávání s minulostí. Vnímání problému ve společnosti se podle ní od doby, kdy začala psát ‚Gertu‘, zlepšilo. „Setkávám se s mnohem méně nenávistnými reakcemi, lidé jsou obecně ochotnější diskutovat o otázce kolektivní viny a promýšlet její dopad na nevinné,“ řekla Tučková.

Vyhnání Gerty Schnirch brzy vyjde u renomovaného nakladatele Amazon Crossing v New Yorku. Knihy Tučkové se překládají do 18 jazyků, což jí dělá velkou radost. „A zároveň se obávám o své nakladatele a naši společnou budoucnost, protože epidemie korony samozřejmě všude velmi ovlivnila knižní trh, což bude mít za následek hubenější ediční plány i krach menších nakladatelství. Snad to všichni přežijeme,“ uzavřela Tučková.

Kateřina Tučková je spisovatelka, dramatička, publicistka, historička umění a kurátorka výstav. Je nositelkou cen Magnesia Litera, Ceny Josefa Škvoreckého a Český bestseller, v roce 2017 jí byla Ústavem pro studium totalitních režimů udělena Cena za svobodu, demokracii a lidská práva. V zahraničí byla oceněna literární cenou Premio Libro d’Europa udělovanou festivalem v italském Salernu. Její knihy se překládají do šestnácti jazyků.

Tučková se narodila v roce 1980 v Brně. Vyrůstala v jihomoravské vesnici Moutnice, posléze v Kuřimi. Vystudovala gymnázium na třídě Kapitána Jaroše v Brně (1995–1999) a historii umění a český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (1999–2006).

Během studií se nastěhovala do bytu v centru Brna, do míst, kterým se přezdívá brněnský Bronx, odkud byli v květnu 1945 vyhnáni němečtí obyvatelé v tzv. brněnském pochodu smrti. Toto zjištění ji inspirovalo k napsání románu Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2009) o dívce z místní česko-německé rodiny.

Její knižní prvotinou byla novela Montespaniáda (Větrné mlýny, 2006), ale teprve svou druhou knihou upoutala pozornost širší veřejnosti. Byla za ni nominována na Cenu Jiřího Ortena a Cenu Josefa Škvoreckého, nakonec však získala čtenářskou cenu Magnesia Litera (2010). Ve své třetí knize nazvané Žítkovské bohyně (Host, 2012) se pak znovu zaměřila na českou historii. Zachytila v ní příběh výjimečného rodu léčitelek z oblasti Bílých Karpat, které přežily čarodějnické procesy, útlak církví i protektorátními úřady, aby byly nakonec zničeny bezohledností komunistického režimu.

V letech 2006–2014 pokračovala Kateřina Tučková v doktorských studiích historie umění na Univerzitě Karlově v Praze. Během této doby vydala řadu odborných publikací z oblasti výtvarného umění: Transfer (Akademie výtvarných umění v Praze, 2008), Slovem i obrazem (Nakladatelství Vltavín, 2008) nebo Normální malba (Nakladatelství Vltavín, 2009) a mnoho dalších. V řadě z nich propojuje své odborné zkušenosti s literární tvorbou – kniha Můj otec Kamil Lhoták je beletrizovaným životopisem malíře Kamila Lhotáka nahlíženým očima vlastního syna (Nakladatelství Vltavín, 2008).

Také publikace Na hraně příběhu – Sochy v ulicích (Dům umění města Brna, 2013) a Fabrika – příběh textilních baronů z moravského Manchesteru (Host, 2014) vyšly jako libreta k výstavním projektům.

Podle povídkových textů v první publikaci vystavěli umělci v rámci výstavy Brno Art Open čtrnáct soch ve veřejném prostoru města Brna, kniha Fabrika vyšla zase jako doprovodná publikace k výstavě Brno – moravský Manchester uspořádané Moravskou galerií na přelomu let 2014 a 2015.

V roce 2014 ukončila doktorské studium historie umění na Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze disertační prací o Skupině Radar, v níž se zaměřila na problematiku tvůrčích skupin pracujících v období komunistické totality. Je také autorkou monografie o spisovatelce Věře Sládkové – Věra Sládková, prozaické dílo (Nakladatelství Vltavín, 2009).

Na divadelní jeviště vstoupila v roce 2018 původní divadelní hrou na motivy života první české hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové, Vitka (Husa na provázku, 2018). Hra byla nominována na Cenu kritiky za inscenaci roku (2019). Dramatizovala také román rakouského spisovatele Roberta Schneidera Bratr spánku (Švandovo divadlo, 2018). Hry podle jejích románů uvádějí Městské divadlo Brno, Městské divadlo Zlín, HaDivadlo, Husa na provázku, Divadlo pod Palmovkou, 3D Company nebo studentský soubor KUK.

Tučková spolupracovala či spolupracuje s časopisy Respekt, Salon – kulturní příloha deníku Právo, Deník N, Tvar (zde beletristicky debutovala v roce 2003), Literární noviny a Weles. Nespolupracuje naopak s médii, která jsou součástí vydavatelského impéria premiéra Andreje Babiše, neboť jejich vlastnictví politikem považuje za neakceptovatelný střet zájmů a porušení hodnot demokratické společnosti.

Kateřina Tučková žije v Praze a v Brně.