Na hendikep si zvyknete jako na kérku, říká biker vysoký necelý metr a půl

Kdy jste si uvědomil, že jste jiný?

Vlastně jsem si to nikdy neuvědomil. Velký rozdíl je mezi tím, když se s hendikepem narodíte, nebo když se potýkáte s následkem úrazu v dospělosti. Na rovinu nevím, jak bych se s tím vyrovnával v pokročilém věku, kdybych prožil celý život jako zdravý.

Ví se, čím je to způsobené?

Ne na sto procent. Kam sahá rodinná paměť, tento hendikep se nikdy nevyskytl, poprvé až u mojí mamky. Tuším, že jde o mutaci genu COMP 2 nebo 3. Lékaři spekulovali o tom, že děda, coby „pétépák“ dostal nějakou nespecifikovatelnou léčbu, což teoreticky mohlo mít vliv právě na pozdější mutaci. To už asi nikdy přesně nezjistím. Dobré je, že se to dá na 99 % podchytit, abych dál tento gen nešířil. Znamená to, že jednou můžu mít zdravé dítě.

Jak jste se se svou výškou vyrovnal?

Samozřejmě, že jsem se v tom pobabral, zvlášť v tom náctiletém věku je to fakt škola života.

Pomohl vám někdo?

S tím vám nikdo neporadí. Motivační kouči, uvědomělí váleční hrdinové bez končetin nebo psychologové v té době nefrčeli. Minimálně ne u nás v Děčíně. Takže to bylo dost na mně samotném a také na mém okolí. Vždy jsem měl a stále mám kolem sebe skvělé lidi. Rodina mi dala solidní základ. Kamarádi, sportovci kolem horské cyklistiky, ti se s tím taky moc nemazali, takže jsem byl v osmnácti letech už slušně vobouchanej.

Jaké bylo vaše dospívání?

Zažil jsem si dětství po doktorech a nemocnicích, pohledy lidí na malém městě a jako teenager dost tvrdé odmítací zákroky od holek, ale jako – ehm, kdo z chlapů si je nezažil, že jo? Měl jsem velké štěstí na tyto nemilé životní situace. Ale dneska jsem rád, že jsem si tím prošel. Takový kurz sebeovládání si nikde nezaplatíte.

Dávají vám to lidé najevo i dnes?

Děti jsou bezprostřední a vždycky mi to rády připomenou. Ale těm už to nyní ve svých 32 letech nemám za zlé. Horší je, když se na mě urvou dospělí. Pro ně už pochopení nemám. Naštěstí se to nestává moc často.

Vypozoroval jste, že by se vůči vám chovali lidé různě v různých zemích?

Rozdíl je obrovský. Stačí přijet do Rakouska a cítím to. Dospělí tam umí absolutně jinak pracovat s vnímáním odlišností a hendikepů. A co víc – učí to i své děti. Dítě v Rakousku nebo Německu se na mě koukne a má to vyřešený.

Žádné nekonečné vejrání, dotazování se rodičů „Proč je ten pán tak malej a co je to za trpaslíka“. To ani náhodou, tam to snad ani neexistuje. Kamarádka Debbi mi říkala, že Němci mají rčení: „Neukazuj nahým prstem na oblečeného člověka“. Ke slušnému a důstojnému chování vedou děti odmala, velmi svědomitě a přísně.

Máte krásnou a sympatickou přítelkyni Kristýnu, s níž už dlouho žijete, takže se odvážím zeptat i na otázku, jak s výškou 135 cm balíte holky?

S Kristýnkou to byla láska na první pohled. Koukli jsme na sebe na jedné akci a bylo to. Byla to neteř jednoho kolegy, a tak jsem se na ni trochu doptal, abych věděl, jestli nedostanu od strejdy do huby. Pak jsem ji pozval na skleničku. Už jsme spolu tři roky.

A před ní?

Před Kristýnkou jsem měl období, kdy jsem „swajpoval“ v Tinderu. Až po jedné nepříjemné zkušenosti jsem si řekl, že už tam nevlezu, protože jsem tam štěstí nenašel. Pamatuju si ale na jedno vtipné rande. Holka z mých fotek nepoznala, že měřím 135 cm, ale neuměla se na to zeptat a jen neobratně brousila kolem. Šli jsme ven, byla sranda, pokecali jsme, ale pak mi napsala, že bych musel nosit boty na podpatku a ona by si je naopak nesměla brát, aby se rozdíl srovnal. A to že by nesnesla. Bylo to od ní upřímné.

V jakých dalších situacích vás výška omezuje?

Stejně jako si zvyknete na mateřské znaménko nebo na novou kérku, zvyknete si i na ne zrovna konvenční výšku. Ale tak jasně, jdu si třeba nakoupit, mám chuť na pivo Corona a je vyskládané až ve vrchním fochu, protože se neprodává po paletách na zemi. Takové věci zamrzí.

Jak se oblékáte?

Oblečení si často upravuji, speciálně délku rukávů a nohavic. Koupím drahou vestu a hned do ní za další prachy musím řezat…

Auto řídit můžete?

S autem to je jednoduchý. Mám automat, ale řídil jsem i manuál. Mám speciální úpravu, abych dosáhl na pedály. Jeden šikovný mechanik mi ji udělal za pár kaček, ale protože je na to ze zákona nutný atest, nakonec jsem za to zaplatil, jako kdybych si kupoval druhé ojeté auto. Náš stát na to už nechce hendikepovaným dále přispívat, a když chci řídit vlastní auto, musím vytasit pár desítek tisíc z vlastní kapsy.

Nastal ve vašem životě okamžik, kdy jste byl opravdu na dně?

Nastal a mockrát. Ale určitě to nebylo kvůli hendikepu. Spíš šlo o situace, které se stávají každému člověku. Třeba nepovedené podnikání, do toho nepovedený vztah. Do toho se to nabaluje tak, že i píchlá duše na kole v tu chvíli vypadá, jako když vám osud přisypává sůl do rány. Na druhou stranu procházka bahnem obrousí charakter. Moje dospívání určitě nebyla projížďka tátovým drahým bourákem a kalba za kapesné od rodičů.

Měl jste někdy chuť se s někým poprat?

To mám každou chvíli, když vidím lidskou blbost a neomalenost. Myslím, že jsem spíš výbušný, agresivnější tip, žádný pacifista. Ale taky nejsem blbej, takže z první nenastoupím na dvoumetrový pokérovaný hovado s vytetovaným nápisem UFC (Ultimate Fight Championship). Myslím, že určitou převahu by měl… (smích)

A někdy jste se pral?

Naposledy jsem měl konflikt se sousedem. Chlapík mě neměl v oblibě, a to obzvlášť v situacích, kdy si na svou schizofrenii loupnul láhev kořalky. Jednou večer si na mě počkal na schodech, vrhnul se na mě a začal mě škrtit. Chvíli trvalo, než jsem se zorientoval, ale pak jsem pod něj narval nohy a na klokana ho skopnul ze sebe. Pochopil, že to se mnou nebude jednoduché, a vzdal to. Jenže pak to zkusil ještě několikrát, a tak jsem se raději odstěhoval. Kudle zezadu na žebra se neubráníte.

Jsou s vaším hendikepem spojené i nějaké zdravotní problémy?

Ano, bohužel jsou. Není to nic, s čím by se člověk nepopasoval. Jen výměnu kyčlí za endoprotézy bych raději řešil až o pár let později než ve svém věku. Také regenerace svalů a vaziva už není tak rychlá, jak bývala, takže se snažím rozkládat sílu bez ohledu na to, jestli zrovna jezdím na kole nebo celý den stojím na nohou a moderuji. Dost mi pomáhá každodenní cvičení, v němuž mě vede zkušený tým fyzioterapeutů a trenérů z pražského Fyzio Gym Cooper. Bez nich bych už chodil jen těžce.

Jste úspěšný moderátor, speaker na akcích… byla akce, kterou jste z nějakého důvodu odmítl?

Akcí a natáčení, které jsem kvůli zachování vlastní cti odmítl, je víc. Nebudu zastírat, že svou odlišnost používám k živobytí, jasně že jo. Udělal jsem si z toho svůj brand: BIG BUBA. Ale mám určitý vnitřní kompas nebo hranu, za kterou to už neprojde.

Třeba?

Jeden nejmenovaný hotel spadající pod světový řetězec mi nabídl moderování vánočního večírku s podmínkou, že budu oblečený jako elf od Santa Clause. Odmítl jsem. Manažerka nemohla pochopit moje odmítnutí, protože v jejích očích to byl přece „big deal“.

Ještě bizarnější nabídka přišla od partičky finančních poradců, kteří se v záplavě motivačních citátů a honiček za finanční nezávislosti shlédli ve filmu Vlk z Wall Street. Chtěli se s malým chlapem coby míčkem obaleným suchým zipem trefovat do velkého točícího se terče.

Musím říct, že mě to urazilo, ale současně mě pobavilo, jak může být někdo tak „vylízanej“. Chvíli jsem přemýšlel, že bych tu akci vzal a vzal bych s sebou partu bikerů, ale pak jsem to nechal plavat.

Jak vznikla vaše přezdívka?

Ve třídě se všem dávaly přezdívky a Bubba z Foresta Gumpa se rýmoval s Kuba. Počeštilo se to na Buba a už mi to zůstalo. Když jsem si chtěl zaregistrovat vlastní web, zjistil jsem, že Buba.cz už je obsazený. Kámoš navrhnul, ať si před to dám Big. Od té doby to tak je a už se to vžilo.

Fotky k tomuto rozhovoru jsme udělali na kole, protože už přes dvacet let jezdíte na biku. Není to nebezpečné?

Ke kolům jsem se dostal přes digitální hru Dave Mirra Pro Freestyle BMX. Cyklistiku mi doporučil doktor, ale netušil, že se dám na BMX. Kdyby viděl videa s mými pády, asi by se zhrozil. Protože u nás na severu se rozjela sjezdová a freerideová scéna, dal jsem se taky na sjezd.

Měl jste nějaké zranění?

Nic vážného. Dvakrát jsem byl v bezvědomí, ale vždycky jsem se probral.

Je těžké sehnat kolo, které vám bude vyhovovat?

Ze začátku to nešlo vůbec. Experimentoval jsem s různými hybridy. Třeba jsem si na malý BMXový rám dal vidlici s větším předním kolem, ale pořád to nebylo ono. Zachránil mě až kamarád konstruktér Bolek Samek, který mi na míru postavil karbonové odpružené kolo Krutor. Sloužilo mi šestnáct sezón. V současnosti mám celoodpružené elektrokolo Mondraker F-Play 24 určené pro děti.

Co byste poradil lidem, kteří si myslí, že mají nějaký problém?

Já si určitě nemyslím, že bych měl někomu radit. Kdybych si to myslel, vydělával bych si jako osobnostní kouč (smích). Myslím, že každý vnitřně nejlíp ví, jak své problémy řešit. Hlavní je jednat, a ne čekat, že se to zařídí samo. Občas funguje nechat to vyhnít, ale nejde to dělat pořád.