Článek
Velký úspěch, jednoznačně. Ale ten daleko důležitější závod běžela na jiné trati.
Sportovci se musí často potýkat s různými zraněními a fyzickými problémy. Bohužel, ke sportu to tak nějak patří. Ovšem daleko horší je, když je zraněná vaše duše, léčení bývá daleko složitější a delší. Marcela se od mládí prala s bulimií. Dívka, která sportovala o sto šest, se začala pomalu ztrácet před očima. Přijít na to, kde se tenhle problém vzal, najít jeho příčiny, to je práce na dlouhá léta.
Česká maratonkyně měla štěstí. Potkala toho pravého, muže, který jí velmi pomohl a díky němuž vyhledala po několika neúspěšných pokusech se léčit skutečné specialisty a pomalu se začala zase drápat vzhůru. I když sama říká, že s bulimií se nedá vyhrát jen tak. Je to běh na daleko delší trať, než je ta maratonská.
Dnes je Marcela členkou Dukly Praha, což jí dává alespoň nějakou finanční jistotu. Byť nejde o nějaké velké peníze, je to daleko lepší než v minulosti, kdy zkoušela celou řadu zaměstnání. Od hlídání dětí přes barmanku, práci v institutu estetické medicíny až třeba k trenérce ve fitku. Jeden čas jezdila i se záchrankou, což byla profese, na niž se připravovala v rámci studia. Vždy si ale našla čas na to, aby mohla trénovat, což se jí dnes vyplácí.
Díky své současné výkonnosti už také ví, jaké to je, připravovat se na sezonu v Keni, v nadmořské výšce okolo 2000 metrů. Keňa je pro běžce zemí zaslíbenou, asi tak jako třeba Anglie nebo Brazílie pro fotbalisty. Dobře tam běhá snad úplně každý. Do této africké země se chce Marcela vracet. Ještě je tam hodně míst, která ještě neviděla a jež by ráda navštívila. I když, trénink je na prvním místě. O Keni, tréninku, atletice i životě jako takovém povídala Marcela Joglová v novém Ušáku.
