Bez Součka dojížděla Slavia k titulu jako buldozer. Založí dynastii?

Čtrnáct titulů přiřkli Slavii historici a statistici za období před únorem 1948, poslední z nich pak za sezonu 1946/47.

Nebylo náhodné, že v předlouhé éře, kdy zemi vládla komunistická strana, čekala Slavia, tímto režimem nemilovaná, na výraznější úspěch marně.

V moderní české lize pak po 49 letech čekání navázal na mistrovskou linii až tým pod trenérem Františkem Ciprem, dva spojené tituly časem přidal Karel Jarolím.

A po období ekonomické krize přišla čínská éra s ligovým triumfem týmu trenéra Jaroslava Šilhavého a teď se další obhajobou titulu minulého blýskl Jindřich Trpišovský a jeho tým.

To všechno dohromady dává kulatou číslovku 20. A snad Slavii nezhořkne na patře šampaňské, když podotkneme, že Sparta už ve své historii napočítala titulů šestatřicet.

Nabízí se otázka, zda Slavia může právě teď založit úspěšnou dynastii, která by i tenhle náskok odvěkého rivala nějakou významnější spojitou řadou úspěchů přinejmenším trochu „scukla“.

Mimochodem, český rekord 5 titulů v řadě drží právě Sparta.

Jestli je Slavia něčeho takového schopna, záleží na několika faktorech:

Stadion má špičkový.

Fanoušky věrné, hlasité a oddané.

Trenérský štáb progresivní. Je, pravda, otázkou, zda ho při zájmu ze zahraničí udrží ještě několik let.

Největším otazníkem je však bezpochyby udržitelná finanční stabilita klubu.

A to z několika důvodů. Jedním je bezpochyby křehkost česko-čínských politických vztahů, od nichž se může odvozovat interes čínské státní společnosti Citic pokrývat nadále případné ekonomické potřeby pražského klubu, který tato firma vlastní.

Druhým pak vysoká nákladnost provozu Slavie, která víceméně zvládne spotřebovat všechno, co se vydělá. UEFA poslala za účast v Lize mistrů zhruba půl miliardy, přes 300 milionů přišlo ze Spartaku Moskva za Alexe Krále, 115 milionů pak za hostování Tomáše Součka ve West Hamu. To jsou všechno kouzelné peníze, ale pokud se zároveň sezonní výdaje Slavie pohybují kolem sumy 1,5 miliardy korun, není snadné klub „nakrmit“ a udržovat na bázi těchto čísel dlouhodobou stabilitu.

Výrazně pomoci samozřejmě může změna Součkova hostování v přestup, jež je spojena s doplatkem 16,2 milionu eur, což je kolem 430 milionů korun, které by v jednotlivých splátkách měly do Prahy putovat po dobu 3 let, jak nedávno prozradil šéf Slavie Jaroslav Tvrdík.

„Operace Souček“ je nicméně úzce spojená s udržením West Hamu v Premier League, což je stále věc vachrlatá. Hráčův agent Pavel Paska už, pravda, naznačil, že kdyby to snad nemělo vyjít s West Hamem, skočily by snad po Součkovi i jiné anglické kluby. A to za srovnatelnou obchodní cenu. Každopádně dokud nejsou tyhle peníze najisto v kase, tak prostě nejsou.

K udržení své ekonomické stability nicméně udělala Slavia velmi výrazný krok právě teď, když získala český mistrovský titul. To ji totiž postavilo do stejné role jako loni: Od Ligy mistrů by ji s vysokou pravděpodobností mělo dělit jediné dvojutkání ve finálním předkole kvalifikace této soutěže, dojít by na něj mělo po 20. září.

Mistry řady dalších evropských zemí samozřejmě ještě neznáme, stejně jako výsledky předchozích předkol, jež se budou hrát kvůli postkoronavirové termínové tísni na jediné utkání. Ale podle hry čísel a koeficientů na oblíbené webové stránce Milana Coena by se Slavii coby soupeři mohly rýsovat třeba tyto týmy: Salcburk, Olympiakos Pireus, Celtic Glasgow nebo Dinamo Záhřeb. I kdyby Slavia tohle měření sil nezvládla, hrála by na podzim skupinovou fázi Evropské ligy. Pravda, ta už není tak lukrativní jako Liga mistrů.

Každopádně je na tom Slavia jako mistr mnohem lépe než druhý tým v pořadí Fortuna:Ligy, kterým bude Viktoria Plzeň. Tu čeká tzv. nemistrovská větev kvalifikace Ligy mistrů a ta je bezpochyby mnohem náročnější. Už jen základním předpokladem, že cestou do Ligy mistrů je třeba vyřadit tři náročné protivníky.

A zde se můžeme vrátit k původní otázce, zda Slavia může po dvou titulech pokračovat dalšími a vytvořit úspěšnou dynastii. Své si do toho totiž samozřejmě budou chtít říct i její čeští soupeři.

V Plzni se v zimě podařilo tým velmi rozhýbat. Přišel slovenský trenér Adrián Guľa, jehož kreativně hrající tým na jaře ukrajoval ze šestnáctibodového zimního náskoku Slavie dokonce až na pouhých šest bodů rozdílu. Ale ve vzájemných zápasech pak nebyl schopen Slavii překonat. A to bylo klíčové. Jednou byl rád za remízu, teď ve středu potřeboval v Edenu vyhrát, aby ještě pootočil procenta pravděpodobnosti toho, že jí titul ukradne. Ale kromě tvrdosti a bojovnosti Viktoria žádný náležitý fotbalový recept neměla.

Co se týče Sparty, ta prošla v průběhu jara obrodou, jak fanoušci říkají pod „tátou Kotalem“, kterému se pod rukama rojí vedle hvězd typu Bořka Dočkala a Guélora Kangy i velmi talentované „děti“ typu Adama Hložka a Adama Karabce. Bude velmi důležité, jak se Spartě podaří v létě při tvorbě nového kádru tyhle dvě množiny propojit.

V sezoně 2019/20, jakkoli ji netradičně zkomplikoval virus covid-19, však Slavia nad těmito dvěma a logicky i nad všemi dalšími soupeři čněla dostatečně vysoko, prakticky nedostižně.

A to navzdory tomu, jak se její kádr průběžně výrazně pozměňoval. Nevěříte? Stačí připomenout složení týmu, který loni v předposledním kole nadstavby slavil titul po remíze v Ostravě.

Svou stoperskou práci tam ještě odvedla dvojice Ngadeu–Deli, v základu hrál Miroslav Stoch. Ti všichni odešli v létě. V zimě pak další slávističtí hrdinové Tomáš Souček, Josef Hušbauer, Milan Škoda. K nim si připočtěte Micka van Burena, Zmrhala, na lavici v Ostravě sedícího Alexe Krále…

Když se to všechno sečte, člověk si uvědomí, že v kádru probíhala vnitřní dynamika odpovídající spíše průvanu. Experti hodně poukazovali zejména na letní odchod africké stoperské dvojice, slávisté přitom hodně stáli o to, aby alespoň jeden z těch dvou zůstal.

Ale odešli. Načež se trenéru Jindřichu Trpišovskému vydařil malý zázrak. Z nevýhody udělal výhodu. A stvořil novou stoperskou dvojici s Davidem Hovorkou a Ondřejem Kúdelou, která byla v trojúhelníku s brankářem Ondřejem Kolářem ještě lepší než ta předchozí. Celá obranná linie Slavie se posunula ještě mnohem výš a navzdory maximálnímu riziku poměrně dokonale fungovala. A to i v Lize mistrů.

Napojená byla na naprosto klíčovou figuru Slavie, středopolaře Tomáše Součka, který fungoval jako robotický pavouk. Vždy byl přesně tam, kde měl být, svýma dlouhýma nohama či hlavou díky tomu posbíral a rozehrál spoustu balonů, gólům dokázal zabraňovat a vzápětí je na druhé straně hřiště střílet.

K tomu mu pomáhaly nevídané atletické výkony, které byly typické pro celou Slavii model 2019/20. Na úžasnou slávistickou fyzičku poukazoval už loni na jaře Maurizio Sarri coby kouč Chelsea. I ona měla se Slavií v Evropské lize poměrně dost práce.

A z čísel o naběhaných slávistických kilometrech pak padaly brady i expertům typu Arséna Wengera, to když je Slavia předváděla v Lize mistrů v soubojích s Dortmundem, Interem Milán a Barcelonou.

Uhrála s nimi sice „jen“ dvě remízy, což s posměchem zdůrazňovali zejména fanoušci jiného pražského klubu, který hrál na podobném „levelu“ naposledy v roce 2005. Ale některé pasáže zápasů, například toho domácího s Messiho Barcelonou, snesly i z pohledu Slavie opravdu nejpřísnější měřítka fotbalového gurmánství.

Slavia projevovala mimořádnou schopnost rozvíjení týmové strategie, běhala, chvílemi po hřišti i létala. Jen měla problém se střílením gólů. Tedy zejména v Lize mistrů.

V domácí soutěži ve své podzimní konzistenci válcovala všechny natolik, že si uhrála šestnáctibodový náskok, který se jevil jako nepromrhatelný. A přes všechny peripetie jsme nakonec zjistili, že vlastně nepromrhatelný byl.

Navzdory tomu, že Slavii vypadly dvě naprosto klíčové součástky: kvůli zranění stoper David Hovorka a kvůli odchodu do Anglie kapitán Tomáš Souček.

Navíc proběhla omlazovací fáze, spojená s odchody zkušené dvojice Milan Škoda, Josef Hušbauer a naopak také se zimními nákladnými nákupy Davida Zimy s Patrikem Hellebrandem, dua nadějí.

Časově se do toho všeho vmíchala ještě rozmíška mezi sportovním ředitelem Janem Nezmarem a šéfem klubu, potažmo zástupcem akcionáře Jaroslavem Tvrdíkem. Nezmar nakonec zůstal, ale dal jasně a otevřeně najevo, že by si nerad prožil houpačku „z nebe do pekla“, kterou Slavia absolvovala po Jarolímových titulech. A že nelze budovat klub na předpokladu, že prostě musí přijít peníze za Ligu mistrů.

Po vstupních, tak trochu experimentálních jarních kolech, kdy se náhrada za Hovorku a Součka hledala dost divoce a Slavia přitom velkou část náskoku ztratila, přišel vzestup v derby se Spartou. A pak koronavirová pauza.

Po ní sice slávisty znervóznila divoká remíza v Ostravě, ale jinak si šla za úspěchem znovu jako robot. Nebylo v tom mnoho fotbalové krásy, ale byla v tom síla, týmová součinnost a cílevědomost. A s těmito atributy Slavia do mistrovského cíle vskutku dojela, bylo přitom jen otázkou času, zda se jí to povede už teď po utkání s Plzní, nebo v neděli po zápase s Jabloncem.

Chvílemi před sebou tlačila soupeře i míč doslova jako buldozer.

Nicméně dojet až do mistrovského cíle zvládla Slavia relativně v pohodě i s 19letým Davidem Zimou na pozici stopera a s improvizacemi na místě defenzivního záložníka, kde se v průběhu jara ze všech variant asi nejlépe prezentoval Tomáš Holeš.

Při vší úctě, zejména tahle pozice však ve srovnání se vzpomínkou na to, co na ní předváděl Tomáš Souček, vyznívá pořád dost záplatovaně. A fanoušky pochopitelně trápí též situace v útoku, kde Stanislav Tecl plní roli bojovného běžce, neúnavného v nábězích, co se rve pro tým, ale gól dá výjimečně. A Petar Musa se zase prezentuje v úloze chladného střelce, kapku línějšího na krok, co naopak potřebuje, aby na něj celý tým pracoval.

Ostatně už pohled na základní ukazatele tabulky prozradí, že síla Slavie byla někde jinde. V danou chvíli totiž platí, že Slavia – stejně jako Sparta či Plzeň – nastřílela 62 gólů. Celá nejsilnější trojka je na tom úplně stejně. A třeba Liberec je vzdálen „jen“ o 10 gólů.

Aby to nevypadalo, že se Slavia v útoku „flákala“, naopak: Vede v počtu střel celkově (Slavia 586, Sparta 500) a také v počtu střel na bránu (Slavia 223, Sparta 191).

Ale góly jsou góly. A těch mají červenobílí stejně jako dva největší konkurenti. Takže tady se Slavia soupeřům zjevně neurvala.

Zato 11 gólů inkasovaných za 32 kol (0,34 gólu na zápas) je číslo, které vlastně mistrovský titul Slavie vykouzlilo. Plzeň jich zatím v lize dostala 23, tedy dvojnásobek, Sparta 38, tedy zhruba trojnásobek.

A pod tímto účtem se vedle hry obránců a defenzivní zodpovědnosti celého týmu skví i podpis Ondřeje Koláře, gólmana, který sbírá superlativy. A je s ním spojen velký otazník: Odejde za nějakým skvělým angažmá v létě? Po play-off Ligy mistrů? Po podzimu?

Není sporu o tom, že bez něj by Slavia byla oslabena opravdu výrazně. Ale jak jsme si popsali, lépe či hůře už se v uplynulých měsících dokázala vypořádat s nejednou personální ztrátou.

Kolářův případný odchod samozřejmě nesouvisí jen s jeho kariérním růstem, ale i s celkovou ekonomickou bilancí klubu, v níž najdeme několik nejistých položek, jako jsou peníze za Součkův přestup nebo za účast v Lize mistrů, do které je třeba se ještě probojovat.

Případně čínskou ochotu pražskému klubu i v pokoronavirové éře stále výrazně pomáhat. Tuto ochotu prezentuje Jaroslav Tvrdík jako plně garantovanou. Uvidíme, vyčkejme raději, co s ní provede například chystaná cesta předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan, kterou čínské centrální orgány nesou opravdu velmi nelibě.

Slavia je bezpochyby věčná a dospěla už ke svému dvacátému titulu. Zda se její cesta bude nadále zdvihat k nebesům, udrží setrvalou, stabilní úroveň, anebo nabere sestupnou tendenci, to nám možná napoví budoucnost načrtnutá už v několika příštích měsících.