Bez školy se dostala na psychické dno a musela do léčebny. Napsala i Plagovi

Sedmnáctiletá středoškolačka Klára se už několik měsíců točí v začarovaném kruhu úzkostí, stresu a deprese. V jejím případě jde o tyto stavy v opravdovém slova smyslu. Její psychický stav se v určitou chvíli zhoršil natolik, že téměř spáchala sebevraždu.

„Chtěla jsem si ublížit,“ říká dívka, která musela být dvakrát hospitalizovaná v psychiatrické léčebně. I přes léky a psychoterapeutickou pomoc jí izolace, chybějící sociální kontakt a distanční výuka devastují psychiku. „Jsem hrozně moc sama. Chybí mi sociální život a škola,“ říká smutně.

Není to tak, že by se psychické problémy u Kláry objevily až s příchodem pandemie. Léčí se už od třinácti let. „Mám poruchu příjmu potravy a hraniční poruchu, takže deprese a úzkosti,“ popisuje svoji diagnózu. Je tak už několik let stálým pacientem psychiatrického oddělení. Díky léčbě byl ale její duševní stav dlouho stabilní.

V březnu minulého roku se však s příchodem koronavirové pandemie a s uzavřením škol situace změnila. „Cítila jsem, že se mi psychický stav zhoršuje, ale jelikož bylo hezky a učitelé na nás tolik netlačili s blížícím se koncem školního roku, ještě jsem to zvládala,“ vzpomíná středoškolačka.

Léto a září bylo podle Kláry skvělé, jelikož byla uvolněná opatření a v září ještě otevřená škola. Potom ale přišel druhý lockdown a školy se uzavřely podruhé. „To se zhoršilo úplně všechno. Nálada mi šla úplně dolů,“ říká studentka. Potvrzuje to i její maminka. „Upadla do stavu úzkostí, depresí a sebepoškozování,“ vysvětluje.

Přitom měl být pro její dceru tento školní rok začátkem nové životní etapy. „Přešla jsem z osmiletého gymplu na střední zdravotnickou školu. Měl to být nový začátek,“ říká zoufale. Nestačila však svoje spolužáky ani pořádně poznat. „Vůbec je vlastně neznám a už si ani pořádně nepamatuju jejich jména,“ vysvětluje smutně studentka.

V listopadu se Klářiny psychické problémy vystupňovaly. „Nemohla jsem dělat úkoly do školy. Jenom jsem ležela a přežívala,“ vypráví dívka. Studentku tak hospitalizovali v psychiatrické léčebně. „Byla jsem tam asi měsíc,“ říká středoškolačka. Její stav se zlepšil. „Na chvíli mi to pomohlo,“ popisuje svoji situaci.

Po návratu z léčebny počítala s tím, že se školy po Novém roce otevřou, a její psychika se tak stabilizuje. „Měla jsem naději. Už jsem tam moc chtěla,“ vzpomíná. Školy se ale až dodnes neotevřely. Její stav se tak začal v lednu zhoršovat. „Musela jsem být hospitalizovaná znovu,“ říká. Situace se totiž dostala do extrému. „Chtěla jsem se fakt zabít. Měla jsem blízko k tomu to udělat,“ říká zastřeným hlasem mladá dívka.

Stačila si ale říct o pomoc. „Řekla jsem to mamce. Věděla jsem, že to není dobré,“ vysvětluje studentka.

Od posledního pobytu v léčebně uběhl měsíc. Klářin psychický stav se však opět pomalu zhoršuje. „Od konce hospitalizace to jde dolů. Jsem totiž zase sama. Nemám možnost se s někým vídat,“ říká smutně.

Kvůli omezení pohybu mezi okresy se nemůže se svými kamarády navštěvovat (reportáž vznikla v době, kdy toto opatření ještě platilo, pozn. red.). „Je to na nic. V mém okrese nemám nikoho. Všichni jsou odjinud. Mám kamarády hlavně v Praze a já jsem Praha-západ,“ vysvětluje Klára. Předtím jezdila i každý týden za svojí kamarádkou z Prahy. „Na to jsem se vždycky těšila,“ vzpomíná smutně. Teď si spolu mohou jen telefonovat. „Voláme si často. Hlavně, když mi není moc dobře. Rozumí mi,“ říká.

Místo trávení času s kamarády se tak snaží být co nejvíce času ve společnosti rodiny. „Snažím se být hodně s mamkou,“ říká dívka. S ní má totiž Klára nejbližší vztah, kromě ní však může trávit čas doma také se svým tatínkem či bratrem. „Jsme dvojčata. On je ale úplně jiný než já. Je to takový introvert. Nevadí mu si s kamarády jen volat přes Skype,“ vysvětluje jeho sestra. Trávit čas ve společnosti rodiny ji navíc chrání před ní samotnou. „Vím, že když jsem s někým, neublížím si, a jsem tak v bezpečí,“ vypráví studentka.

Příchod úzkostí a depresí je podle ní nepředvídatelný, můžou přijít kdykoliv. „Někdy to na mě padne na začátku týdne a táhne se to do konce. Někdy se to vystřídá v průběhu dne. Je to lepší, horší, lepší a pak zase horší. Jako na horské dráze,“ vypráví středoškolačka.

V rodině má ale pevnou oporu. „My se doma nehádáme a nelezeme si už na nervy, jako tomu může být v jiných rodinách, ale padají na nás stěny, takže když je smutný jeden, jsou pak smutní všichni,“ popisuje situaci v rodině dívka. Sama tak cítí, že její špatný psychický stav ovlivňuje i ostatní. „Když je hůř mně, je hůř i mamce nebo tátovi,“ říká smutně. To potvrzuje i její maminka. „Je to pro nás hodně těžké,“ říká se slzami v očích.

Příčinou dceřina zhoršeného psychického stavu je podle ní samota. „Pro Klárku je špatné, že je často jen sama se sebou a že je zavřená jen ve své hlavě,“ vysvětluje. Sama studentka si myslí, že jí obtíže způsobuje také chybějící režim. „Dřív jsem vstala, šla do školy, byla jsem ve škole, dělala jsem úkoly a potom jsem šla ven s kamarády a spát. Najednou jsem celý den doma a ze školy vlastně nikdy nepřijdu. Můj domov je teď škola,“ popisuje frustrovaně svoji situaci Klára.

V současné době tak není moc věcí, které by jí zvedly náladu. „Začalo být konečně hezky, tak mi je trochu lépe, když můžu jít ven. Také si kreslím, to mám ráda,“ říká studentka. Podle Klářiny mámy její dcera pomocí obrazů, které maluje, dává průchod tomu, co cítí. „Z těch obrázků běhá mráz po zádech. Vyjadřuje to mnohem víc než slova,“ vysvětluje.

Podle studentky se o problematice dopadů koronavirové pandemie na psychiku lidí přestalo mluvit. „Přijde mi, že je najednou psychické zdraví všem jedno. Přitom lidé se kvůli tomu zabíjejí,“ říká smutně. Navíc si všímá, že i děti a dospívající v jejím okolí se pokusili vzít si život. Někdy i úspěšně. „V léčebně byla jedna dívka. Bylo jí asi dvacet. Měla také psychické problémy už před pandemií, ale lockdown to zhoršil natolik, že se nedávno zabila,“ vypráví Klára.

Její nejlepší kamarádka se o sebevraždu pokusila také. „Složil ji druhý lockdown na podzim. Naštěstí se jí to nepovedlo,“ říká dívka. Podle Klářiny maminky je důležité tomu předcházet. „Děti by si měly říct o pomoc, jinak si můžou udělat hrozné věci,“ říká nalomeným hlasem.

S akutními problémy mohou dětem pomoci například v psychiatrické léčebně. V té, kde byla hospitalizovaná Klára, bylo podle jejích slov více dětí, kterým se psychický stav zhoršil vlivem lockdownu. Navíc tam byly i děti, které před vypuknutím pandemie žádné psychické problémy neměly. „Těžko říct, jestli to bylo přímo způsobené lockdownem nebo tím, že byly už starší a jejich nemoci se začaly rozvíjet. Co jsem se jich ale ptala, pandemie k tomu přispěla,“ popisuje své zkušenosti Klára.

Všechny děti, se kterými mluvila, se však shodly na tom, že otevření škol by jim psychický stav zlepšilo. „Říkaly, že už školu potřebují a chtějí do ní jít,“ říká studentka.

Stejné pocity má i ona sama. „Věřím, že je to cesta ke zlepšení a stabilizaci mých psychických problémů. Pomohlo by mi alespoň částečné otevření školy,“ vysvětluje dívka. V lednu napsala dokonce anonymní dopis ministrovi školství Robertu Plagovi (za ANO), ve kterém ho žádala o co nejdřívější otevření škol. „Chtěla jsem upozornit na to, co se dětem děje s psychikou, když jsou takto izolované,“ vysvětluje studentka.

Středoškolačka se ale situace po otevření škol zároveň i částečně obává. „Bojím se, že nebudu vědět, jak mám s ostatními komunikovat, a to si myslím, že jsem extrovert. Ta izolace mě ale asocializuje. Teď totiž s nikým moc nekomunikuji a jsem taková uzavřená,“ vysvětluje.

To, že by se do školy neměla vrátit tento školní rok vůbec, si nepřipouští. „Nechci si to ani představovat,“ říká nervózně.