Článek
„Když vám tohle sdělí, tak stojíte jak opařená a nevěříte vlastním uším, co se to děje. Jak můžou brát člověka, že mu padne osmnáct let a on rázem všechno umí? Že nic nepotřebuje?“ nevěřícně vrtí hlavou Jana Kolibačová z Kladna.
Její devatenáctiletá dcera Marie je těžce handicapovaná. Předčasný porod paní Jany v roce 2001 zapříčinil u novorozené dcery otok mozku. Až později, zhruba ve třech letech Marušky, se zjistilo, že nikdy nebude chodit. Prodělala dětskou mozkovou obrnu, od té doby je nadobro odkázaná k životu na invalidním vozíku.
Mariin život jsou rehabilitace, pobyty v nemocnicích, kde podstoupila operace šlach, očí, srdce. Samostatně pohybovat se nemůže, na berlích se neudrží, velice špatně vidí, těžce se orientuje, s okolím nekomunikuje. Léta o ni pečuje maminka, pomáhá jí de facto se vším. Od hygieny až po oblékání. „Žiju prakticky její život. Občas to i tak vnímám. Že nežiju ani tak svůj, ale její,“ popisuje Jana Kolibačová své pocity.
Sama jít do práce kvůli čtyřiadvacetihodinové péči o dceru nemůže. Léta pobírala příspěvek na péči. Úřady dceři přiznaly nejvyšší, čtvrtý stupeň toho příspěvku, což znamená, že je těžce závislá na pomoci druhé osoby.
Úderem osmnáctého roku věku ovšem, alespoň podle posudkové lékařky, nastal u Marie nečekaný zlom. Lékařka změnila svůj náhled na zdravotní stav dívky a přiznala jí pouze první stupeň příspěvku na péči.
Pro vysvětlení: čtvrtý stupeň příspěvku činí 19 200 korun měsíčně. První pouhých 880. A právě za oněch 880 korun by si měla Marie nyní hradit celodenní asistenci.
Důvodem pro posudkovou lékařku nebylo to, že by se Mariin zdravotní stav tak razantně zlepšil, ale pouhý fakt, že nabyla plnoletosti.
Jak těžké je prokázat, že se člověk přes noc zázračně neuzdravil? A jak se k celé věci postavilo Ministerstvo práce a sociálních věcí? Zjistíte v úvodním videu.
Reportáž je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy, který vysílá Televize Seznam v premiéře každý čtvrtek od 20:55.
Archiv pořadu najdete zde.
A můžete nás sledovat také na Facebooku.
