Bez jednoho opatření se šíření koronaviru nikdy nezastaví, varuje lékař

Přes veškerá preventivní opatření se koronavirus stále šíří mezi nejzranitelnější částí populace, seniory a chronicky nemocnými. Opakovaně se nákaza dostala do pobytových zařízení sociálních služeb, jako jsou domovy seniorů nebo centra pečující o osoby s Alzheimerovou chorobou. Lékař a bývalý poslanec za ODS Boris Šťastný, který založil síť Alzheimer Home a nyní stojí v čele její správní rady, poukazuje na údajnou lehkovážnost Čechů, kteří se před koronavirem přestali chránit.

„Jak došlo k rozvolnění, všichni najednou dělají, jakoby ten virus ani neexistoval, myslí si, že se nikomu nemůže nic stát. A důsledkem je, že se to dostane do těch komunitních skupin, kde je přenos strašně jednoduchý. A to jsou typicky zařízení, jako jsou ta naše, která pečují o lidi postižené Alzheimerovou chorobou,“ říká Šťastný v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Podle vás neměla vláda a hygienici preventivní opatření tak rychle rozvolňovat?

Dokud ten problém nebude vyřešen, dokud tu nebude vakcína, tak by také měla existovat nějaká centrální opatření. Já nevidím důvod, proč by si každý člověk nemohl po celé republice vzít roušku do MHD, do lékárny, do ordinace, nemocnice, do obchodů, na úřady a do pobytových zařízení, jako jsou ta naše. To je podle mě absolutní základ.

Toto by mělo fungovat celoplošně. A ať si k tomu kraje a okresy klidně přidají něco navíc, pokud to tamní situace vyžaduje. Ale teď je to tak, že se v tom člověk úplně ztrácí. Někde musíte mít roušku, někde ne, okres od okresu platí něco jiného. Ani nevíte, kde zrovna jste a co se tam od vás vyžaduje.

Vidíte nošení roušek jako zásadní opatření?

Když přijedete do Rakouska, Německa a dalších zemí, lidé tam roušky běžně nosí. Já v tom nevidím žádný větší problém, žádné zásadní omezení. Za nynější epidemiologické situace. Ta rouška vždy hraje obrovskou roli. Jednak výrazně snížíte riziko přenosu, ale i když k tomu přenosu dojde, tak podstatně snížíte virovou nálož. Tak jak je to u nás dnes, je to špatně a mělo by se to změnit. S nástupem podzimu to bude stejně nevyhnutelné.

Dlouhodobé „utažení šroubů“ je ale asi pro lidi nemyslitelné, chtějí žít pokud možno normálním životem.

Stát musí fungovat z hlediska ekonomického a tak dále, tomu já rozumím, že bylo nezbytné mnohé rozvolnit, ale já vidím, že teď v tom létě je řada lidí jak utržených ze řetězu, jako by tu žádná pandemie ani nebyla. A ta zhoršující se čísla z celostátních statistik jsou toho důsledkem.

Ano, mladý člověk tu infekci často ani nezaznamená, riziko je pro něj nízké, ale může nakazit své rodiče či prarodiče, chronicky nemocné. Nebo někoho, kdo o tyto lidi pečuje. A to je ten největší problém, který se dotýká i našich zařízení.

Síť Alzheimercentrum už hromadná nákaza postihla dvakrát, v jejich zařízeních v Ostravě a v Jihlavě. Jak se díváte na skutečnost, že si firma na výpomoc pozvala armádu?

Nechtějte po mně, abych hodnotil naši konkurenci, nechci se k tomu vyjadřovat. Soudím ale, že velké skupiny, jako je i ta naše, by měly být asi schopny tyto situace zvládat svými vlastními zaměstnanci. Něco jiného je, když jde o nějaké malé zařízení. A samozřejmě vždy záleží i na tom, jaký rozsah ta nákaza má.

Ono jde i o to, jak se na nás - soukromé poskytovatele sociálních služeb - dívá společnost. Není to stále tak, jak bych si přál. Ve zdravotnictví už nikdo moc nerozlišuje, zda nemocnice patří kraji, státu, městu nebo třeba firmě pana Chrenka. V těch sociálních službách se to bohužel zatím nepovedlo. A my bojujeme o to, aby bylo zřejmé, že ta péče je u nás nejenom stejně kvalitní jako v těch veřejných zařízeních, ale v mnohém ještě kvalitnější.

Jste tedy připraveni na to, že i do některého z vašich center se může nákaza dostat?

Koronavirus může napadnout každé takové zařízení, tomu se nikdy stoprocentně neubráníte, ale je vždycky rozdíl, kolik lidí infekce postihne. Jestli je to 80 procent klientů nebo třeba jen pět procent. V rámci prevence je nutné zavést poměrně drastická opatření. Je třeba známo, že zjara část našich zaměstnanců vůbec neopouštěla pracoviště, přespávala v karavanech.

Já jsem ta opatření sám sepisoval do metodiky, kterou Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR zveřejnila již v první dekádě března. Každopádně ti poskytovatelé by se vždy na podobné situace měli dopředu připravit, jak je budou případně řešit. Přemýšlet nad tím, co se vlastně dá udělat s klienty, když se nakazí.

A co lze dělat?

Buď budou hospitalizováni, když k tomu bude zdravotní důvod, nebo je třeba připravit pobyt v karanténě uvnitř toho zařízení. Je to samozřejmě o dost složitější, než když je člověk izolován sám doma - protože v těchto pobytových zařízeních se běžně střídá personál, jsou tam společné jídelny a podobně - ale fakticky k těm lidem musíte vždy přistupovat jako kdyby doma byli. My jsme v tom metodickém postupu doporučili, že je dobré ty klienty „držet“ zvlášť po jednotlivých odděleních, aby se ošetřující personál nepotkával.

To, co se teď děje, nahrává lidem, kteří jsou přesvědčeni, že celý systém sociální péče by měl směřovat spíše k „deinstitucionalizaci“. Od těch velkých pobytových zařízení směrem k domácí péči, k terénním a ambulantním službám. Souhlasíte?

My provozujeme i malá centra, naše centrum v Libni má 30 klientů, v Pyšelích 36, ve Slušticích 48. To nejsou nějaká obrovská zařízení. A snažíme se vytvářet samostatná oddělení, aby tam byly jen malé skupiny.

Já jsem vždycky byl pro to, aby byl klient pokud možno doma, když to jde. To je v pořádku, ale v řadě případů to prostě už nelze. My máme v našich zařízeních nejen klienty s Alzheimerovou chorobou, „Parkinsoniky“, máme třeba i zresuscitované utopené lidi, klienty po autonehodách, po haváriích… To není vůbec o věku, ale o diagnóze.

A tam je třeba si uvědomit - a platí to v celé Evropě - že v určité chvíli a v určité situaci se už rodina není prostě schopna o toho člověka doma starat. Nemá na to personální, finanční ani technické vybavení, nemá bezbariérové bydlení, nemá mnohdy ani tu schopnost pečovat.

Je pravda, že koronavirus se do ústavních zařízení dostává relativně často, ale když vezmete to procento úmrtí, jaké je v Česku, tak je to neporovnatelné s tím, co bylo třeba ve Španělsku nebo v Itálii, kde se o ty lidi v jednu chvíli vůbec nebyli schopni starat. Z tohoto pohledu jsme na tom vlastně perfektně. A instituce jako jsou LDN, domovy seniorů či Alzheimer centra jsou v dané situaci nenahraditelné.

Jak tedy lépe chránit seniory a chronicky nemocné před nákazou?

Základem je, aby si celá společnost uvědomila, jak svým nezodpovědným chováním může seniory a všechny nemocné ohrožovat. Jak říkám, je třeba vydržet a přetrpět všechna ta omezení do doby než bude vakcína, než bude dostatečná imunizace populace a účinný lék. Jde i o přístup jednotlivých autorit - členů vlády a představitelů krajů - aby tito lidé dokázali nejohroženější část populace preventivními opatřeními ochránit.

Myslíte, že se odpovědnost ze společnosti vytratila?

Pražský klub Techtle Mechtle, kde nedávno došlo k té hromadné nákaze, je podle mě dobrým příkladem. Ale není jediný, denně to vidím kolem sebe. Já třeba přijdu nakupovat do Makra a jsem tam jediný, spolu s vietnamskou komunitou, kdo nosí roušku či respirátor.

My rouškami stále vybavujeme všechny naše zaměstnance, dáváme jim je i na cesty domů. Prosíme je, aby hlásili všechny rizikové kontakty, ale problémem je, že jsou v naprosté menšině.

Ani já sám si žádné rizikové chování dovolit nemohu. Jsem v denním kontaktu s našimi klienty, mám také otce, kterému je 88 let, sice naprosto vitální, lékař, chodí stále do práce. Ale i kvůli němu nechodím na koncerty, nejdu do nějaké větší restaurace dovnitř, jdu si dát pivo na zahrádku. Když jdu do obchodu, tak si vezmu roušku, dezinfikuji si ruce a snažím se vyhýbat větším skupinám lidí. Nastavili jsme si pravidla v celé rodině, i s mými syny, kterým je 17 a 19 let.

Lidé si myslí, že to není nutné. Hřeší na to, že tu u nás zrovna nejsou hromadné hroby a že je vše v klidu. Ale ono to není v klidu. Dokud nebude účinná vakcína a neproočkují se nejrizikovější skupiny, tak tu ten problém zůstane.