Článek
Devátý březen roku 2009. Datum, na které Milan Antoš už nikdy nezapomene, protože mu sled událostí převrátil život vzhůru nohama. Ten den jeho děti utekly od své mámy a hledaly pomoc policie. Chtěly domů za tátou.
Bývalý hokejista, český šampion a dnes oblíbený hokejový expert už o své největší životní zkoušce – těžkém rozvodu a vleklých soudních tahanicích o děti v době, kdy mu bývalá manželka v bytě nenechala vůbec nic – podrobně vyprávěl ve svém příběhu Bez frází.
Nyní je hostem nového dílu pořadu Bez frází plus.
„Tenkrát jsem vůbec nebyl schopný vnímat naději. Ten zásah byl tak silný, že jsem se v tom utápěl pořád dokola. A stále dokola řešil to samé: Jestli budu mít děti u sebe, nebo ne. To období trvalo třeba rok a půl a snažím se ho vytěsnit z paměti. Měl jsem momenty, kdy jsem nevěděl, jak dál. Ale pomohlo mi, že jsem začal dělat i jiné věci. Třeba komentovat hokej,“ vypráví Milan Antoš.
Zatímco ho lidé v té době znali především jako sportovce a komentátora, jehož hlas provází přímé přenosy nejvyšší české soutěže i světových šampionátů, Milan Antoš byl především táta dospívající dcery a malého kluka. Táta, do jehož bytu často bez ohlášení vnikla sociálka, táta, který do posledního soudu nevěděl, jestli své děti ještě někdy uvidí.
„Když na to dnes vzpomínám, říkám si, že to nebylo tak hrozné. Ale ve chvíli, kdy člověk tyhle problémy žije, je to extrém. Je tím vším strašně plný. Až s odstupem času jsem si uměl říct, že to sice bylo někdy fakt těžké, ale přežil jsem to. A snažil se na tom hledat to pěkné. Dcera vyrostla, už má děti. Milan je velký a soběstačný kluk,“ říká.
„Hodně jsem se díky tomu změnil. Když soudy skončily, děti žily u mě a já je vychovával, našel si i novou paní, začal jsem být vnitřně daleko silnější, než když jsem byl mladý. Dnes je mi padesát. Už asi nepřeplavu každou řeku, už asi nevyběhnu jen tak na Sněžku, ale uvnitř jsem silný. Zvládl jsem extrém, ze kterého jsem se nepodělal, a to mě posílilo.“
Celý rozhovor s Milanem Antošem si můžete pustit v hlavním videu tohoto článku. Extraligový šampion z roku 2003 v něm mluví nejen o těžkém rozvodu, ale také o své komentátorské dráze, lásce k hokeji i zklamání, v jakém stavu hokej v České republice v současné době je. Konkrétně a na rovinu tak, jak jste u něj na televizních obrazovkách zvyklí.
Pořad Bez frází plus vychází na Seznam Zprávách v premiéře každé pondělí ve 12:00.
Milan Antoš: Devátého března
Cesta z Třince do Prahy je fakt dlouhá.
Po komentování jsem se odsud vracel třeba i ve tři ráno. Stalo se, že po jednom zápase jsem takhle odemkl a v obýváku seděla paní ze sociálky. Přišla večer a děti jí řekly, kde jsem. Když usnuly, ona dál čekala, jestli opravdu přijedu a jestli jsem střízlivý.
Každý můj výstup v televizi totiž pro moji bývalou ženu představoval signál nahlásit, že nejsem doma. Sociálka o mně měla perfektně zmapováno, kde jsem, co dělám a kdy přijdu. Potíž někdy nastala v tom, že děti měly zakázáno někomu otevírat a jak bylo jednou zhasnuto, už nerozsvěcovaly. Věděly, že nesmějí samy odemykat, musely mi nejdřív zavolat. Umíte si představit, že to někdy v živém vysílání nešlo vyřídit. Měli jsme proto se sociálkou dost rozhovorů. Co týden jsme tam chodili na výslech. Já a děti zvlášť jsme mluvili o tom, jak se chovám. Ony navíc malovaly.
Nepříjemné bylo, když mě bývalá žena obvinila, že jsem dceru obtěžoval. Musel jsem podstoupit různé testy, vypsat velký papír plný dost zvláštních otázek a promluvit si s psychologem, abych ukázal, že se jednalo o křivé nařčení. To se samozřejmě potvrdilo a ve chvíli, kdy manželce vysvětlili, že takové obvinění bez opodstatnění je trestný čin a s tím se fakt nehraje, uznala, že to tak nebylo.
Stejně mě ze sociálky neustále kontrolovali, mnohdy šlo i o dost potupné věci. Šťourali se mi v rodině a měli dokonalý přehled i o tom, co mají děti na sebe a co máme v lednici. Pracovnice třeba čekala na děti i po škole, aniž bych to věděl. Zjišťovala, co si myslí, abych neměl možnost snad nějak jejich názory ovlivňovat. Bylo to tak správně. Alespoň někdo nezávislý viděl, že to myslím vážně. Že chci své děti vychovávat a být s nimi. Že jsem ten, kdo je může do života nasměrovat líp než máma.
Časem jsem si uvědomil, že na paní ze sociálky máme spíš štěstí. Poté, co o naší rodině a o mně nasbírala, se nebála jít proti mé bývalé manželce. Postavila se za nás.
Dětem jsem postupně musel dokoupit veškeré věci. Máma jim nejenže nedala ani oblečení, ale odmítala vrátit i pasy nebo očkovací průkazy. Všechno jsme museli zařizovat znovu. Taky jsem se začal za pochodu učit, o čem jsem do té doby neměl ani páru. Prát, uklízet… A vařit!
Toto je úryvek z příběhu Bez frází hokejisty a televizního komentátora Milana Antoše. Celý příběh si můžete přečíst na tomto odkazu.
