Článek
„Smrt je pro nás limit, něco jako sprosté slovo. Mám pocit, že když je medicína na skvělé úrovni a pořád se posouvá, lidé zapomněli nebo si to nechtějí přiznat, že i smrt je normální. Naše evropská kultura se ji snaží vyčlenit, vymazat, děláme, že smrt neexistuje nebo že by se o ní nemělo mluvit, protože je to nemístné. Sama neříkám, že jsem s ní úplně v pohodě, ale snažím se na tom pracovat, protože je to důležitá věc. Smrt přece potká každého z nás,“ říká Eva Samková v novém díle Bez frází plus.
Nepromluvila v něm jen jako olympijská vítězka, mistryně světa a česká snowboardová hvězda. Promluvila především jako dcera, která v posledních letech přišla o oba své rodiče. Tatínek odešel krátce před olympiádou v Jižní Koreji po dlouhé nemoci, o čemž už Eva veřejně vyprávěla ve svém příběhu Bez frází. Letos jí zemřela také maminka.
„Nedá se to vůbec srovnávat. Taťka byl nemocný dlouho, skoro patnáct let. A já jsem nad jeho smrtí několikrát přemýšlela. Co se stane, až umře. A za jak dlouho. Připadala jsem si pak špatně, že nad tím takhle přemýšlím. Člověk s tím ale tak nějak počítal, i když to je asi blbé slovo. Prostě jsem v hlavě měla, že to může přijít. S mamkou to bylo strašně rychlé, nedalo se na to připravit. Vždycky jsem měla pocit, že když bude mamka někdy vážně nemocná, zrovna ona je ten člověk, který se určitě vyléčí, protože se nikdy nevzdávala a bojovala až do konce,“ říká Eva Samková.
Těžké chvíle, které prožívala v pozadí své úspěšné kariéry, ji naučily přemýšlet o životě trochu jinak.
„Občas o smyslu života přemýšlím. Často jsou situace, kdy se člověku něco nepovede. U mě to jsou třeba závody, často hodně důležité. Chápu ale, že i když se mi nepovedou, svět kolem mě se nezboří. Ani já, ani snowboardcross totiž není středobodem našeho vesmíru,“ říká.
„Můj smysl života je mít ze života radost. Pokusit se užít si ho a pomáhat lidem. Chci být spokojená sama se sebou, překonávat těžké věci a užívat si ty hezké. Prostě tímhle světem v klidu plynout a dělat věci, které mě baví.“
Celý rozhovor s českou snowboardistkou Evou Samkovou si můžete pustit v úvodním videu tohoto článku. Pořad Bez frází plus vychází na Seznam Zprávách v premiéře každé pondělí ve 12:00.
Eva Samková: Hlavně to neříkej mámě
Kamarádi mi často tvrdí, jak mám srdce z kamene, protože si i z nejtěžších situací dělám srandu. Asi na tom něco bude, protože už jako malá jsem na tanečkách jen předstírala, že bulím, abych nevypadala blbě, když se ostatní holky vždycky v slzách loučily s odcházejícími učitelkami. Sama sobě ale přitom připadám dost emotivní. Existují věci, které mě dojímají, a když chci brečet, tak brečím. Dokonce hodně často. Dolehlo to na mě i v Turecku mezi jednotlivými jízdami, ještě že jsem měla helmu a brejle. Ale kluci mě vždycky objali a šlo se dál. Najednou jsem před sebou měla finále a docvaklo mi, že to je přece ten okamžik, kdy by bylo potřeba vyhrát.
Vždycky si závod dopředu v hlavě přehrávám. Představuji si, jak budu reagovat na jednotlivé situace. Tady jsem nejvíc řešila, jestli budu brečet, když mi to vyjde. Okamžitě jsem se okřikla, ať na to nemyslím.
Ale jo, nakonec jsem měla na krajíčku. Na to, jak na podobné věci moc nejsem, mi hned po projetí cílem blesklo hlavou, že se to vážně povedlo. Ohromně se mi ulevilo. Tohle bylo vítězství pro taťku.
Místo oslav jsme ale s mými lidmi na komunikaci řešili, že se musí informace o jeho smrti zveřejnit. Původně jsem nechtěla. Ježíši, umřel mi táta, co do toho komu je… Bála jsem se taky, aby to celé nepůsobilo stylem: „Čumte na mě, jsem hustá a tvrdá, vyhrála jsem, když mi umřel táta.“ To jsou strašná klišé. Ale můj tým měl pravdu, že jsem – v tomhle případně bohužel – veřejně známá osoba a musím se chovat jinak, než je mi přirozené. Svoje soukromí mám automaticky tendenci si hlídat, ale tentokrát bylo lepší vydat stručné stanovisko, po němž nikdo nebude mít potřebu v čemkoliv šťourat. Myslím, že jsme to vyřešili dobře.
Toto je úryvek z příběhu Bez frází české snowboardistky Evy Samkové. Celý příběh si můžete přečíst na tomto odkaze.
