Článek
„Mám limity. Hodně zkoušek jsem ve škole udělala až natřikrát, ale jsem takový ten typ člověka, který se nevzdává. Prostě se kousnu a udělám to. Když se něco nepovede napoprvé, zkusím to napodruhé. Tak dlouho, než to zvládnu,“ říká v novém díle Bez frází plus Tereza Kmochová.
Neslyšící česká lyžařka boří limity od dětství. V komunikaci nepoužívá znakový jazyk. Naučila se mluvit a odezírá ze rtů, stejným způsobem vznikal i tento rozhovor. Třicetiletá česká lyžařka, která trénovala ve skupině i s českou hvězdou Ester Ledeckou, zvládla v průběhu kariéry vystudovat i molekulární biologii a imunologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. A vedle češtiny hovoří plynule také anglicky.
Její životní příběh je také součástí knížky Bez frází a bez jůtubu pro nejmenší čtenáře.
„Trvalo mi dva tři roky, než jsem dala jako malá dohromady první větu. Jako dítě jsem uměla jen takové ty hlášky jako táta. Paní logopedka mi pak ukazovala obrázky, na kterých bylo třeba auto, říkali mi, že to je auto a já se je snažila napodobovat. Dávala mi při tom ruku na krk, abych věděla, jak fungují hlasivky a jak mám používat zvuk,“ říká Kmochová.
„Sama nechápu, jak jsem to dohromady mohla zvládnout. Lyžování, vrcholový sport a studium nejde dělat současně dohromady naplno. Musela jsem si čas rozdělit. Ve školním období jsem si domlouvala zkoušky na konkrétní čas a k tomu dělala jen kondiční tréninky. Až když jsem si všechno splnila, odjela jsem věnovat se lyžování. S oblibou říkám, že jsem se v létě učila a v zimě lyžovala,“ říká Tereza Kmochová.
„Většina neslyšících má totiž obrovskou chuť do života. A já alespoň nemusím poslouchat blbé řeči. Slyším jen to, co chci.“
Celý rozhovor s Terezou Kmochovou si můžete pustit v hlavním videu tohoto článku. Neslyšící lyžařka v něm mluví také o tom, jak se začlenila do dětského kolektivu, v čem ji její handicap omezuje a v čem jí v životě pomohlo lyžování.
Pořad Bez frází plus vychází na Seznam Zprávách v premiéře každé pondělí ve 12:00.
Tereza Kmochová: Trojrozměrné obrázky
I bez sluchu poznám, když někdo zvyšuje hlas. Je to patrné z jeho výrazu a ten já sleduju. Je to pro mě způsob, jak vnímat, co se kolem děje.
Zvládám s tím i školu. Základka a gympl byly v pohodě, tam jsem si opisovala poznámky z tabule, případně je kopírovala od spolužaček, až vejška je o něčem jiném. Z přednášek toho moc nepochytím, protože odezírání nekonečného monologu na dálku mi jde špatně a z poznámek, které představují jen takové útržky, se těžko učí, spousta věcí mi nedává smysl. Na první zkoušce jsem i proto úplně vyhořela. Ptali se mě, proč jsem si nevybrala lehčí obor.
Studuju imunologii na Přírodovědecké fakultě UK, bakaláře mám z molekulární biologie, to jsem vám ještě neprozradila. Není to sice snadné, ale nějak se tím probojovávám.
Těžká je pro mě i komunikace s ostatními. V kolektivu totiž obecně trpím, nestíhám sledovat víc lidí najednou a často se proto ztrácím, nevím, co se řeší. Podobné to mám s televizí, z ní nejde odezírat, hodně zkresluje. Komentář samozřejmě neslyším. Přitom já jsem moc ráda mezi lidmi, spolužáci se snaží. Už to dávno není tak, když se mi jako třeťačce posmívali deváťáci, že ta malá holka je hluchá a srandovně mluví. Ani jsem to nebrala špatně, je přece normální, že v tomhle věku si děti dělají srandu z čehokoliv.
Když o tom tak přemýšlím, jindy jsem se ani s něčím podobným nesetkala. Že by mi třeba někdo nevěřil ve sportu kvůli handicapu? Ne, to jsem nikdy neslyšela.
To byl vtip.
My se totiž spíš všichni vždycky nasmějeme, když třeba něčemu blbě rozumím nebo vyslovuju atypicky. Ono říct správně slovo „Poděbradka“ nebo „cizrna“, to není jen tak. Často taky myslím, že se mluví o něčem jiném. Podobná slova jsou pro mě třeba „kůň“ a „stůl“. Kamarádi se baví o stole a já se zeptám: „Jaký kůň?“ Všichni pak leží smíchy.
Toto je úryvek z příběhu Bez frází Terezy Kmochové. Celý příběh si můžete přečíst na tomto odkazu.
