Článek
Coby bývalý atlet Jiří Dostal nezná, jaké to je vyhrát olympiádu. Jako člověk ale dobře ví, jaké to je umírat. Tenhle pocit dříve vinou velkých srdečních potíží zažil i několikrát za den, a jak sám říká, se štěstím je přežil. Právě o tom velmi podrobně promluvil už před lety ve své výpovědi v rámci projektu Bez frází. Nyní je hostem nového dílu Bez frází plus.
Ne jako sportovec, ale jako lékař, který se zdravím sportovců dnes a denně zabývá. Z pozice vedoucího lékaře Centra sportovní medicíny Jiří Dostal pro Bez frází plus otevřeně popisuje dopady covidu-19 na zdraví a výkonnost sportovců, kteří nemoc prodělali, i to, jak pandemie koronaviru může v budoucnu změnit fungování profesionálního sportu.
„Každý rok ty nejvíce vytrvalostní sporty jako běžecké lyžování nebo biatlon řeší vysokou nemocnost týmů během celé sezony. To stejné se týká i Vuelty nebo Tour de France. Když tam proběhne jakákoliv viróza, půlka týmu onemocní. A právě letošní Tour je jakási laboratoř faktu, abychom se i nadále chovali mravně tak, jak nás teď donutil koronavirus,“ říká Dostal.
„Nejen proto, že se Tour dojela a nikdo nebyl nemocný. Významné to bylo kvůli tomu, že prakticky žádný tým nebyl ani ‚normálně‘ nemocný. Během závodu neexistovala žádné respirační ani průjmová onemocnění, kterými si v jiných letech týmy procházely standardně,“ popisuje dopady života ve sportovní bublině Dostal s tím, že měsíční závod byl vyhnán do extrému, protože jezdci se během závodu prakticky nepotkali osobně se členy realizačního týmu.
„V chřipkové sezoně někdo donese do kabiny chřipku a nakazí se zbytek spoluhráčů. Tahle zkušenost koronaviru by nás mohla naučit sebekontrole. Jednotlivé hráče naučit říct objektivně: ‚Trenére, jsem nemocný a jsem riziko pro tenhle tým.‘ Důležité ale je, aby to nebylo jako dosud, kdy trenér řekl: ‚Na to se vy… a padej na hřiště.‘ Tohle je totiž stejně špatně, jako když dříve hráč své zdravotní potíže zatajil jen proto, aby mohl nastoupit do příštího zápasu. Tahle pandemie nás naučí tohle nedělat. Už teď víme, že se stačí chovat mravně a zabráníme všem respiračním onemocněním, ať už se testujeme, nebo ne.“
Jeho slova zapadají i do aktuálního tématu české společnosti a touhy restartovat alespoň nejvyšší fotbalovou a hokejovou soutěž.
Dostal patří mezi lékaře České společnosti tělovýchovného lékařství, kteří se v minulých týdnech podíleli na vytvoření oficiálního postupu, jak by se sportovci měli po prodělané infekci koronavirem do tréninku a závodů vracet.
„Lidé vidí v médiích jen těžce nemocné, ale my vidíme i případy sportovců, což jsou na malé výjimky lidé, kteří prodělali nemoc bezpříznakově nebo jen s lehkou či střední závažností. Objevuje se u nich postvirový syndrom. Není to nic, co by bylo specificky koronavirové, ale procento je u koronaviru vyšší než u jiných virových onemocnění. Máme dnes vyšetřených zhruba padesát profesionálních sportovců, českých reprezentantů v různých sportech, a přibližně deset procent z nich má po nemoci přetrvávající a nijak nevysvětlitelnou únavu. Nejsou schopni jít naplno do tréninku, klidně se u něj pozvrací. Trvá jim čtrnáct dnů, tři neděle a někdy i měsíc, než se vrátí zpět,“ říká Jiří Dostal.
„Postvirový syndrom se dá přirovnat třeba k mononukleóze. Tu prodělá spousta lidí, aniž by o ní vůbec věděla. Zároveň jsou ale média plná příkladů, kdy mononukleóza ukončila sportovcům kariéru. Jejich imunitní systém byl totiž natolik ‚nakopnutý‘, že jim neumožnil jejich tréninkové adaptace. Známe příklady sportovců, kteří se po banální mononukleóze vraceli zpět i několik měsíců. Dá se předpokládat, že v případě koronaviru bude procento takových vyšší, akorát ještě neumíme říct přesně kolik,“ líčí Dostal.
V novém díle Bez frází plus z pozice lékaře promluvil také o smyslu testování, dalších dopadech koronaviru na sportující populaci a detailně popsal, jak by se lidé po prodělání nemoci měli vracet do dřívějšího tréninku.
Celý rozhovor s vedoucím lékařem Centra sportovní medicíny si můžete pustit v úvodním videu tohoto článku. Pořad Bez frází plus vychází na Seznam Zprávách v premiéře každé pondělí ve 12:00.
Jiří Dostal: Vnitřní kód
Dřív, než jsem v atletice stačil cokoliv dokázat, jsem několikrát umřel. V reálu jsem přežil, dá se říct, že náhodou.
Netuším, jaké to je, když vyhrajete olympiádu, zato vím, co člověk cítí, když odchází na druhý břeh. První část je hrozně nepříjemná, asi proto se lidé i zvířata bojí okamžiku smrti. Přijde náraz, který oznamuje konec. Ale pak. Druhá a třetí fáze, kdy se propadáte do několika úrovní bezvědomí, jsou milosrdné, mozek má nedostatek kyslíku, pozvolna přestává fungovat, následuje hezké a pozvolné odcházení. Někdy se u toho zdají sny.
Tenhle stav jsem zažil i pětkrát za den.
Na začátku jsem to počítal, ale u pětadvacátého incidentu jsem s tím přestal. Mým osudem jsou smrtelné srdeční arytmie. Možná jsem jich měl šestadvacet, možná několik desítek. Nevím. Je to vlastně zástava krevního oběhu a jmenuje se to fibrilace komor. Tep vyletí třeba na tři sta úderů za minutu a pumpa v tomto stavu nic nepřečerpá.
Nejsem jediný, komu se v Česku něco podobného stalo, jsem ale jeden z mála, kdo to přežil bez odborné pomoci. A to několikrát. Podobná věc o patnáct let později potkala i hokejistu Jiřího Fischera přímo při zápase NHL. Jeho shodou okolností hned na ledě nahodili pomocí defibrilátoru.
Tu informaci jsem zaznamenal už jako lékař. Hned jsem věděl, co prožívá. V hokeji někdy ve finále rozhoduje náhlá smrt, on ji zažil natvrdo a přežil. Několik let poté jsme si o tom s Jirkou povídali a shodli jsme se na jedné věci.
Měli jsme oba velké štěstí.
Toto je úryvek z příběhu Bez frází Jiřího Dostala. Celý příběh bývalého atleta a dnes vedoucího lékaře Centra sportovní medicíny si můžete přečíst na tomto odkaze.
