Článek
Tak dlouho přemýšlel, jak přehrát asijské soupeře, až na to přišel. Petr Korbel v nejlepších letech své kariéry rozehrával útok překvapivým úderem. Spektakulární bekhendový topspin hraný se silnou boční falší ho proslavil. Úder nazývaný Chiquita podle typického banánového zakřivení trajektorie míčku chtěl v profesionálním světě stolního tenisu dřív umět každý.
I díky němu se Petr Korbel probojoval pětkrát na olympijské hry a vozil domů medaile z vrcholných akcí.
Po konci kariéry české sportovní legendy ale stolní tenis na jeho nástupce čeká. A Korbel v novém díle pořadu Bez frází plus neskrývá zklamání. Promluvil o atmosféře ve vedení svazu, podmínkách pro české reprezentanty i vůli mladých něco dokázat.
„Mám takový pocit, že dnes mládež nemá takový drajv, jako jsme mívali my. Měl jsem v klubu případy, kdy jsem se mladých kluků zeptal, kde se vidí za dva tři roky a oni mi na to nedokázali odpovědět. Řekli, že žádný cíl nemají. To je pro mě nepochopitelné,“ říká Korbel, který prošel nejlepšími evropskými kluby a dnes jeden takový v Ostravě sám vede.
„Přitom talent je schopnost naučit se něco dřív než ostatní, ale největším talentem je vůle jako taková.“
Korbel, jehož příběh vyšel v nové knize Bez frází 3 a byl zpracován i do dětské knížky Bez frází a bez jůtubu, promluvil také o současné atmosféře ve vedení svazu, kde o názory největší tuzemské legendy příliš nestojí. „Že už nejsem členem Komise vrcholového sportu, jsem se dozvěděl tak, že mi přestaly chodit e-maily.“
„Když jsme v roce 2010 na domácím mistrovství Evropy získali medaili, bylo mi devětatřicet. Přišli za mnou Poláci a Němci a řekli krásnou větu: ‚Dokud, Petře, můžeš, tak hraj co nejdéle.‘ Ze strany vedení našeho svazu nikdy nic takového nezaznělo.“
Celý rozhovor s legendárním stolním tenistou si můžete pustit v úvodním videu tohoto článku. Pořad Bez frází plus vychází na Seznam Zprávách v premiéře každé pondělí ve 12:00.
Petr Korbel: Chiquita
Čína má tři sta milionů registrovaných hráčů stolního tenisu.
Tři.
Sta.
Milionů.
Řekl bych, že mají z čeho vybírat.
Nás je nějakých třiadvacet tisíc.
Přesto jediná země v historii, která je kdy vyřadila ve čtvrtfinále mistrovství světa, jsme my. V jedenadevadesátém pod hlavičkou ČSFR jsme je vyřachli. Tehdy poprvé Číňané neměli medaili. Poprvé a naposledy. Porazit je se všehovšudy povedlo jen třem týmům. Švédům a Maďarům ve finále. A nám. Nikomu jinému.
Z toho turnaje v japonské Čibě bych si pamatoval naprosto všechno už jen proto, že to byl můj první světový šampionát, ale úspěch, jaký podle mě dodnes není doceněný, mi všechno ještě umocnil.
Byl jsem juniorský mistr Evropy, ale úplně jsem nevěděl, co mě mezi dospělými na takové úrovni čeká. Odlétali jsme na konci dubna s tím, že nám všichni kladli na srdce, ať hlavně nespadneme z elitní skupiny, tvořené čtyřiadvaceti týmy.
Číňany jsme dostali hned v základní skupině, prohráli jsme 2:3 na zápasy, ale už tam jsme tušili, že by to na ně mohlo jít.
A hlavně, já, mladíček z Havířova, jsem porazil Ma Wengeho.
Možná vám to jméno nic neřekne, ale v roce 1991 to byl někdo. Alespoň v našem sportu. Jednička světového pořadí.
Já ho dal.
Toto je úryvek z příběhu Bez frází stolního tenisty Petra Korbela. Celý příběh si můžete přečíst na tomto odkaze.
