Článek
Fenomén Velká pardubická, legenda Váňa a obávaný Taxis. To jsou tři dostihové pojmy, které Josef Bartoš uznává celý život. Jsou to zároveň tři pojmy, které zastiňují jeho velkou kariéru, a tři pojmy, které má šanci stejně jako všichni další jezdci doma předčit jen jednou za rok.
„Velká Pardubická je pro mě vrchol překážkových dostihů. Někdo jede ve svém sportu na mistrovství světa, já mám takhle vysoko Velkou pardubickou,“ říká nejlepší český žokej současnosti.
Josef Bartoš byl týden před startem letošního ročníku nejprestižnějšího českého závodu hostem nového dílu pořadu Bez frází plus. A promluvil v něm nejen o bájné překážce. „Bez Taxisu by Velká pardubická nebyla velká. Taxis rozměrově nejtěžší skutečně je, ale je už čtvrtou překážkou a koně mají takhle zkraje závodu spoustu sil, takže by si s ní měli poradit. Z té překážky respekt máme všichni, ale před každým závodem se uklidňujeme tím, že ve skutečnosti Taxis tak těžký není, říká Bartoš. Žokej, který v kariéře osedlal přes dva tisíce koní.
„Sedáme na koně a je nám v podstatě jedno, na jakého. Každý se ale chová úplně jinak a je důležité, aby si žokej se svým stylem ježdění s koněm sedl. Sám mám některé koně jezdecky oblíbené a některé ne. Poradím si i s těmi hůř ovládatelnými, ale souznění mezi námi vznikne tím, když mě kůň poslouchá správně hned. Až v takovou chvíli mu věřím a ve velkých závodech si v jeho sedle dovolím víc,“ říká Bartoš.
Promluvil také o financování českých dostihů, svých sportovních snech i novém dokumentárním filmu, v němž tvůrci Bez frází po celý rok mapovali cestu tří žokejů na start Velké pardubické.
Přestože se navzdory nouzovému stavu dostihový vrchol sezony i bez diváků uskuteční, obhájce vítězství Josef Bartoš na jeho startu bude chybět. Tento rozhovor se natáčel jen pár dní předtím, než se kvůli zranění musel ze startu závodu odhlásit.
Bez frází plus vychází na Seznam Zprávách v premiéře každé pondělí ve 12:00.
Josef Bartoš: Náš den
Lidé u nás znají překážkové dostihy hlavně díky Velké pardubické, díky její nejtěžší překážce Taxis a díky jménu Josef Váňa. Tohle jsou tři legendy našeho sportu a vlastně vůbec nemám důvod to zpochybňovat. Naopak je dobře, že tyhle pojmy mají zvuk.
Všechno ostatní je pro normální lidi spíš doplněk.
I já. Navzdory tomu, že jsem vyhrál na překážkách do dnešního dne 527 dostihů a v téhle statistice opravdu nemám konkurenci. Dvakrát šlo mimo jiné o Velkou pardubickou, i když jde o zápis z let 2006 a 2008. V roce 2015 jsem zvládl nasbírat padesát vítězství, to je meta, na kterou hodně rajťáků myslí celou kariéru, protože jim zajistí, že můžou používat titul žokej. Majitelům a stájím, pro které jezdím, jsem za 24 sezon v sedle vydělal přes 150 milionů korun. No a teď jsem dostal i pohár za Gran Premio.
Lidé, kteří se dostihům věnují, o mně proto tvrdí, že jsem nejlepší v Česku.
Sám to beru tak, že si klidně kdykoliv můžu říct, že mám v osmatřiceti splněno. Jenže vím i to, že mainstream mě hodnotí podle toho, jak se každý rok předvedu druhou říjnovou neděli, kdy se běží Velká pardubická. Mohl bych na to nadávat, ale víte co, já to přijímám. Vnímám to v něčem podobně jako laici, kteří si jeden den v roce zapnou televizi, aby se podívali na koníčky.
Sice mám odježděno přes dva a půl tisíce dostihů, ale v den, kdy se jede Velká pardubická, jsem vždycky mnohem víc nervózní. Stejně jako všichni ostatní jezdci v padoku. Jsou chvíle, kdy se s některými soupeři ani nepozdravíme, ale před vrcholem sezony si najednou přejeme hodně štěstí, jsme na sebe milí a vnímáme, že teď přichází opravdu velká věc.
Tohle je náš svátek. Náš den.
Při každé z celkem šestnácti účastí jsem vnímal, že opravdu zajímáme miliony lidí. Pro českého žokeje je tahle tradice, která trvá skoro sto padesát let, odměnou za to, jak sebou celý rok, týden co týden, mimo zájem veřejnosti mlátí v sedle, padá a riskuje zdraví. S výjimkou Velké pardubické jsme zajímaví jen v případě, že se někdo z nás hodně rozseká a skončí na vozíku, v kómatu nebo si aspoň zlomí pár obratlů a žeber. Pak má o publicitu postaráno.
Druhou říjnovou neděli ale stojíme v centru dění díky sportu a dostáváme šanci se předvést.
Máme deset minut na to, ukázat, za co stojíme. Jednomu to vyjde, ostatní čekají další rok.
Můžu mít statistiky, jaké chci.
Můžu se po triumfu v Gran Premiu uklidňovat, že tohle byla skvělá sezona.
Ve finále ale stejně tuším, že pro drtivou většinu lidí něco znamenám jen jako vítěz Velké pardubické.
Úryvek z příběhu Bez frází posledního vítěze Velké pardubické Josefa Bartoše. Celý příběh si můžete přečíst na tomto odkaze.
