Článek
„Byl jsem hloupej mistr světa, který nic nedokázal a myslel si, že má ve všem pravdu. Jsem rád, že se to zlomilo. Něco se ve mně hnulo a je to jiné. Radši na sebe zpětně koukat nechci,“ přiznává otevřeně Dominik Kubalík.
V novém díle Bez frází plus plynule navazuje na svůj nedávno zveřejněný příběh Bez frází, v němž popisuje poznání, že góly nejsou všechno. Ne když chcete v hokeji udělat velkou kariéru. Na vlastním příkladu dalším hokejistům ukazuje, že ani obří talent nestačí, pokud zůstane v arzenálu dovedností osamocený a nedoplní ho chuť dál na sobě makat.
Pětadvacetiletý hokejista má za sebou průlomovou sezonu, v níž se s třiceti góly v přerušeném ročníku NHL prostřílel do nominace na nováčka roku. A stal se jedním z lídrů útoku Chicaga Blackhawks. A to přesto, že se do NHL zpočátku odejít bál a podpis smlouvy v nejlepší lize světa odkládal. „Bál jsem se neúspěchu a zklamání. Nechtěl jsem zklamat sebe a lidi, kteří mi věřili. Bylo to přitom úplně zbytečné. Vždyť já udělal maximum pro to, abych se do NHL dostal,“ říká.
„Jako malý kluk jsem hrál NHL (videohru) za Ovečkina nebo za Rangers kvůli slavné Madison Square Garden. Vytvářel jsem tam sám sebe a zvedal si overall, abych mohl být v první formaci s Patrickem Kanem. A najednou tam jsem v reálu. Byla to zpočátku pohádka. Hrozně dlouho jsem se rozkoukával. Po pátém zápase jsem si vyčítal, že jsem nehrál dobře. A pak mi to sepnulo: Vždyť jsme hráli proti Philadelphii Flyers, to není tak hrozný, ne?“
Celý rozhovor s hokejovým reprezentantem si můžete pustit v úvodním videu. Dominik Kubalík v něm popisuje i to, jak esa poslední dekády NHL dokážou milovat hokej a co chybí českému hokeji k medaili na mistrovství světa.
Bez frází plus vychází na Seznam Zprávách v premiéře každé pondělí ve 12:00.
Dominik Kubalík: Něco na tom bude
„Ty vole, proč mi to nedá…“
Jo, byly i momenty, kdy jsem si tohle říkal. Zná to každej hokejista, když má dojem, že mu spoluhráč měl úplně jasně přihrát. „Vždyť jsem tam byl úplně sám!“
Sotva mi ale tohle probleskne, vždycky mi hned dojde, s kým teď hraju. A že Toews s Kanem, frajeři, kteří už dotáhli Chicago ke třem Stanley Cupům, asi vědí, kdy mi to mají dát. Postupem času jsem se totiž dostal k nim do lajny. S Jonny Toewsem jsem hrál v útoku, Patrick Kane s námi chodil na přesilovky.
Stalo se třeba, že se mi Jonny na střídačce omlouval, že mě zrovna neviděl.
„Kámo, jak mě ty můžeš nevidět,“ zasmál jsem se tomu v duchu. Vždyť hraju s ikonama. S borcema, kteří patří k tomu nejlepšímu, co hokej jako sport může za poslední desítky let nabídnout. Mám je vedle sebe v šatně a po počátečním přirozeném ostychu je už beru jako normální kluky, s nimiž si jdu zahrát.
Nejdřív mi přišlo úsměvné, když asistent trenéra na mítinku říkal Kaneovi, že by bylo fajn, aby to dával Kubiemu na volej.
„Jo, Kane to bude dávat Kubiemu z Plzně na volej, ha ha…“
Ale člověk si zvykne. Pozná, že ani Kane s Toewsem nejsou žádní namistrovaní pitomci a jde jim o to samé. Být lepší než ta parta na druhé straně. V mém případě si to jen všechno sedlo milionkrát líp, než jsem si vůbec dovedl představit, a když se mi povede dát gól, mívá na něm podíl někdo z těch dvou. Když jdeme na přesilovku, všechno je postavené tak, abych střílel, zakončoval.
A to se mi strašně líbí, to je moje. To mě hrozně baví. Přesně takovej chci být hráč. Chci být tím, kdo puk dostane do branky.
Toto je úryvek z příběhu Bez frází Dominika Kubalíka. Celý příběh si můžete přečíst na tomto odkazu.
