Článek
V polovině února přiletěla Kamila Bartovská na Nový Zéland. Splnit si svůj cestovatelský sen. Sama, bez manžela a bez dětí. Jenže teď je jednou z Češek, které kvůli celosvětové pandemii zůstaly nejdál od domova, jak to jen šlo. Snaží se dostat domů, je v kontaktu s rodinou a přáteli. „Pořád si z té dálky ale neumím pořádně představit, jak se v Česku teď žije,“ říká.
Jak dlouho jste už na Zélandu? Když jste přilétala, už jste zaznamenala nějaká opatření proti nákaze?
Na Zélandu jsem teď šestý týden. Když jsem odlétala, byl koronavirus ještě striktně čínská záležitost, i když se vědělo, že je riziko, že se bude šířit. Letěla jsem pres Hongkong a při transferu nám už měřili teplotu.
Stíháte sledovat, co se děje v Evropě a v Česku? Z fotek na Facebooku je poznat, že se pohybujete spíš někde v divočině?
Přijela jsem sem primárně chodit – na vícedenní treky, některé plánované delší dobu dopředu. Na Novém Zélandu není takové pokrytí mobilním signálem, jak jsme zvyklí z Evropy, takže jsem často několik dní byla úplně bez informací, jak se situace vyvíjí. Když na signálu jsem, sleduju zprávy a rodina mě informuje. Že je to fakt vážné, jsem začala vnímat, až když v Česku zavřeli školy. Pořád si to z té dálky ale neumím pořádně představit, jak se v Česku teď žije. Od legrácek s přehnaným nakupováním do zásoby do aktuálního stavu to přeskočilo strašně rychle.
Kamila Bartovská přijela na Nový Zéland hlavně kvůli trekům s batohem na zádech.
Jak to vypadá na Zélandu teď? Už tam také tvrdě bojují proti šíření viru?
Nový Zéland byl hodně dlouho v pohodě, měl jen pár případů, které přijely ze zahraničí. Poslední týden ale panika roste i tady, z dvanácti případů to rychle poskočilo na 20 a najednou 50. Na horských chatách se přes noc objevily držáčky s dezinfekcí, v obchodech ve větších městech mizí toaletní papír a trvanlivé věci. Přilétající cizinci museli nejdřív do čtrnáctidenní karantény, teď už jsou hranice zavřené, sem smí jen místní a lidé s trvalým pobytem. Už se doporučuje necestovat ani v rámci země, pokud to není nutné. A starší a ohrožení lidé mají zůstat doma. Ale roušky tu na ulici má pořád minimum lidí a všechno v zásadě funguje jako dřív.
Funguje doprava mimo ostrovy?
Ven se ještě létá, ale aerolinky hodně letů ruší. Air New Zealand dostalo finanční podporu od státu, aby lety udržely a domácí se mohli vracet. Pro nás Evropany, co chceme domů, je ale otázka, jak dlouho to tak ještě bude. A ještě komplikovanější je to s návaznými lety.
No právě, už víte, jak a kdy se dostanete domů?
Já osobně mám odletět asi za týden, letenky oficiálně pořád platí, i když spojení Curych-Praha už je zrušeno. Přebookovat není na co. Lety se ruší i pár dní před odletem. Nic jiného než čekat a doufat, že ještě odletím, mi teď nezbývá. Pokud mi letenku zruší, obrátím se asi na Ministerstvo zahraničí. Hlavně nechci skončit někde na půl cesty v Asii…
Jak to působí na psychiku? Přece jen - na druhém konci světa, když člověk neví, co bude?
Nejhorší na tom je ta nejistota, jestli se budu moct vrátit. A co se stane, kdyby ne? Co když tu uváznu a na jak dlouho? Nikdo samozřejmě nic neví. Tak čekám, ráno zavážu boty, vezmu krosnu na záda a jdu, když jsem v přírodě, daří se mi na to míň myslet. Z Česka mě povzbuzuje rodina a přátelé, to také pomáhá. Ono to nějak dopadne, konec světa tohle ještě není. Lidé z celého světa, co na trecích potkávám, řeší to samé. Dostanu se domů? Kdy, jak? Je to hlavní téma ve všech kempech a chatách.
