Článek
Řekněte mi, spadlo to z vás teď už všechno?
Spadlo. Ten kámen byl velký, ale musím říct, že to je jenom takhle jednoduše řečeno, že spadl kámen ze srdce, protože samozřejmě ten zápřah a to všechno s tím spojené, tak to bylo něco, co jsem měl strašně moc rád. Mám to rád i teď, jenom to prostě už skončilo a člověk se musí od toho oprostit. Ale těch věcí, který způsobily, že opravdu ten kámen z toho srdce spadl, je spousta. Ať už to byly i ty pozitivní, tak samozřejmě i spousta těch negativních, ale to prostě k tomu patří.
Vy jste v rozhovoru pro iDnes řekl, že ten tenisový život, ten kolotoč, byl jako život v pračce a vás teď vytáhli jako vyprané prádlo, jaký to je pocit?
Já musím říct, že doslovný, přesně takhle, kdy člověk vůbec nemá čas a prostor na nic kolem, takže je uzavřený do sebe, do toho svého týmu, do těch lidí, těch nejbližších, s kterými dennodenně ten čas tráví. Ať už je to na cestách, při turnajích, při zápasech, prostě všude možně. Jsou jenom malé okamžiky, kdy člověk může vypnout, může si udělat něco svého, a ty jsou strašně důležité, protože čím je člověk starší a pokročilejší v kariéře, tak tento čas pro sebe potřebuje. Je to i proto, aby prostě ulevil hlavě, psychice a přišel na jiné myšlenky, ale zase moc dobře ví, co to obnáší a co k tomu je potřeba. Takže zase tohoto času nemůže být zase tolik, takže je třeba vždycky najít balanc.
A cítil jste, že se z toho začíná vytrácet ta radost? Spolu s tím, když člověk nehraje semifinále, finále, je to celé takový balíček, kdy si člověk začal říkat: Blíží se konec?
Já musím říct, že to bylo možná trošičku jinak. Samozřejmě to bylo hodně podnícené tím zraněním. Ale ono se to nějakým stylem vyvíjelo. Začalo to tím, že to zranění přišlo, potom jsem vlastně půl roku vůbec nehrál a pro mě byla obrovská výzva, abych, pokud ten zdravotní stav mi to dovolí, se zkusil vrátit po nějaké té delší době. Pro mě to bylo 6 měsíců, což si myslím, že jak je ten vlak v tom tenise rozjetý, že je poměrně dost dlouhá doba.
A vlastně to se mi na začátku té letošní sezony povedlo, ať už to bylo finále v Dauhá, šestnáctka v Austrálii, v Melbourne a pak i pár turnajů potom. Pro mě to byl takový návrat a i takové zadostiučinění, že jsem toho schopný, že se mi to povedlo, ale potom samozřejmě zase přišlo to zranění a začalo se to vracet a už jsem nedostal moc prostoru na to, abych znovu to tělo dostal do stavu, v jakém jsem byl před sezonou. A i to mně pomohlo v tom rozhodování, že to najednou nebylo přesně o tom, že člověk ani nepotřeboval ty semifinále, ale potřeboval drobný detail, kdy jde na kurt a ví, že je stoprocentní, aby tam nechal všechno.
A že může vyhrát?
A že může vyhrát. Samozřejmě ne vždycky se to povede, od toho ten sport je a to je na tom to hezké, ale potřebuje mít tu prvotní, vstupní informaci, že jde na kurt, ví, že tam nechá všechno, a jestli ho porazí, dobře pro něj, ale je prostě připravený nechat tam všechno.
Když se ještě vrátíme k té pračce, nehází to trošičku stín na tenisový svět? Je to skutečně tak brutální byznys, který člověka prostě vysává?
Myslím, že každý profesionální sport má spoustu věcí, které bere. Já si nemyslím, že by to mělo házet špatný stín. Ani jsem to takhle nemyslel, ono to je opravdu jenom reálně popsané, jak ta situace vypadá. Ale určitě to nemá, nebo aspoň z mé strany to nemá, negativní charakter nebo neznamená, že bych si na to stěžoval. Musím říct, že jsem to bral a vlastně přijímal tak, jak to je, a to k tomu patří. Takže nikdy mě nenapadlo, že v té rozjeté kariéře bych najednou přemýšlel nad tím, že nemám čas jít někam s kamarády.
No jasně.
Tak to je, a pokud je člověk profesionál, tak to musí takhle akceptovat. Je to jenom popsání toho stavu, tak nějak ve zkratce.
Já si pamatuji, že jsem se kdysi ptal Petra Čecha na to, kdy on skončí s kariérou, a on řekl, že to má rozmyšlené, že to bude přesně ten den, kdy se ráno probudí a nebude chtít jít na trénink, tak v tom okamžiku už to nemá cenu. Bylo to u vás něco podobného?
U těch fakt profesionálů, co měli hodně úspěšnou kariéru, si myslím, že to může být hodně podobný detail, který nás v tomto spojuje. A já jsem to neměl asi tak moc promyšlené. Nevím, jestli on opravdu měl jenom ten jeden den, že až mu nastane, tak že to takhle udělá. Já si myslím, že u něj to ani možná nebylo podmíněno nějakým zraněním, u mě to asi v tomhle bylo trošku…
Ten motor prostě zhasl
Specifické…
Trošku specifické. Ale musím říct, že i tenhle den nastal. Že člověk se jednoho dne probudí a najednou cítí, že takový ten vnitřní náboj, prostě ten motor, najednou zhasl.
Chápu to tak, že jste vlastně od 1. kola US Open, kdy jste vypadl, nevzal raketu do ruky?
Přesně tak.
A nechybí vám to? Ten pocit, ten míček a ta raketa?
Ne, já musím říct, že se mi třeba ani nestane, že bych přišel domů a najednou bych pro tu raketu zašel a vzal si ji jen tak do ruky. Já si myslím, že to takhle spontánně přišlo i s tím pocitem, který k tomu najednou je. Ale přitom vůbec necítím k tomu tenisu žádný blbý pocit, ba naopak. Já i teď viděl daleko víc tenisů, než když jsem dříve hrával. Protože když jsem hrával, tak jsem se na to nechtěl dívat. Z takového toho pohledu soutěživosti, protože většinou to byl třeba turnaj, kde jsem třeba byl, teď jsem prohrál, vrátil jsem se domů a teď to bylo v televizi. Tak to jsem absolutně nechtěl vidět a maximálně, když to bylo na Wimbledonu, tak jsem si to pustil, že tedy wimbledonské finále bych asi měl vidět. Pořád jsem z toho cítil takovou tu obrovskou soutěživost, že tam byli jiní a ne já.
Teď jste si dal Masters a Laver Cup…
Já musím říct, že teď jsem sledoval všechno a možná jsem si říkal, že už toho je možná zbytečně moc. Když se teď hrál ten Davis Cup dlouho do noci, tak jsem to měl zapnuté. A říkám si: už neblázni, už stačilo.
Každý sportovec, který je na té nejvyšší úrovni napříč všemi sporty, se potom asi trošičku začne ohlížet a řekne si: Dosáhl jsem všeho, čeho jsem chtěl dosáhnout, porazil jsem všechny, které jsem mohl porazit. Jaká je ta vaše rekapitulace? Nebo už jste měl čas se ohlédnout přes rameno?
Já to asi nebudu mít nějak plánované. Ono to tak asi různě vždycky vyplyne z nějakých situací a pak se to nějak zmíní a dostaneme se na nějakou část kariéry. Spíš tak přirozeně, než že bych se na to sám díval a přebíral si to. Ale musím říct, že ať už je to jakákoliv situace nebo turnaj, který mi přijde na oči, tak musím říct, že teď si to daleko víc dokážu užít nebo podívat se na to jinak, než to bylo v té době, když jsem třeba hrával. To jsem pořád tak nějak čekal, že ještě třeba bude něco lepšího, že se mi to třeba ještě povede o kousek dál, ale teď už prostě vím, že to je vlastně maximum. Teď už nic víc a jiného nebude, tak si toho člověk zpětně víc váží a víc si to uvědomuje.
Kdybyste měl do ročenky ATP teď napsat 3 nebo 4 věty u hesla Tomáš Berdych, tak co byste vlastně vypíchl nebo chtěl, aby u hesla Tomáš Berdych bylo vypíchnuto?
To je pro mě vždycky strašně těžká otázka. Já jsem byl vždycky ten člověk, který spíš nechával své činy mluvit za mě a potom, ať si každý udělá obrázek, v jakých očích to vidí. Ale určitě asi ta moje vyrovnanost, ta mě zdobila po celou kariéru a myslím si, že tohle by mělo být hlavní z těch bodů, protože od toho se to pak všechno odvíjelo, ať už to byly veškeré úspěšné výsledky, ta dlouhodobost. Byť třeba dneska je spousta hráčů, kteří jsou ještě starší než já a ještě dál hrají, tak ani zdaleka nemají tolik odehraných zápasů, kterých já jsem odehrál za tu kariéru, což potom je asi ten největší rozdíl, že by se to asi nemělo úplně hodnotit podle věku a třeba i těch sezon, ale podle těch odehraných zápasů, který ten hráč má. To je vlastně ta největší zátěž, kterou tělo nasbíralo a nakumulovalo. To mi vlastně pomohlo, že jsem byl celou dobu zdravý a mohl jsem všechny ty zápasy absolvovat.
Tenisový komentátor Chris Bowers, který komentuje pro Eurosport a BBC, před časem Seznamu řekl, cituji: „Přestože mám Tomáše opravdu rád, tak musím říct, že nikdy nehrál extra inspirující a zábavný tenis. Nemyslím si, že by si někdo ze současných tenisových fandů na světových turnajích někdy řekl: hele, hraje Berdych, toho musím vidět.“
Já to naprosto respektuji, on má tento názor a pak tady postavíme dalších pár lidí a buď mohou mít názor stejný, nebo ho budou mít odlišný… Ani bych nebyl ten, který by mu to chtěl nějakým stylem vyvracet, protože já si to na jednu stranu myslím taky. Ne třeba obecně o sobě, ale myslím si to obecně o tom tenise. Opravdu tenis 2 nebo 3 roky zpátky si troufnu říct, že byl až v uvozovkách nudný v tom slova smyslu, že ty nároky byly tak strašně vysoké, ta úroveň byla tak vyšponovaná nahoru, že všichni hráči museli podat vždycky stoprocentní výkon, a pak není absolutně žádný prostor na to, že najednou by se hráč mohl trošku jinak projevit, nechat ty emoce…
Charisma a nějaký příběh…
Charisma a tak dále.
Čtyřka nejlepších byla motivace pro to se dál zlepšovat
To znamená, že nudný nebyl Berdych, nudný byl vlastně tenis, kam se dostal?
Já si troufnu říct, že ano. Že opravdu to bylo tak vyžadováno a bez toho, aby člověk byl jako stroj a předváděl ten strojový výkon, který sám uměl nejlépe, tak by nebyl schopen se udržet tak vysoko a tak dlouho.
A bylo to dáno i tím, že opravdu nesmírně dlouhou dobu tenis měl takové 4 šéfy, Nadala, Federera, Djokoviće, Murrayho, kteří v podstatě, až na pár výjimek, vyzobali všechny grandslamové turnaje za posledních x let? Tohle k tomu všemu také přispívalo?
Určitě ano, protože někdo mi řekne, že kdyby tam oni nebyli, mohl jsi mít jeden dva grandslamy. Jasně, kdyby… Ale já zase na druhou stranu říkám, že kdyby tam oni nebyli, ten tenis a ta úroveň by určitě nebyla tak vysoká, protože nemít soupeře, jako jsou oni, tak ani mě by to nehnalo se zlepšovat. A takhle je to vlastně u všech hráčů, protože všichni se chceme k nim dotáhnout, chceme je porazit. A na to, aby je člověk porazil, tak musí být prostě lepší. Nemůže zůstat na té úrovni, protože oni jsou opravdu výjimeční. A na to, aby člověk měl šanci s nimi soupeřit, tak se musí pořád zlepšovat a tímto jsme se pořád posouvali dál a dál. A myslím si, že je takový možná zajímavý detail, jak je třeba pořád nastavená struktura turnajů, protože my vlastně ze sezony máme 17 nebo 18 turnajů, které jsou pro nás povinné, a ty musíme odehrát a počítají se nám z nich body. A pokud na nich člověk neuhraje dobrý výsledek, tak pak se nemůže na žebříčku moc dobře pohybovat a ono to prostě k tomu nahrává.
Ta věc, kterou jste popsal ohledně toho Top mužského tenisu, proč ten ženský tenis nabízí jakoby jiný obrázek, který má stálici Serenu Williamsovou, ale potom ty menší planetky neustále rotují. Měli jsme Lotyšku Ostapenkovou, která vyhraje grandslam a dneska je 50. na světě, mnoho takových příkladů, že vlastně ty mužské stálice v Top 10 nebo Top 15 jsou opravdu stálicemi.
Je to podmíněné tady těmi prvními čtyřmi třemi, nazývejme to jakkoliv, a potom je to podle mě unikátní doba. Já si myslím, že je to něco, co určitě nikdy nebylo. A teď vidím, že opravdu třeba ta nastupující generace je už fakt silná a trošku nás vystrnadila, ale zase je to podmíněné tím, že nám obecně je daleko víc, než třeba, co si já vybavuji, když jsme jako mladí střídali tu předchozí generaci. Když hráči končili, bylo jim 28 nebo 30 let, když už jim bylo 31, tak to už byla opravdu hrana. A dneska je nám 31 let a pokračujeme dál…
Střední věk…
A čekáme na další olympijský cyklus a tak dále. Myslím si, že v tomhle je to obrovský rozdíl a je to prostě někde jinde, ta vyrovnanost je tak obrovská a je to jiné.
To znamená ti Tsitsipasové, Thiemové, Zverevové teď vyletí, ale nebudou na tom výsluní dlouho a zase je někdo rychleji vytlačí?
Možná se to lehce nabízí, neříkám, že se to stane, ale určitě ve věku, co už ti kluci dneska mají, ať už to byl Federer, ať už to byl Nadal, tak už to byly prostě persony, o kterých člověk řekl: pozor, tady bude fakt něco unikátního, a pokud se nestane nějaké vážné zranění nebo něco takového, tak to budou opravdu hvězdy. To si myslím, že samozřejmě u nich taky, ale jestli se jim to povede udržet opravdu těch 10 sezon a víc, což tady těmto klukům, to ukáže jenom čas, ale myslím si, že změna určitě bude.
Na Masters jsem se dostal za dva roky
Když se podíváme na český tenis, tenis je samozřejmě velmi individuální sport, ale asi pořád má smysl mluvit o nějaké české tenisové škole. My máme 8 žen v první sedmdesátce světového žebříčku a nemáme teď ani jednoho muže v první světové stovce. Jak tohle vlastně má člověk chápat? Je to zase generační věc?
Určitě ano. Nevidím, že by na to byl nějaký recept, protože kdyby byl, tak věřím, že by už ho někdo vzal a okamžitě by s tím začal nějak pracovat. Já si myslím, že se to najednou takhle sešlo. A myslím si, že to je hodně obrázek toho, jak je ten mužský tenis posunutý a je někde opravdu vytažený k hranicím, které jsou fakt na hranici možného, a prostě ta generace se tam zase zatím nepotkala. Ale zase jsou mladí kluci, kteří jsou dneska na začátku, a ono je hrozně těžké předpovídat, komu se to povede, komu ne. Já sám, když si to představím na sobě, když mně bylo nějakých 16 let a hrál jsem ať už za juniory nebo ty malé první turnaje ATP, tak jsem se díval v televizi na Jirku Nováka, který hrál Masters a říkám si: to je prostě něco tak neuvěřitelně vzdáleného. A najednou za 2 roky jsem byl na tom stejném Masters, kde byl on, a člověk si řekne, kolik se toho dá během dvou let udělat a posunout. Samozřejmě jsem si to přál, za tím jsem si šel, ale nikdy by mě nenapadlo, že se to takhle rychle může povést. Takže já si myslím, že to stejné se může klidně u těch kluků dneska stát a zase je to jenom otázka času, než se tam někdo objeví.
Teď máme předvánoční období 2019, u Tomáše Berdycha svítí v kolonce „tenista“ nové slovíčko „bývalý“, takže co dál? Teď bude nějaké přechodné období?
Klidně to můžeme nazvat i přechodným obdobím. Je to nová kapitola. A ta, co doteď byla, byla hodně vydatná a hodně náročná a já jsem se na to těšil, na ten čas, kdy mi opravdu ten neuvěřitelně naplánovaný program z toho tenisu najednou odpadne, budu mít čas na sebe a hlavně na ty nejbližší, kteří mi čas celou tu dobu dávali.
A že vám do toho skáču, co znamená mít čas na sebe, budete se učit jazyky, cestovat, víc spát?
Přesně. Ať už je to cokoliv, co mě napadne. Já tomu říkám: nejdůležitější je nemít program. Ono to zní samozřejmě zvláštně.
Takže z totální organizovanosti teď k totálnímu chaosu?
Chaos možná není úplně to správné slovíčko, ale mít takovou tu volnost, že člověk, pokud najednou dneska má čas, opravdu chce pomalu půl dne prospat, tak ho půl dne prospí a ví, že mu nic v uvozovkách neuteče, že pokud mám samozřejmě věci, které musím udělat, tak se u mě ta organizovanost projeví. Člověk si to nachystá, ví, že tam musí být načas, já jsem vždycky takový byl. V tomto jsem zase neuvěřitelně naprogramovaný, ale potom zase, když vím, že mám prostor, tak člověk má čas tamhle s někým zajít na kafe, tam se pobavit, tam někoho potká a jsou tam opravdu běžné věci, které člověk normálně v denním životě má, ale když mě slyší o tom mluvit, tak si říká: vždyť my to máme denně, ale pro mě tohle těch posledních 20 let nebylo.
A těch posledních 20 let jste strávil neustále na kufrech, byl jste světoběžník. Kde je pro vás teď doma?
Asi mě to samozřejmě pořád bude víc táhnout do Česka. Protože tady pro mě vždycky bylo doma, mám tady rodinu, mám tady rodiče. A já říkám: všude dobře, ale doma nejlíp. Ale také chci mít nějaký prostor a čas chodit s otevřenýma očima a vidět, co mě zaujme, co mě bude bavit a kam bych chtěl zase tu další cestu směřovat. Nebudu tady sedět a říkat: já bych tady chtěl trénovat mladé… Může se to stát. Může to přijít za měsíc, za dva, za půl roku, za rok…
Ale ještě to teď nechcete řešit?
Ne. Teď to určitě nechci řešit. Teď si nedovedu představit, že bych najednou musel zase přehodit a vědět, že tam na mě někdo čeká, ten potřebuje dennodenní stejnou péči a já mu ji zase musím v tomto dát. Musím říct, že mám v tomhle obrovskou výhodu, že doteď samozřejmě všechno bylo super, úspěšné a nemusím tyto věci řešit, že bych prostě od druhého dne musel něco dělat. Takže i v tomto chci čas věnovat lidem, kteří ho dali mně a spoustu obětovali, třeba i tu kariéru…
Teď budete rozdávat vy…
Teď zase se budu snažit rozdávat já.
Jestli se ještě u toho mohu zastavit… Vy samozřejmě máte, v uvozovkách, vyděláno, na druhou stranu, jak vás znám, nedokážu si představit, že byste byl doživotní rentiér. To znamená, jak dlouho tohle mezidobí bude trvat, než si řeknete: zase budu, v uvozovkách, chodit do práce nebo budu dělat něco –použiji to slovo – smysluplného?
Ano, určitě. Já jsem se vždycky hodně řídil takovým tím vlastním a vnitřním pocitem a myslím si, že vždycky ta rozhodnutí nebo veškerá rozhodnutí, která jsem aspoň v tenisové kariéře udělal, byla ve většině případů správná a vždycky jsem se takhle rozhodoval, takže i v tomto to chci nechat na stejném mustru. Až takový vnitřní pocit přijde a řekne mi, že je teď čas se do něčeho zpátky dát, a hlavně ta věc mě musí naplňovat, ať je to cokoliv, třeba práce s mladými, sport, marketing, cokoliv, tak to musí být něco, co mě nějakým stylem bude bavit. A musím říct, že doteď jsem měl obrovské štěstí, že jsem dělal něco, co bylo samozřejmě mé zaměstnání, ale strašně mě to bavilo. A proto bych v tom chtěl pokračovat.
