Článek
Není snad dospělého Francouze, který by ho neznal, který by ho neviděl aspoň několikrát na plátně nebo na obrazovce a nějak se s ním neztotožňoval: Jean-Paul Belmondo. Byl tak trochu rodinným stříbrem Francie 20. století, národní institucí i symbolem jedinečnosti tehdejší francouzské kinematografie. A také ztělesněním přeměn, jimiž ta země prošla od 60. let.
Patřil k hercům jako o něco starší Yves Montand, Jean Marais, Jean Gabin či jeho vrstevník a celoživotní konkurent Alain Delon, kteří v očích světa představovali specifičnost francouzského filmu. Masově ho znali i čeští diváci a potažmo velký kus planety.
Jeho smrt Francie prožívá s velkou nostalgií. Přišla v době, kdy odcházejí nejrůznější jména její kultury, jež po desetiletí provázela miliony Francouzů, a kdy tak trochu odchází celý jeden svět. Lidé znali jejich filmy nebo písničky, prožívali jejich životy, milostné pletky, skandály, zářné chvíle i pády, jež se nenápadně proplétaly s jejich osobními a staly se součástí jejich životů.
Odcházejí se světem, v němž měly věci a konflikty sousedštější povahu, v němž nebyly sociální sítě a mobily, v němž lidé cestovali s pasy a neznali atentáty islamistů ani mešity ve svých městech. Odcházejí se světem poválečného budování moderního státu, který vyvolával iluzi, že se všem bude díky placené dovolené, lidovým autům, elektrospotřebičům a narychlo stavěným sídlištím dařit lépe. Proto ta nostalgie po světě, který už není.
Když v pondělí přišla zpráva o Belmondově úmrtí, prý klidném, doma v rodinném kruhu, překopaly všechny francouzské televizní kanály narychlo své programy a uvedly filmy, v nichž hrál. Ten večer se na ně dívalo šest a půl milionu diváků.
Pro všechna média byla jeho smrt jednou z hlavních a nejčtenějších zpráv, vyjádřily se k ní nejznámější osobnosti kultury a veřejného života. A také sportu, protože Belmondo býval boxerem a ragbistou a se sportovci trávil spoustu času. „Divadlo má v krvi, ale má tam i box,“ napsal o něm jeden kritik.
O jeho smrti referovala světová média, od The New York Times po německý Bild, který dal na první stránku francouzský titulek „Adieu, Jean-Paul Belmondo“.
Připomeňte si Belmondovy slavné role:
Prezident Macron se rozhodl vzdát ve čtvrtek 9. září v Invalidovně, kde je pohřben Napoleon, herci oficiální poctu, pohřeb se potom bude konat v pátek v kostele v pařížské intelektuální čtvrti Saint-Germain. Objeví se tam určitě celá kulturní a politická Francie a přijdou jistě davy spoluobčanů. Podobně jako tomu bylo před pár lety při úmrtí hvězdy francouzského rocku Johnnyho Hallydaye.
U nás se něco takového stalo snad jen při úmrtí Karla Gotta (aniž bych chtěl oba, jejich roli pro ztělesnění národní identity i jejich přínos kultuře srovnávat).
Macron napsal na Twitteru: „Jean-Paul Belmondo byl národní poklad, se svou zálibou v okázalostech, výbuchy smíchu, se svou prostořekostí i tělem atleta byl vznešeným hrdinou i všem blízkou postavou, kouzelníkem slov, který nikdy neváhal riskovat svoji kůži. Všichni jsme se v něm vzhlíželi.“ Takováto dikce se ve Francii při takové příležitosti nějak od prezidenta očekává.
Belmondovi se dostalo snad všech poct pozemského života, jaké si může filmový herec přát. Byl nesmírně populární, na jeho filmy chodil kdekdo, hrál s nejslavnějšími herečkami a herci, dostal dva Césary (tj. francouzskou obdobu Oscarů), Zlatou palmu v Cannes za celoživotní dílo (2011), Zlatého lva v Benátkách rovněž za celoživotní dílo (2016), velkodůstojníka Řádu čestné legie od prezidenta Macrona (2019) i Řád za zásluhy od prezidenta Francoise Hollanda o pár let dříve.
V Paříži se mu důvěrně říkalo Bébel, před kamerami se pohyboval šedesát let, než ho postihla mozková příhoda, z níž se dostal, a hrál v neuvěřitelných více než osmdesáti filmech, v několika ročně. Bulimik kinematografie.
Přitom zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se z něj stane mezinárodní hvězda a idol milionů žen. Dovedl ale svoji nekonvenční tvář neodpovídající kánonům tehdejší filmové krásy, výrazné masité rty a přeražený nos boxera, jež se jevily jako handicap, prosadit a okouzlit jimi.
Jak o něm napsal v roce 1960 jeden francouzský časopis, Belmondo byl triumfem přirozenosti: „Přinesl úplně nový typ hraní i nový typ fyzické přitažlivosti. Hlavní u něj není krása, ale charakter. Tím, jak převrátil vzhůru nohama kánon mužského sex-appealu, jak navrátil prvenství talentu před krásou, dodal odvahu spoustě mladíků, kteří nejsou polobohy, ale mají v sobě jiskru, aby se pokusili o štěstí před kamerou.“
Podobně jako Marlon Brando nebo James Dean v Americe. Začalo se mluvit o „belmondismu“, čímž se rozuměla nedbalost v oblékání, nespisovná mluva, silueta v pohybu, konec upjatosti v chování i vzhledu.
Spojoval v sobě sympaťáckého drsňáka s přihroublou mluvou, kterému díky své vypracované postavě a zálibě v boxu a vůbec ve sportech propůjčil věrohodnost, s elegantním mužem ze společnosti. Zahrál kněze i policistu, zloducha, dobrodruha, svůdníka. Lidé v něm nějak cítili opravdovost, byl vždycky svůj. Skoro všechny kaskadérské kousky odehrál sám a divák tu jeho autentičnost nějak vycítil.
Každou roli si ochočil podle sebe, do každé otiskl sebe sama. A svět si podmaňoval širokým úsměvem s odhalenými zuby. Byl snad nejpopulárnějším francouzským hercem. Na rozdíl od mnohých kolegů se neangažoval politicky, což mu někteří vyčítali.
Původně ho lákalo divadlo, k němuž se vrátil až ke konci života (třeba v roli Cyrana), nikoli film. Vystudoval v Paříži konzervatoř a začal s malými rolemi. Obrat a rázem slávu mu přinesl nastupující režisér a teoretik nové vlny Jean-Luc Godard s filmem U konce s dechem.
Byla to v roce 1960 bomba, něco nezvyklého. Film dělaný úplně jinak, než jak se do té doby točily, mimo ateliéry, v běžném životě na pařížských ulicích, s pohyblivou kamerou, bez přesného scénáře, kde Belmondo měl hrát sám sebe, používat svá gesta, svou mluvu, svou chůzi. Vnesl tam nonšalantní, trochu klátivou nedbalost, odkazující spíš na amerického než do té doby typického francouzského herce, a okouzlil. Svou tváří boxera s andělským úsměvem, svou přirozeností, svými trochu vláčnými kočičími pohyby. Vychování si nakonec přinesl z domova, narodil se do dobré pařížské rodiny sochaře, jehož dílo celý život hájil a prosazoval.
Hrál potom v Godardových dalších filmech včetně kultovního Bláznivého Petříčka, u Françoise Truffauta a snad u všech protagonistů nové vlny v jejich černobílých snímcích, stal se tak trochu jejich tváří. Nezůstal ale uzavřen v jejich světě. Mluví-li se o něm jako o herci nové vlny, je to spíš v obecném sociologickém slova smyslu. Nová vlna jako pojmenování moderního života poznamenaného uvolněností, bouráním konvencí a nastupující společností všeobecného konzumu.
Belmondo hrál v lepších i slabších filmech, obvykle ale měly u publika značný úspěch, i když kritici v těch pozdějších někdy viděli opakování. Kolem šedesáti filmů s Belmondem pokaždé zhlédl nejméně milion diváků. Byl sám sebou a zároveň byl lidový, lidé se v něm viděli, jako by byl jedním z nich. Tenhle typ filmů a herců pomalu mizí, tak jako mizí svět, v němž se Belmondo pohyboval.
