Článek
Neštěstí v bejrútském přístavu si vyžádalo životy nejméně 160 lidí. Dalších 6000 bylo zraněno a kolem 300 000 lidí přišlo o domov. Do záchranných prací byl nasazený i hasič, vystudovaný statik a člen českého USAR (Urban search and rescue) týmu Jiří Kovalský. V úterý večer se s ostatními českými záchranáři vrátil do Česka. V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak práce v tamějších podmínkách probíhaly.
Do Bejrútu jste dorazil v týmu hasičů a kynologů, kteří v troskách pátrali po přeživších nebo tělech obětí. Co jste jako statik měl na starosti vy?
Mám zodpovědnost za to, že s prvotní skupinou v rámci průzkumu prohlédnu objekt, a to alespoň tam, kde za sebe cítím, že je to ještě bezpečné. Zhodnotím, kde bude potřeba udělat nějaké statické zajištění i další rizika z oblasti stavební techniky. Moji kolegové zase vyhodnocují třeba nebezpečné látky, kynolog zkoumá možnosti nasazení psů.
Potom se vrátíme před budovu, kde už je připravené družstvo. Veliteli řeknu svá zjištění a návrhy, kterými on se většinou řídí, a domluvíme se na tom, jak budeme postupovat. Družstvo se vybaví, jde do objektu a kompletně ho prohledá. Musíme za sebou nechat jasnou zprávu, že tam buď nikdo není, nebo případně kde a v jakém stavu se nachází, abychom mu mohli poskytnout pomoc.
Když potom kluci jdou objektem dál a hlouběji, naráží na problémy, u kterých si sami vyhodnotí, jestli je to bezpečné. Když si nejsou jistí, tak jdu za nimi a znovu to konzultujeme - kde co zajistit, podepřít, co je a co není riziko.
Do jak velkého rizika se pouštíte? Počítáte s tím, že něco zkrátka může spadnout?
To je velice těžké. Na tomto poli není nikdy nic stoprocentního. Vždycky se může stát, že dojde k nějakému neočekávanému posunu nebo kolapsu konstrukcí. Dělám samozřejmě maximum možného, abych postupoval opatrně, ale tohle nikdy nevyloučíte. Je to prostě narušený objekt, nemusíte vidět všechno. Na druhou stranu, od toho zůstávají venku kluci, kteří ty konstrukce sledují, zda nedochází k nějakému posunu. V tu chvíli dávají zvukovou informaci a my se stahujeme. Vždycky to máme samozřejmě nastavené tak, abychom bezpečnost měli na prvním místě.
Lišila se vaše práce v Bejrútu od toho, jakým způsobem pracujete v Česku?
Já se statikou neživím, jsem důstojník hasičského sboru Libereckého kraje. V roce 2013 jsem se připojil k českému USAR týmu, protože před tehdejší reklasifikací bylo jasné, že tým musí mít pozici statika. Já jsem vystudoval statiku na stavební fakultě, tak jsem do toho vstoupil, ale musel jsem se ještě dál vzdělávat. Jinak je ale moje práce odlišná. Strávím několik týdnů vzděláváním v rámci USAR, ale po zbytek roku řeším běžné otázky požární ochrany a svých jednotek, které mi podléhají.
Jak náročné to v Bejrútu bylo fyzicky, vzhledem k rozsahu neštěstí nebo místnímu počasí?
Počasí pro mě byl největší oříšek. Nejsem na to zvyklý. Vysoká teplota by sama o sobě problém nezpůsobila, ale v kombinaci s pro nás nezvykle vysokou vlhkostí to na mě působilo tak, že jsem byl rychle unavený, byl jsem absolutně zpocený. Vrátil jsem se na základnu a všechno jsem ze sebe svlékal a rovnou ždímal. Rychle jsem si to přepral a musel jsem všechno usušit, abych mohl druhý den zase fungovat. Chodili jsme v kombinéze, já navíc s vestou a s přilbou. Na spoustě míst jsme měli problém s azbestem, takže jsme nosili roušky, což byla tedy zároveň i ochrana proti covidu, který se v Libanonu podle našich informací rozjížděl.
Nejhorší je kombinace vysokého tepla a vlhka, popisuje hasič.
Jak hodnotíte tu katastrofu z pohledu statika? Půjdou některé domy zachránit, nebo naopak bude nutné další domy zbourat?
Samotný přístav je uzavřený armádou. Okolí přístavu v podstatě stavebně neexistuje, ta oblast je ohraničená takovou místní komunikací. Od přístavu k té komunikaci je to v podstatě zničené. Byly tam průmyslové a skladové objekty, ty jsou všechny bez šance na obnovu. Tam je to totální, plošná destrukce, kolaps budov.
Poslední dva dny jsme my statici byli zařazeni do programu, se kterým přišli britští kolegové. Vytvořili systém pro místní úřady. Procházeli jsme vymezený sektor, posuzovali jednotlivé objekty a třídili je. Jestli třeba obyvatelé, kteří se tam i přes zákazy stačili nastěhovat, musejí být evakuováni, zda-li je to objekt v takovém stavu, že je okamžitě určený k demolici. Ale také jsme naopak spoustě obyvatel udělali radost. Všichni nás velice vítali, zvali nás do svých příbytků. Často jsme posuzovali praskliny, které v těch bytech měli, a v drtivé většině případů jsme je mohli uklidnit, že to není nic závažného, že ty stavební závady půjdou v dohledné době nějakým stavebním opatřením zajistit a oni budou moct ty byty využívat dál.
Jak se k vám místní chovali? V Česku jsme měli zprávy o tom, že jste z bezpečnostních důvodů museli práci na nějakou dobu přerušit. Mohly za to protivládní protesty?
Takhle nám to skutečně bylo podáno od armády, která zastavení operací nařídila. Moje osobní zkušenost byla ale úplně jiná. Nezažil jsem snad zatím žádný národ, který by byl tak příjemný, zvlášť v jejich tak těžké době. Lidé nás oslovovali, plošně tam umí mluvit anglicky, nikdy nebyl problém se s kýmkoliv domluvit. Zajímali se, odkud jsme, co tam děláme.
V rámci možností, protože nešlo se s každým zastavit, jsme vysvětlovali, odkud jsme a co tam děláme. Velice děkovali, oceňovali naši práci. A co pro mě bylo překvapení - nezapomněli dát připomínku k jejich vládě v domnění, že se o ně vláda nestará, že nic nedělá, že je nechala úplně být a že právě my, zahraniční týmy, to tam zachraňujeme, že jim přinášíme nějakou spásu. Kolikrát jsem je v tom tvrzení i opravoval a vysvětloval jsem jim, že jsme přiletěli na základě žádosti jejich vlády na naši vládu. Že to není tak, že by se jejich vláda vůbec nestarala, že tam tento důležitý moment byl. Rozhodně to byl velice příjemný přístup lidí, kteří měli sami málo, ale nabízeli nám balenou vodu, ovoce, pořád se chtěli o něco dělit. Bylo to velice milé.
Jak fungovala spolupráce s místními úřady a armádou?
S armádou je to spíš dotaz na naše velení, ale mám za to, že ze začátku byl problém armádě vysvětlit systém fungování mezinárodních USAR týmů. Nebyli jsme v tom jediní. My, kdo jsme přiletěli první, jsme museli složitě vysvětlit, co přesně děláme a jak záleží na tom, abychom byli rychle nasazeni. Tam to chvilku trvalo. Potom už všechno běželo, dokonce nám armáda poskytla obrovskou podporu v oblasti dopravy. Armádní doprovod nás vozil na místa zásahů, dávali nám prostory pro naše kynology, to bylo hodně cenné. A celkově se starali o naši bezpečnostní situaci.
Rozdělení sektorů pro jednotlivé USAR týmy.
Za místní úřady můžu posoudit building department, což je obdoba našich stavebních úřadů. To byla spolupráce s Brity, kteří to celé rozvinuli, a tam to fungovalo bez problémů. Co mě zarazilo, byly hodně staré mapové podklady, kdy jsme procházeli město a v mnoha případech to nesedělo. To je spíš záležitost možností těch úřadů, v lidech to bylo, chtěli pomáhat. Naráželi jsme na to, že nepracují moc efektivně, celkově ten stát asi nepracuje moc efektivně. Staré podklady nám mnohdy komplikovaly orientaci v tom, kde vlastně jsme a který objekt posuzujeme. Všechno je v papírové podobě, nepracují dostatečně s digitální mapou, s geografickými systémy.
Po návratu jste zamířili rovnou do karantény. Je to kvůli koronaviru, nebo jde o standardní postup u zahraničních misí? A jste rádi za odpočinek, nebo byste raději rychle domů a do práce?
Primárně je to kvůli koronaviru, ale dá se říct, že je to standardní postup, řídí se to interním aktem generálního ředitele HZS. V našem případě se pro jistotu, protože je to třetí země, preventivně sleduje jakákoliv zdravotní obtíž. Pokud vím, z členů týmu si zatím nikdo na nic nestěžuje. Doufáme, že to takhle doběhne až do konce a že budeme všichni propuštěni za svými rodinami. Už je to dlouhé, myslím, že můžu mluvit za většinu kluků. Zejména pro nás, kdo máme malé děti, už je to náročné.
