Článek
Je to smutná pravda, ale každá zdravotní krize vyvolá svou vlastní pandemii dezinformací. Od 80. let do přelomu století jsme zažili šíření nebezpečných lží o AIDS – od přesvědčení, že virus HIV vznikl ve vládní laboratoři, přes tvrzení, že testy HIV jsou nespolehlivé, až po teorii, že se nákaza dá léčit kozím mlékem. Všechny tyto mýty zvyšovaly rizikové chování a zhoršovaly krizi, napsal zpravodajský server BBC News.
Nyní jsme svědky čerstvé záplavy dezinformací – tentokrát kolem pandemie koronaviru. Od Facebooku po WhatsApp patří mezi nejčastěji sdílené zvěsti cokoli od toho, jak epidemie vznikla, až po „zaručené“ způsoby, jak předejít nákaze.
V nejhorším případě mohou být tyto mýty škodlivé. Na konci března se objevila zpráva, že v jedné íránské provincii zemřelo víc lidí po konzumaci metanolu kvůli falešnému tvrzení, že dokáže ochránit před nemocí covid-19, než na nákazu koronavirem.
Ale dokonce i zdánlivě neškodné dezinformace mohou v lidech vyvolat falešný pocit bezpečí, odradit je od dodržování vládních pravidel a nahlodávat důvěru ve zdravotní úřady a organizace.
Existují důkazy, jak snadno se podobné zvěsti uchytí. Podle březnového průzkumu společnosti YouGov a listu The Economist si 13 procent dotázaných Američanů myslelo, že krize kolem nemoci covid-19 je jen novinářská kachna. A 49 procent věřilo, že epidemie mohla být lidským dílem.
Jakkoli můžeme doufat, že vyšší vzdělání či lepší duševní schopnosti pomohou oddělit fakta od fikce, dají se snadno najít příklady mnoha vzdělaných lidí, kteří také skočili na lep klamným informacím. A jejich šíření se dopustili dokonce i někteří nejvyšší světoví představitelé, u kterých by se dala čekat – když už ne větší moudrost – alespoň větší opatrnost vůči nepodloženým zprávám.
Psychologové už se pustili do zkoumání tohoto fenoménu. Snad jejich zjištění povedou k novým způsobům, jak se chránit před dezinformacemi a pomoci zastavit jejich šíření a související bláhové chování.
Součástí problému je samotná povaha klamných zpráv. Každý den jsme neustále bombardováni informacemi, a často se tak musíme spoléhat na vlastní intuici při rozhodování, zda je něco správné.
Šiřitelé nepravdivých zpráv navíc používají několik prostých triků, kterými nás zmatou, abychom nezapojovali kritické myšlení a nepokusili se například ověřit zdroj zprávy. Jak uvedli autoři jedné ze studií na toto téma: „Když myšlenky plynou hladce, lidé mají tendenci přikyvovat.“
Eryn Newmanová z Australské národní univerzity zjistila, že prostá přítomnost obrázku doprovázejícího nějaké tvrzení zvyšuje naši důvěru v jeho přesnost, a to i v případě, že onen obrázek souvisí s daným tématem jen okrajově.
Například obecný obrázek viru doprovázející tvrzení o nové léčbě sice neposkytuje potvrzení samotného prohlášení, ale pomáhá nám vizualizovat si celý proces. A tuto schopnost zpracovat předkládanou informaci vnímáme jako známku toho, že tvrzení je pravdivé.
Ze stejných důvodů obsahují dezinformace živý popis nebo osobní příběhy. Zahrnují také dostatek známých faktů nebo údajů, například zmínku o dobře známé lékařské organizaci, aby lež vyzněla přesvědčivě.
Dokonce i samotné zopakování nějakého tvrzení – ať už v rámci stejného textu, nebo v několika zprávách – může zvýšit „věrohodnost“ tím, že zesílí pocit známosti dané informace, kterou mylně zaměníme za faktickou přesnost. Takže čím častěji nějakou informaci zaznamenáme, tím pravděpodobnější je, že to budeme pokládat za pravdu, i když jsme třeba byli na počátku skeptičtí.
