Článek
Takzvané normalizační umění se před více než deseti lety dostalo do širokého povědomí zejména díky facebookové stránce a posléze i knize Vetřelci a volavky. Projekt ukázal, že i za normalizace v tehdejším Československu vznikalo kvalitní umění, které však už od počátku 90. let minulého století mizí, často kvůli havarijnímu stavu.
Historici umění Univerzity Pardubice a Vysoké školy chemicko-technologické nyní zveřejnili část první komplexní databáze uměleckých děl, která vznikala ve veřejném prostoru v 50. až 80. letech minulého století. Takových děl, venkovních i interiérových, je v celé republice několik desítek tisíc. „Je to vůbec první topografie poválečného umění v českém a moravském prostoru. Cílem projektu je především upozornit na stav a možnosti budoucí péče o umělecká díla ve veřejném prostoru, která vznikla v období socialistického Československa, a do budoucna vytipovat i díla, která by mohla získat státní ochranu,“ říká spoluautorka databáze sochyaměsta.cz, historička umění Vladislava Říhová z Fakulty restaurování pardubické univerzity.
Řada těchto děl, která vznikala jako součásti nově budovaných sídlišť, poliklinik, škol, sportovišť či podniků, je totiž v havarijním stavu a hrozí jim zánik. Mnoho z nich už zaniklo. „V poslední době často mizí nástěnná díla. Různé mozaiky či reliéfy zanikají při zateplovacích pracích na fasádách budov,“ vysvětluje Říhová, která databází dávala spolu s několika kolegy dohromady čtyři roky. Tým zatím zveřejnil zhruba 4 500 děl, dalších více než 20 tisíc ještě nemá zpracovaných.
Říhová věří, že nová databáze pomůže i radnicím, které mnohdy o dílech ve svém vlastnictví nevědí. „Některá města mají dobrou evidenci těchto děl a průběžně o ně pečují, například město Brno má množství zachovaných a velmi dobře udržovaných realizací ze socialistického období. A pak existují města, která ani netuší, že mají některé ty sochy v majetku, tím pádem se o ně nemohou ani dostatečně starat,“ říká.
Evidence děl z tohoto období chybí například i Hradci Králové, který má na svém území desítky plastik ve více či méně horším stavu. „Nemáme žádný přehled těchto děl a systematickou péči, řada děl kvůli tomu bohužel zanikla. Některá díla se nám daří zachránit, ale to spíš z iniciativy jedinců,“ přiznává náměstek hradeckého primátora Martin Hanousek (SZ), kterému se letos podařilo dostat do restaurátorské dílny plastiku Dlouhý, široký a bystrozraký od Zdeňka Petříka. „Když jsem navštívil Dům dětí a mládeže, objevil jsem tam hodně zajímavou plastiku. Byla ve skutečně katastrofálním stavu, prorezlá a vypadalo to, že brzy zanikne. Oslovil jsem historiky umění a ti z ní byli nadšení,“ říká Hanousek. Podařilo se mu přesvědčit kolegy na městě, aby do restaurování díla z konce 60. let investovali skoro čtvrt milionu městských peněz. Do křoví u Domu dětí a mládeže se plastika už nevrátí, město ji chce vystavit na důstojnějším místě před loutkovým divadlem Drak.
V Hradci Králové se však bojuje i o další díla. Zastupitel Adam Záruba (Změna pro Hradec) usiluje o restaurování rozpadající se mozaiky barikádníka, kterou úplnou náhodou objevil na bývalé trafostanici hradeckého letiště. Všiml si jí, když jel na předvolební debatu do regionální televize a začal pátrat po tom, jak a proč se tam objevila.
„Je to dílo z roku 1960, které bylo vytvořeno podle návrhu akademického malíře Arnošta Padrlíka, což byla výrazná umělecká osobnost 20. století. Barikádníka vytvořili pro pražskou výstavu k 15. výročí osvobození Československa. Nějakým způsobem se pak dostal do Hradce, ale nezjistili jsme jak,“ říká Záruba. Jelikož byla šestimetrová mozaika vytvořena pro vystavování v interiéru, po víc než padesáti letech na trafostanici velice utrpěla a je v havarijním stavu.
I přesto, že zobrazuje motiv velmi poplatný tehdejší politické situaci, zaslouží si podle Adama Záruby zachránit a umístit někam, kde bude přístupná veřejnosti. „Myslíme si, že je jednak umělecky zajímavá a jednak je to doklad své doby, který by měl být nějakým způsobem uchován i do budoucna,“ míní hradecký zastupitel, kterému se před dvěma lety podařilo zachránit už jedno chátrající dílo ve městě: plastiku Dívka s kruhem. Socha akademického malíře Karla Mahrly chátrala před hradeckým všesportovním stadionem a hrozilo jí, že skončí ve šrotu.
Dívka s kruhem patří mezi díla 60. let, která se podle Vladimíry Říhové vymykala ostatním obdobím. „V 50. letech byl jediný schválený pro veřejný prostor socialistický realismus. V 60. letech v období uvolnění však bylo mnoho prací abstraktních, s normalizací od začátku 70. let zase nastoupil tlak na to, aby díla byla víc realistická a zároveň srozumitelná,“ vysvětluje historička umění. Kromě politicky laděných pomníků či soch státníků podle ní vznikala ve veřejném prostoru většinou neutrální díla, která měla veřejný prostor kultivovat. Často vznikala tak, aby zapadla do koncepce nově budovaného veřejného prostoru. „Například sídliště Kohoutovice v Brně se celé točilo kolem hudby od názvů ulic až po umělecká díla,“ dodává. Kromě ulic Prokofjevovy, Glinkovy, Musorgského či Stamicovy se tam nacházejí i sochy Hudba, Rytmy, Píseň či Hudba z kosmu.
