Banky tlačí na útlum uhlí. Těžařům nechtějí platit ani „čisté“ projekty

Uhelná komise koncem loňského roku doporučila Česku skončit s uhlím v roce 2038, a to pod podmínkou, že v té době bude stát v Dukovanech nová jaderná elektrárna. Vláda termín vzala na vědomí, takže se zdá, že na přípravu neuhelné energetiky je u nás dost času. Je to iluze.

Uhelné firmy pod tlakem zdražujících emisních povolenek útlum už zahájily. S těžbou i spalováním uhlí skončí mnohem dřív. Potvrzuje to v rozhovoru pro SZ Byznys Jaroslav Rokos, spolumajitel Sokolovské uhelné.

Jeho firmě klesla za poslední dva roky těžba na polovinu, zrušila téměř třetinu pracovních míst. Dvě vlastní elektrárny Sokolovské uhelné urychleně přezbrojují na plyn.

Akcionáři založili novou společnost SUAS Group, která bude rozvíjet nový, neuhelný byznys. Přesto mají Sokolovští problém sehnat i pro tuto zcela nefosilní novou skupinu finanční partnery – banky totiž odmítají s těžaři jakkoliv spolupracovat, pokud nepředloží plány na konec těžby a zpracování uhlí už do konce této dekády.

Sama Sokolovská uhelná s těžbou podle Rokose skončí nejspíš mezi lety 2025 až 2030.

Poslední rozhovor jste pro SZ Byznys dával loni na podzim. Od té doby Evropská unie zpřísnila dekarbonizační plány, zdražují emisní povolenky a je jasné, že odchod od uhlí bude rychlejší, než jste předpokládal. Překvapilo vás to?

Cena emisní povolenky přes 50 eur mě určitě překvapila. Jako ostatně většinu lidí v energetice. Zaskočilo nás tempo jejich zdražování. Projevuje se to i v rostoucí ceně elektrické energie, což určitě zaskočilo i spotřebitele.

Drahá elektřina vám ale zase pomáhá vyrovnávat rostoucí náklady na povolenky, ne?

Pomáhá, ale ne jedna ku jedné. Nůžky pro naše podnikání se zužují. Pokud by to mělo pokračovat, odklon od uhelné energetiky se ještě urychlí. Rok 2038, doporučený uhelnou komisí, se týká možná jediné elektrárny a jediné těžební lokality. Ale ne naší, bohužel. (Největší šanci na přežití má nejmodernější blok Elektrárny Ledvice skupiny ČEZ, spuštěný teprve před čtyřmi lety, pozn. red.) Říkám bohužel, ale třeba je to bohudík. Nechci to hodnotit. Osobně u nás vidím interval pro konec těžby někde v období let 2025 a 2030.

Jak se vyvíjí vaše těžba na Sokolovsku?

My jsme ještě před dvěma lety těžili šest milionů tun uhlí ročně. Letošní plán je poloviční, tři miliony tun. Loni jsme zavřeli tlakovou plynárnu, která vyráběla z uhlí plyn pro naši paroplynovou elektrárnu ve Vřesové. Ta dnes už jede čistě na zemní plyn. Propustili jsme asi sedm set zaměstnanců. Původně to vypadalo na tisícovku propuštěných, ale zvládli jsme některým lidem nabídnout novou práci v rámci našich nových rozvojových projektů.

Nedá se přebytek uhlí, které nespotřebujete sami, prodat?

Spotřebujeme asi polovinu naší produkce, polovinu prodáváme stálým zákazníkům. Kontrakty máme zhruba do roku 2025. Jinak uhlí jinde uplatnit už nejde.

Zdraží přechod vašich elektráren a tepláren na plyn energii pro vaše zákazníky?

Nemyslím. Na jednu stranu je nakupovaný plyn dražší než vlastní uhlí, na druhou stranu je ale zase potřeba méně emisních povolenek. Třeba u plynového zdroje nad 20 megawatt výkonu jste ve srovnání s uhelnou elektrárnou asi na čtyřiceti procentech. O to je plynová výroba levnější. Taky můžete nabízet energetické soustavě škálu služeb, které vám produkci dál zlevní. Samozřejmě ale záleží na ceně zemního plynu, která je nyní na vysoké úrovni.

Co říkáte na nový evropský klimatický plán Fit for 55, který přišel s ambicióznějšími cíli na snižování emisí?

Je to odvážný plán. Kladu si otázku, jestli je většina zemí Evropské unie včetně České republiky na takový postup připravená. Možná to nebude znamenat tolik pro ekologii, nakolik to bude krok zpět z hlediska životních podmínek většiny obyvatel Evropy.

Komise počítá s rozšířením povinnosti nakupovat emisní povolenky na další obory, například dopravu. Pro vás jsou povolenky už léta povinné. Nový systém bude spravedlivější, ne?

My v tomto prostředí už řadu let žijeme a je pravda, že vedle nás jsou menší zdroje, které povolenky kupovat nemusí. Tady by mělo dojít k vytvoření stejných podmínek.

Na druhou stranu, Evropa si díky emisním povolenkám významně zdražuje kalkulace všech výrobků. Vyhnali jsme řadu výrob do Číny i jinam. Pak sem to zboží zase dovážíme – z jiných světadílů, často ze zemí, které ekologii neberou až tak vážně. Pokud by se na tyto dovozy zavedlo nějaké nové uhlíkové clo, mělo by to přinést zrovnoprávnění evropských výrobců s těmito dovozci.

Nemyslím, že by se sem pak začali houfně vracet výrobci, kteří v minulých letech odešli. Ale mohlo by to do budoucna omezit ten útěkový trend.

Založili jste novou skupinu SUAS Group pro nové neuhelné aktivity. Nedotlačily vás k tomu kromě politiky i finanční instituce, které čím dál častěji odmítají financovat společnosti z fosilních oborů?

Když jsme zakládali SUAS Group a diskutovali s bankami o jejích neuhelných projektech, bankéři od nás chtěli prohlášení, do kdy skončíme s těžbou uhlí a s výrobou elektřiny na bázi uhlí.

Jaké termíny odchodu od uhlí jsou pro banky přijatelné?

Oni vidí jako limitní obvykle rok 2030. Pak je tu samozřejmě otázka, jestli je u nás reálný termín odchodu od uhlí k roku 2038, jak o tom mluví česká uhelná komise.

Dají se pořád ještě najít finanční partneři, kteří závazky konce uhlí nepožadují?

Je to hodně složité. Je tu ještě možnost nějakého rizikového kapitálu, ale pokud se budeme bavit o bankovním financování, tak je to velké omezení.

Řekl byste, že postup finančních institucí je dán politickým tlakem, nebo jde o vůli jejich vlastních investorů?

Asi je v tom obojí. Velké banky mají škálu investorů, kteří mají více nebo méně zelenější smýšlení. To není otázka roku 2020 nebo 2021, na finančním trhu už dlouhodobě převažují spíše investoři se zelenějším smýšlením. I proto jsme už před rokem mluvili o tom, že musíme v Sokolovské vytvořit nějaký nový neuhelný svět. Něco, co je reálné z hlediska předmětu podnikání, z hlediska naší organizace, ale aby to zároveň bylo téma, o kterém se dá jednat s bankovními domy.

SUAS Group plánuje za téměř 10 miliard korun stavbu solárních a větrných parků o kapacitě dosahující téměř čtvrtiny jaderného Temelína. Počítáte při tom s dotacemi. Pouštěli byste se to podobných projektů, i kdybyste s žádostmi o podporu neuspěli?

Zatím chystáme se spoluinvestory dva první solární projekty a bavíme se s nimi o tom, jak to udělat, aby to bylo reálné i bez dotací. Jeden z předpokladů je mít vlastní pozemek.

Podobnou investiční smršť jako vy chystají i skupiny ČEZ či SevEn Energy a desítky menších hráčů. Nejsou ty plány přehnané? Jaký je podle vás potenciál obnovitelné energetiky v Česku?

Já vidím v podmínkách České republiky soláry a větrníky jako doplňkový zdroj. Máme tu určitou intenzitu slunečního osvitu i větru, nejsme přímořský stát ani jižní Evropa. Stavět na slunci a větru celou energetickou koncepci by bylo riskantní. Navíc je třeba taky říct, jak a čím se budou vyrovnávat výkyvy v jejich produkci. Jaké budou záložní zdroje.

Nemohou jako záloha posloužit domácí uhelné elektrárny a teplárny? Mohly by se spouštět jen při výpadcích výroby solárů a větrníků a nemuseli bychom na to za velké peníze stavět nové plynové zdroje…

V Německu se dělají aukce na uhelné elektrárny, které mají stát v záloze a čekat na výpadek obnovitelných zdrojů. Uhelné elektrárny by mohly fungovat jako záloha i u nás, ale na to by musely být připravené modely financování. I odstavené uhelné elektrárny fungující jen jako záloha se nějak financovat musí – musíte pokrýt jejich fixní náklady.

Vyplatilo by se ale těžařům zachovat i těžbu jen v minimálním rozsahu, pouze pro vykrývání výpadků v dodávce energie?

My dnes těžíme naše tři miliony tun ročně velkolomovým dobýváním, velkými rypadly. Ale máme už zkušenost z jednoho menšího lomu, kde jsme nedávno končili těžbu. Tam jsme těžili „malolomově“, malými bagříky, asi půl milionu tun ročně. S nějakou mírou efektivity to možné je.

Byly by jako záloha za obnovitelné zdroje vhodné i vaše elektrárny Tisová a Vřesová, kdyby se tedy našel ten potřebný finanční model?

Nevím, jestli zrovna ty by byly vhodné, v Česku je elektráren celá řada. Naše Tisová je z padesátých let, Vřesová z šedesátých. Ale jejich technologie jsou pravidelně udržovány, jsou modernizované. Počítali jsme, že Vřesová pojede do roku 2040. Vlastně ano, i naše elektrárny by mohly sloužit jako záložní zdroj. Ale ono se v České republice nic takového nepřipravuje. Spíš je tu filozofie, že všechny uhelné zdroje skončí.

Vidíte v tom, co se v energetice děje, nějaká zásadní rizika pro Českou republiku a její energetickou bezpečnost do budoucna?

Určitě riziko roste. Už proto, že na významu nabývají obnovitelné zdroje, které nejsou zase až tak stabilní. V Česku jsou dvě jaderné elektrárny, dvě paroplynové – naše Vřesová a Počerady ze skupiny ČEZ. Uhelné zdroje ale stále vyrábějí kolem čtyřiceti procent elektřiny i tepla. Je silný ekonomický tlak na jejich útlum, ale není vyřešeno, co za ně. V Modernizačním fondu se o dotace hlásí spousta projektů na obnovitelné zdroje, včetně našich vlastních. Ale nejsem přesvědčen, že je tím úplně řešena právě energetická bezpečnost státu.

Konec uhlí bude tak rychlý, že nový jaderný zdroj jako náhradu nestačíme postavit. Můžeme se ale spolehnout na stavbu nových velkých paroplynových elektráren, ne?

Záleží na podmínkách. Paroplynovou elektrárnu nestavíte na pět nebo deset let. My tu naši provozujeme pětadvacet let a klidně dalších pětadvacet let může jet. Ale plyn je také fosilní palivo a je považován za pouze přechodný zdroj, dejme tomu na deset, patnáct let.

My jsme Vřesovou stavěli tři roky. Při dnešním stavu papírování by to teď trvalo minimálně pět let. Takže to už z toho přechodného období máte pět let pryč. A nemůžete stavět paroplyn s představou, že se vám investice vrátí za pět nebo deset let, návratnost je delší. Takže si myslím, že do takových projektů moc investorů nepůjde.

Pak je tu ještě jeden problém – disponibilita zemním plynem. Ten se dá do České republiky v dostatečném množství samozřejmě dovést, ale plynovody jsou nějak vedeny a dimenzovány. Třeba do Karlovarského kraje vede jediná „roura“ a ta má limity. Paroplynové elektrárny se nedají stavět všude.

Co byste vy energetici od českých vlád čekali, kdybyste měli možnost ovlivnit politiku?

Nějaký časový scénář, pevnější řád pro přechod na zelené technologie. My jsme věděli, že uhlí nebudeme těžit věčně. Ale počítali jsme transformaci na nějakých dvacet let. Teď se nám zkrátí na pět let, přitom nejsou připraveny náhradní zdroje.

Postrádáte tedy něco jako jasnou státní energetickou koncepci?

Nejen tu. Na tak rychlou změnu není připraven ani region, ani zdejší města. Můžeme sem chtít nalákat desítky nových investorů, ale není tady na to připravené školství, nejsou podmínky na trhu práce, není připravené bydlení.

Může s tím soukromá firma, jako je vaše, něco dělat?

My chceme vytvořit potenciál pro kvalifikovanou práci. Máme lokality vhodné pro průmyslové zóny. Chceme tam stavět výrobní haly, zvažujeme i spolupráci se zkušenými developery, kteří by sem mohli přivést dobré nájemce. Problém je, že sem těžko přitáhnete někoho, kdo bude potřebovat třeba polovinu zaměstnanců s vysokoškolským vzděláním, když to kraj nenabízí. Mladí vzdělaní lidé se sem po studiích nevrací, i když by třeba chtěli. Protože tady nemají dobrou práci, nemají tady kvalitní bydlení… Je to začarovaný kruh.

Zní to dost bezvýchodně.

My přesto chceme v nějakém delším horizontu, minimálně pěti nebo deseti let, vytvořit prostředí, aby se trend odlivu kvalifikovaných lidí z regionu zastavil. Reálné to je, vezměte si například město Chodov na Sokolovsku na přelomu 60. a 70. let. Tehdy se tu otvíraly nové šachty, začínala Vřesová, Chodovské strojírny a spousta dalších zaměstnavatelů.

Dnes by nad tímto způsobem podnikání leckdo ohrnoval nos, ale tehdy to přineslo prosperitu. Za dobře placenou prací a za bydlením sem přicházela spousta lidí z celé republiky. Chodov měl v roce 1960 jen 3,5 tisíce obyvatel a po roce 1970 už jich tam žilo skoro 15 tisíc. Nějaký takový projekt, odpovídající dnešní době a dnešním podmínkám, bychom tu potřebovali teď. My bychom tomu rádi pomohli.