Bankéř z ČNB: Státní finance je třeba dát do pořádku. Dluhy se prodražují

Do doby před úderem koronavirové pandemie měla Česká národní banka přísně omezené, jak a s kým může obchodovat. O tom, že by prováděla „kvantitativní uvolňování“ ve stylu amerického Fedu nebo Evropské centrální banky, nemohla být řeč. Poslanci dočasně pravidla rozvolnili loni na jaře a nyní se přou o to, zda má mít ČNB možnost masivně zasahovat proti krizím na finančních trzích napořád.

„Nikdy bychom na trh nevstoupili s cílem usnadnit vládě financování,“ odráží jeden z argumentů odpůrců nových pravomocí člen rady České národní banky Tomáš Holub.

Překvapilo vás, že projednávání novely zákona, která rozšiřuje možnosti ČNB nakupovat aktiva od bank a dalších finančních institucí, vyvolalo takové bouřlivé diskuze v Poslanecké sněmovně?

Mě to nepřekvapilo, absolvovali jsme už první a druhé čtení, jednání ve výborech a jednání o tzv. malé novele, která loni na jaře dočasně do konce letošního roku pravomoci ČNB rozšířila. Ty argumenty se opakují a zaznívají převážně od stejných poslanců.

Bude-li novela přijata a ČNB se rozhodne nové možnosti využít, jak budete transparentní? Co se veřejnost o těchto nákupech aktiv dozví?

Kdybychom to využili, bude ČNB transparentní. Do značné míry ty nástroje fungují tak, že ovlivňují očekávání lidí. Možná je to dokonce jejich nejsilnější transmisní mechanismus. Představa, že by centrální banka dělala nekonvenční politiku tajně, aniž by vyhlásila: zahajujeme ten a ten program, budeme nakupovat takové cenné papíry v takovém objemu, to by nedávalo smysl. Koneckonců i Evropská centrální banka o svých programech informuje na agregované úrovni poměrně detailně. Naši poslanci se na to odvolávají, ale ECB to nedělá proto, že by jí to přikazoval zákon, ale proto, že chce být transparentní ve své měnové politice. A my jsme i v mezinárodním srovnání uznávaní jako vysoce transparentní centrální banka.

Kde jsou podle vás určité limity otevřenosti?

S čím máme problém, je požadavek, abychom zveřejňovali každý jednotlivý obchod včetně protistran. To už by šlo výrazně za rámec běžné míry otevřenosti a bylo by to prolomení bankovního tajemství. Poslanci si asi neuvědomují, že v rámci novely jsou pro zjednodušení dány do jednoho paragrafu domácí i zahraniční obchody při správě devizových rezerv. A zveřejňovat detailně každý jednotlivý obchod by bylo v podstatě paralyzující. Mohu ujistit, že budeme transparentní, ale není možné zveřejňovat jednotlivé obchody.

Zazněly i obavy, aby centrální banka nezvýhodňovala některé finanční instituce. Jak by to probíhalo?

Trochu mi to přijde jako poněkud paranoidní představa, že bychom pod rouškou měnové politiky vyhlásili program, který by cíleně zvýhodňoval nějaké skupiny osob. Zaznívají argumenty, že by to mohlo být v zájmu sponzorů prezidentských kampaní nebo něco podobného. Skutečně ten zákon říká naprosto jasně, že to můžeme dělat jen při naplňovaní našich cílů, což je cenová a finanční stabilita. ČNB by zkrátka vyhlásila nějakou třídu aktiv, kterou by nakupovala, a kdo by splnil daná kritéria, tak by se programu mohl zúčastnit.

Popravdě řečeno český akciový trh a trh korporátních dluhopisů je makroekonomicky tak okrajový, že si v reálu nedokážu představit nějaký program, který by tuto třídu aktiv zahrnoval. Jde spíše o to, že akcie nakupujeme v rámci správy devizových rezerv a jak to zákon řeší v jednom paragrafu, tak jsou tam akcie uvedené z tohoto důvodu. Snaha vymezovat taxativně, co ČNB může a nemůže kupovat, by mohla být zbytečně omezující pro naši správu rezerv a hledání vyváženého kompromisu mezi jejich výnosností a bezpečností.

Guvernér při obhajobě rozšíření pravomocí ČNB uvedl a cituji „může se stát, že bude potřeba, aby ČNB dodávala likviditu nejen bankám, ale také nebankovním finančním institucím, například pojišťovnám či penzijním fondům, což dosud nebylo možné. V krizovém období, které nás bohužel v ekonomické oblasti čeká, by mohl pád i relativně malé nebankovní instituce vyvolat nebezpečné dominové efekty“. Nemohou taková prohlášení v někom vyvolat dojem, že pomoc může být vyvolána problémy jedné společnosti?

Chtěl bych zdůraznit, že se nebavíme o pomoci nějaké konkrétní společnosti, která má problém s likviditou. Na to slouží jiné nástroje, které už ČNB může dělat. To, o co my usilujeme, a využili jsme k tomu i tu dočasnou novelu zákona, je mít možnost řešit situaci, kdy by například pojišťovny či penzijní fondy měly problém, že z nich z nějakého důvodu v krizové situaci odcházejí klienti a ony je potřebují vyplatit. Tyto instituce standardně drží bonitní vládní cenné papíry a za normálních okolností není problém na trhu proti těmto dluhopisům načerpat likviditu.

Ale například loni na jaře jsme viděli, že se rozšířily tzv. bid-ask spready, laicky řečeno rozdíl mezi prodejní a nákupní cenou na trhu státních dluhopisů. To znamená, že by se ta nebankovní instituce k likviditě dostala za nevýhodných podmínek. A my jsme zavedli linku, v rámci které pojišťovna, penzijní fond nebo investiční skupina může přijít, dát centrální bance státní cenné papíry do zástavy a proti nim dočasně získat likviditu za rozumnou cenu. Přestože to nakonec nikdo nečerpal, tak už jen povědomí na trhu o tom, že ta možnost existuje, vedla k tomu, že se ty spready poměrně výrazně zúžily a zůstaly tak během celého dalšího pokračování covidové krize.

Co pro možnost čerpat případnou pomoc musejí nebankovní instituce udělat?

Jediná podmínka je podpis příslušné smlouvy, na základě které se ta pomoc s likviditou poskytuje. My vyhlásíme obecné podmínky programu, jaký typ instituce, za jakých podmínek a s jakým zajištěním se toho může zúčastnit, a je na nich, jestli to využijí. Za tu dobu, co tato možnost existuje, máme smlouvy s pěti finančními skupinami. Chápou to jako pojistku a vidí jako problém, že by to mělo existovat jen do konce roku.

Kde je hranice mezi tržním rizikem a nějakou výchylkou trhu, na kterém finanční instituce podnikají? Pokud tuto pojistku mají, nemůže to vést k tomu, že se budou moci chovat méně odpovědně?

Záměrně jsme parametry nastavili tak, že za normální situace k nám ty pojišťovny, penzijní fondy a další pro likviditu nechodí. Tam je přirážka 20 bazických bodů nad repo sazbu. A za normálních podmínek, když trhy fungují, tak jsou finanční instituce schopné si likviditu opatřit výhodněji než u nás. Takže k nám logicky nechodí. Program je skutečně nastaven na momenty, kdy trhy nefungují, jak by měly. Obecně finanční trh potřebuje nějaké likvidní aktivum, proti kterému se dá likvidita získat i v krizové situaci. Tu roli standardně plní státní dluhopisy a součástí našeho mandátu udržování finanční stability je přispívat k tomu, že trh vládních dluhopisů v krizi nezamrzne. Ale parametry jsou nastavené tak, aby to nepodporovalo morální hazard, že bude ČNB fungovat jako kasička i v normálních dobách.

Jedna z obav byla, aby nedocházelo ke skrytému měnovému financování, tedy financování vlády centrální bankou.

Z hlediska zákona a zákazu měnového financování se nic nemění. V zákoně je samozřejmě jasně řečeno, že ČNB nesmí vládu přímo úvěrovat, a tedy ani nakupovat dluhopisy na primárním trhu. Vláda musí nejprve své dluhopisy prodat bankám, ostatním finančním institucím či zahraničním investorům a teprve od nich, pokud je to třeba, je může ČNB koupit, ale striktně jen za účelem plnění cenové a finanční stability.

Samozřejmě, že pokud děláte kvantitativní uvolňování, jedním z cílů je snížit dlouhodobé úrokové sazby a jejich prostřednictvím uvolnit měnové podmínky, pokud už to nejde snižováním krátkodobých úrokových sazeb. Ale centrální banka to nikdy nedělá primárně proto, aby usnadnila vládě financování. To by se koneckonců dalo říci i o konvenční měnové politice, že když snižujeme krátkodobé sazby, tak zlevňujeme financování státního dluhu. K nekonvenčním nástrojům je možné sáhnout, pokud hrozí dlouhodobě nežádoucí nízká inflace či deflace. Nikdy bychom na trh nevstoupili s cílem usnadnit vládě financování.

Tuzemské banky a ostatní finanční instituce držely na konci roku přes dvě třetiny ze zhruba dvou bilionů státního dluhu. Mohla by nastat situace, že by s ohledem na očekávané další zadlužování měl stát problém jim prodat další dluhopisy?

Z regulatorních důvodů ne. Spíš by to mohlo nastat, pokud by stát ztratil důvěru investorů z pohledu udržitelnosti veřejných financí. Pak by se i regulátor musel přestat dívat na státní dluhopisy jako na bezrizikovou investici, proti které není třeba držet dodatečný kapitál. Tomu jsme ale stále hodně vzdáleni. Schodky jsou momentálně obří, ale výchozí úroveň státního dluhu byla dobrá a nemáme obavy, že by se stát měl dostat do nějakých problémů. Zadlužení je stále hluboko pod tím, co je ve vyspělých zemích obvyklé. Teď je ze strany státu samozřejmě důležité, aby přišel s nějakou důvěryhodnou strategií konsolidace veřejných financí od příštího roku. S tím my souhlasíme, prezentovali jsme i relativně kritické názory na trvalé snížení daně z příjmu, ale rozhodně nejsme na hraně toho, že by se stát nemohl financovat na trhu. Trh bude chtít od státu samozřejmě vyšší sazbu, když bude vydávat víc dluhopisů, což se už do určité míry děje.

Jak moc by bylo pro vás komplikující, kdybyste ty nové pravomoci nezískali natrvalo?

Teď je důležité, aby poslanci řekli jasné ano, nebo ne. My jsme ten zákon předkládali už do minulé Poslanecké sněmovny, která ho neprojednala, a teď podruhé jdeme celým legislativním procesem od bodu nula. Nejhorší, co by se mohlo stát, je, že se to zase neprojedná. Pokud by parlament řekl, že nám ty kompetence nedá, budeme své činnosti vykonávat podle stávajícího zákona s tím, že rozšířené možnosti obchodování na konci roku padnou. A u hypoték bychom naše opatření dále vydávali jako doporučení. Pro nás by se svět nezhroutil, ale pokud by přišla nějaká nová krize, mohl by to být naopak stát, který by volal: Centrální banko, pomoz, trhy zamrzají. Ale my bychom na řešení neměli dostatečné nástroje. A pak by se to muselo řešit ve stavu legislativní nouze a to není nikdy moc dobrá věc.

Jak se dosud osvědčil systém regulace dostupnosti hypoték formou doporučení?

My jsme ty nástroje využívali, snažili jsme se působit proticyklicky, nějakým způsobem jsme tlumili boom hypoték, když měl trh tendenci se přehřívat. Potom jsme během krize doporučení uvolnili a přispěli jsme k tomu, že trh hypoték a rezidenčních nemovitostí prošel krizí až překvapivě robustně. To je určitě lepší, než kdyby došlo k nějakému kolapsu. A doporučení fungovala tak, že je většina institucí dodržovala. Stav, kdy to řekněme 95 procent bank dodržuje a pět procent ne, je z makroekonomického hlediska uspokojivý, ale pět procent bank, které to nedodržují, získávají nefér konkurenční výhodu. My doporučení nemůžeme vynucovat od nebankovních nebo přeshraničních poskytovatelů hypoték. Jedním z důvodů, proč je dobré pro to mít oporu v zákoně, je udělat férovou hrací plochu pro všechny, kdo hypotéky poskytují.

Jak postupujete proti bankám, které to nedodržují?

Můžeme tam jít na dohlídku a nechat si doložit, že hypotéky, které jsou z našeho pohledu rizikové, jsou skutečně poskytované obezřetně. A pokud ne, můžeme bance předepsat vyšší kapitálovou přiměřenost. Proti nebankovním poskytovatelům a pobočkám zahraničních bank to ale uplatnit nemůžeme.

Pokud to projde a získáte oporu v zákoně, může se chování bank u hypoték nějak změnit?

Myslím, že tam k ničemu dramatickému nedojde. Až na to, že ze zákona budou mít úlevu žadatelé do 36 let. A pokud projde ten pozměňovací návrh, proti kterému my nebrojíme, že bude stačit, aby do 36 let byl jen jeden ze žadatelů, tak tedy i věkově smíšené páry budou mít mírnější zacházení.

Ceny nemovitostí rostly i loni a hypoték se poskytl rekordní objem, přestože ČNB upozorňuje, že nadhodnocení nemovitostí dosahuje až 20 procent. Uvažujete o tom, že byste ta poměrová kritéria ohledně výše hypotéky k hodnotě nemovitosti a výše splátky vůči příjmu, která se teď během krize „vypnula“, opět zavedli?

Debatu určitě povedeme koncem května při projednávání Zprávy o finanční stabilitě. Situace je taková, že ceny nemovitostí zůstávají nadhodnocené, a to číslo kolem 20 procent je z mého pohledu stále rozumný odhad. Takže debata o tom, kdy bude správné začít normalizovat nejen měnovou politiku, ale i tu makroobezřetnostní, bude na stole. Intuitivně bych čekal, že to pořadí aplikace nástrojů bude jak v tom předchozím období.

A to bude jaké?

Nejprve jsme začali zvyšovat proticyklickou kapitálovou rezervu, pak jsme zpřísnili parametr výše hypotéky k hodnotě nemovitosti a až v posledním kroku, kdy jsme cítili riziko předlužení u žadatelů, jsme zavedli ukazatele měsíčních splátek úvěrů k čistému měsíčnímu příjmu a poměr celkového zadlužení k čistému ročnímu příjmu. Intuitivně za sebe považuji tuto sekvenci za rozumnou. Takže nejdříve budeme diskutovat o zvýšení proticyklické rezervy na nějakou neutrálnější úroveň, kterou vidíme na úrovni jednoho procenta. Teď jsme na půl procentu. Ten parametr výše hypotéky k hodnotě nemovitosti je teď na 90 procentech a v situaci, když jsou nemovitosti nadhodnocené až o 20 procent, by to zajištění pro banky nemuselo být do budoucna dostatečné. Ale nechci vysílat nějaké silné avízo, že je to na stole.

U hypoték je ještě na trhu situace, kdy některé banky účtují za předčasné splacení hypotéky poplatky v řádu stokorun, jiné až v řádu statisíců. Jak se bude řešit tento stav?

My jsme dali náš jasný výklad zákona. A myslíme si, že je jediný možný. Některé banky ho nesdílejí a účtují poplatky za předčasné splacení nad rámec toho, co je podle nás slučitelné se zákonem. Můžeme využít standardní dohledové kroky, ale ty podléhají dohledové mlčenlivosti, takže nemůžeme nic komentovat až do případného pravomocného rozhodnutí. O něm naopak zákon říká, že ho zveřejnit musíme. Očekával bych, že po našich případných pravomocných rozhodnutích budou následovat žaloby bank ke správním soudům a náš výklad bude podroben soudnímu přezkoumání. Zároveň lidé, kteří se cítí být bankami poškozeni, se už nyní mohou obracet na finančního arbitra i na civilní soudy.

Letos očekáváte růst ekonomiky 2,2 procenta a příští rok 3,8 procenta. Oproti prognóze Ministerstva financí jste letos pesimističtější a naopak příští rok optimističtější. Čím to je?

Naše prognóza byla trochu konzervativnější s ohledem na první polovinu roku. Očekávali jsme, že se protiepidemická opatření budou rozvolňovat opravdu pozvolna, nějaké větší rozvolnění očekáváme spíš až v létě, podobně jako loni. Druhá věc, kde jsme relativně konzervativní, je efekt snížení daně z příjmu u fyzických osob. To sice podpoří spotřebu domácností, ale domníváme se, že ten multiplikátor bude nižší než u jiných fiskálních opatření prostě proto, že z toho nadproporčním způsobem profitují spíš střední a vyšší příjmové skupiny, které mají nižší sklon ke spotřebě.

Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý uvedl, že vlna bankrotů nás teprve čeká. Může to být v letošním roce problém?

My čekáme, že podíl nesplácených úvěrů poroste na pět až šest procent. Je to více než rekordně nízká čísla před covidem, ale banky jsou schopné to vstřebat. Samozřejmě u řady firem ty bankroty mohou přijít, zejména u menších subjektů navázaných na pohostinství a cestovní ruch. Ten první loňský lockdown ještě přežily díky finančním rezervám, ale v situaci, kdy to s různou intenzitou trvá už rok, tak jsou rezervy v řadě případů dost vyčerpané.

Letos byste se podle dřívějších prohlášení představitelů ČNB chtěli vrátit k růstu sazeb. Co by tento plán mohlo oddálit?

Každopádně náš výhled je podmíněn prognózou, že se sice pomalu, ale přeci jen blížíme do covidové koncovky. Tu jistotu samozřejmě nemáme. Kdyby ekonomika zůstala utlumena déle, než čekáme, kdyby to mělo i důsledky z hlediska útlumu trhu práce, tedy ve výsledku protiinflační dopady, musela by měnová politika zůstat uvolněná po celý letošní rok. Bohužel toto jsou scénáře, které zatím nemůžeme dát k ledu. Pokud uvidíme, že vakcinace pokračuje a i naši obchodní partneři v zahraničí se blíží k nějakému bodu kolektivní imunity, tak v takové situaci bychom se mohli vrátit k normalizaci měnové politiky. Ale také se může stát, že nám pak začne více posilovat kurz koruny, který by působil protiinflačně, a méně prostoru by nám tím pádem vzniklo pro zvyšování úrokových sazeb. Scénářů je celá řada a debatu o postupném zvyšování úrokových sazeb vidíme jako reálnou v druhé polovině roku, ale pravděpodobně opatrnějším tempem, než naše prognóza naznačuje.