Článek
(Autorka a respondent se znají, proto si tykají, pozn. red.)
Jako kluk jsi prý chtěl být papež, nebo král. Je to tak?
Ta touha být papežem souvisí s tím pozlátkem, které člověk vnímá, když je mu pět, deset let. Vidíš tu pompu, to Svatopetrské náměstí, ty sochy a jak je to všechno takové velké.
Udělalo na tebe dojem, jak v roce 1989 Jan Pavel II. jezdil v papamobilu?
Vždycky mě fascinovala ta teatrálnost katolické církve. Třeba Kardinál Richelieu, to je moje nejoblíbenější postava ze Tří mušketýrů.
Jsi na straně tohohle zloducha?
Nejvíc. Samozřejmě jsem fandil i D'Artagnanovi, ale byla tam ta rozkoš z těch intrik.
Když teď ve vinohradském divadle hraješ v Čarodějkách ze Salemu, jak tam vnímáš ty intriky?
I to divadelní pozlátko mě okouzlilo. Ale čím déle jsem u divadla, tak mě zajímají témata, která představení sdělují. U Čarodějek ze Salemu mě samozřejmě fascinuje ta situace, kdy všichni vědí, že je nějaká věc postavená na lži, které slouží, a vede to až k upalování a věšení lidí.
Jak ses vůbec k divadlu dostal?
Přitáhlo mě tak ve třetí, čtvrté třídě, kdy jsem začal docházet do amatérského ochotnického souboru Větrník u nás v Brandýse nad Labem. A pak to nějak přirozeně doklopýtalo až k tomu, že jsem herec.
Když se tě ptali ve škole, čím chceš být a ty jsi řekl: Já chci být herec. Nesmáli se ti?
To jsem nikdy neříkal. Vždycky jsem odmítal, že budu hercem. Všichni mi říkali, že budu herec. A já říkal: Ale já nechci být herec. Proč bych měl?
Uvažoval jsi i o něčem jiném?
Teď se tomu směju, ale já jsem se toho opravdu bál. Bál jsem se tou cestou dát, protože je to živnost velmi nejistá a člověk nikdy neodhadne, co ho čeká nebo nečeká. Byl jsem docela studijní typ, tak jsem chtěl být lékařem. A protože jsem romantický typ, tak jsem chtěl být dokonce porodníkem, abych byl u zrodu nových bytostí.
Kláru Cibulkovou mohou diváci znát i z televizních obrazovek. Tomáš Pavelka dává přednost divadelním prknům.
Tomáš Pavelka obdivuje rozhodnutí své ženy odejít ze seriálu Ordinace v růžové zahradě.
Tomáš Pavelka i Klára Cibulková milují vodu. Tady, v Poněšicích, se seznámili na vodáckém kurzu.
Manželé při natáčení pořadu Moje místa v Českém Krumlově – na oblíbené zastávce při sjíždění Vltavy.
Porodníci jsou romantické typy?
Já jsem si to takhle romanticky představoval. Pak je to docela dřina, ale mně to přišlo smysluplné. Ale nakonec jsem se nechal přemluvit, abych udělal přijímačky na DAMU a ta mě naprosto pohltila, protože to je nejlepší škola na světě. Měl jsem skvělé spolužáky, navíc jsem nastupoval v říjnu '89, takže jsem v centru studentského života na DAMU zažil i převrat. Byla to nejkrásnější léta mého života. Měl jsem navíc docela pestrou škálu pedagogů, jako byl Petr Čepek.
Když má člověk takového učitele, mistra, neshazuje ho to?
Velcí herci, jako je Věra Galatíková nebo Petr Čepek, vám vlastně nikdy nedají najevo, že byste byli nějak nedostateční, nebo že byste nedosahovali jejich úrovně, a proto nemáte právo s nimi hrát, nebo se jimi nechat vést. Právě naopak, povzbuzují tě.
Kariéra filmového herce mě minula
Máš za sebou výborná angažmá, ale nejsi vůbec vidět ve filmech. Je to tak?
Přesně tak. To je kariéra, která mě úplně minula. Myslím, že to je v pořádku.
A když tvoje žena Klára (herečka Klára Cibulková, pozn. red.) přišla s tím, že dostala nabídku do Ordinace v růžové zahradě, mluvili jste o tom, jestli vzít, nebo nevzít?
Tehdy to bylo jednoznačné, protože nebyl důvod to nebrat. Spíš musím říct, že si jí ohromně vážím za to, že z toho kolotoče dokázala vystoupit. (Cibulková po čtyřech letech v seriálu na základě vlastního rozhodnutí skončila, pozn. red.) Protože samozřejmě, člověk si poměrně rychle zvykne na určitý způsob života, zejména pak na finanční příjem. A není úplně snadné s tím zatočit.
Co děti? Matyáš a Madlenka? Vidíš v nich nějaký talent pro kumšt?
Hrozně se to mění. Myslím si, že ano, ale nedokážu pojmenovat, která disciplína by to mohla a měla být. Rozhodně mají ohromný smysl pro humor a cítí situačně. Vyprávění příběhů s určitými scénami, dialogy je jim úplně přirozené a vlastní. Nedokážu ale posoudit, jestli je to výjimečné, nebo jestli tuto zkušenost mají i jiní rodiče.
A mají touhu stát se herci nebo režiséry?
Něco takového různě probíhá, ale pak je to zas opuštěno. Asi jako ta moje dětská touha být papežem. Občas se ptají, jak se studuje na DAMU, ale na to je samozřejmě ještě spoustu času.
Jak vidíš vaši rodinu za deset let?
Chceš-li pána boha pobavit, povídej o svých plánech. Navíc všichni máme teď za sebou období, kdy naše životy byly znejistěny a relativizovány. Vůbec nevím, jestli za deset let budou nějaká divadla. Pevně věřím, že ano. A doufám, že se budeme mít pořád rádi a že budeme zdraví.
