Článek
„Během několika dekád prošla značnou proměnou, některá slova se už vytrácejí,“ řekl dialektolog Michal Vašíček ze Slovanského ústavu Akademie věd ČR. Badatel o proměně těchto nářečí vydal na sklonku loňského roku knihu Dynamika jihokarpatských nářečí, letos mu má vyjít další publikace.
K cestám na Ukrajinu přivedla Vašíčka práce na Paňkevyčově kartotéce - slovníku jihokarpatských ukrajinských nářečí, kterou v první polovině 20. století začal zpracovávat dialektolog Ivan Paňkevyč. Kartotéka podle Vašíčka ležela přes 50 let „ladem“. Pak se ji v ústavu rozhodli dokončit, letos má být jako slovníková databáze zpřístupněna on-line.
„Mě zajímal také současný stav nářečí, takže jsem do té oblasti začal podnikat vlastní výzkumné cesty a porovnávat současnost se starými prameny,“ vysvětil Vašíček. Podotkl, že tam nemá příbuzné, nářečí se naučil až na místě a při práci se slovníkem. „Když budu třeba na východním Slovensku mluvit s lidmi česky, budou mi odpovídat slovensky. Ale když slyší své nářečí, tak se nepřizpůsobují. Mohu tak slyšet jejich dialekt,“ podotkl odborník. Na Zakarpatí a Slovensko podnikl od roku 2012 asi 14 cest. Pokaždé tam strávil několik týdnů.
Jedna z nejpřekvapivějších věcí pak pro vědce byla, jak moc se nářečí liší od „běžné“ ukrajinštiny a slovenštiny. „Ukrajinci často lidem ze Zakarpatí nerozumí. Nářečí je pro ně tak obtížné, že se tam trochu vytrácí srozumitelnost,“ konstatoval Vašíček. Nářeční rozdíly jsou podle něj výrazně větší, než je tomu v Česku.
Dialektolog také řekl, že existuje spor, zda lidé v Zakarpatí mluví ukrajinským nářečím, či zda je to samostatný jazyk. „Není metoda, jak odlišíme nářečí od samostatných jazyků. Většinou za jazyk ve slovanském prostředí považujeme jazykový útvar, co má nějakou kodifikovanou normu. Dalším důležitým předpokladem je, že existuje společenství lidí, které se obvykle považuje za samostatný národ a chce tuto normu používat jako svůj spisovný jazyk,“ uvedl. Podle jeho slov však mají státy odlišnou jazykovou politiku, a zatímco na Slovensku kodifikovali spisovnou rusínštinu, na Ukrajině jsou tzv. „zakarpatské jazykové variety“ považovány za dialekt ukrajinštiny.
Vašíček také zdůraznil, že se jednotlivá nářečí velmi liší nejen „přes hranici“, ale i na samotném území východního Slovenska. „Takže ani mezi sebou si mluvčí různých nářečí nebudu rozumět. Nářečí jsou tedy pestřejší, než jsem očekával,“ konstatoval badatel.
„A pak mě také překvapilo, jak jsou živá,“ řekl vědec. „Z českého prostředí máme pocit, že nejstarší generace nářečí ještě ovládá a používá a v mladší generaci se už nářečí vytrácí, byť třeba na východní Moravě se stále drží. Ale na Slovensku a Zakarpatí je naprosto běžné, že všichni obyvatelé vesnic mluví místním nářečím. Je to primární jazykový kód,“ dodal badatel. Takzvané informanty pro výzkum tak není těžké najít.
Zároveň se podle dialektologa podoba nářečí v průběhu několika desetiletí dost změnila. Zaznamenal velké rozdíly mezi zástupci nejstarší generace, tedy lidmi, kterým je 70 - 80 let, a mladšími mluvčími. Vašíček také zavzpomínal, že před několika lety nahrával rozhovor se stoletou paní. Ta byla nositelkou ještě starší jazykové vrstvy, kterou zachytili jeho předchůdci v ústavu na magnetofonové pásky v 60. letech. „Hodně se mění slovní zásoba nářečí, protože se hodně změnil způsob života,“ poznamenal Vašíček.
Z jazyka mladších generací se tak podle něj prakticky vytratila slova spjatá se staršími způsoby zemědělství i tkaním a předením. To se podle jeho slov v odlehlých oblastech Karpat „drželo“ kvůli nedostatku oblečení ještě v 50. letech.
Na dotaz ohledně dalších plánů Vašíček uvedl, že nyní je v tisku další kniha - výbor z nářečních textů. „Také bych se chtěl zaměřit na jazykové kontakty. Ta nářečí byla často zkoumána z hlediska zachování starobylých jazykových prvků. Ale méně pozornosti zatím badatelé věnovali tomu, že je hodně jejich rysů ovlivněno jazykovým kontaktem - se slovenštinou, polštinou, maďarštinou, rumunštinou,“ popsal badatel. „To jsou otázky, které mě teď zajímají,“ uzavřel dialektolog.
