Článek
Andrej Babiš se o to zasloužil tak trochu sám. Kdyby se jeho advokát Michael Bartončík na poslední chvíli nepokusil oblomit ústavní soudce argumentem, že jednoznačný závěr bruselských auditorů o premiérově střetu zájmů způsobila právě napadená novela zákona přezdívaná lex Babiš, mohl si šéf hnutí ANO dělat ještě naděje do budoucna, že třeba sám u Ústavního soudu jednou přece jen uspěje.
Teď už ale ví, že by se ho soud s největší pravděpodobností nezastal. Ústavní soudci nejenže zamítli požadavek prezidenta a poslanců, aby se ze zákona o střetu zájmů vyškrtly pasáže, které Babiše donutily převést své podnikatelské impérium pod svěřenské fondy. Zdůraznili také, že pomyslné první housle při stanovení pravidel, jejich výkladu a vymáhání v této věci hraje Evropská unie. A že se jí Česko musí podřídit.
Podle právníka Bartončíka, který před soudem zastupoval poslance, dospěli unijní auditoři k nekompromisnímu stanovisku o Babišově střetu zájmů právě proto, že se museli opřít o pasáž novely, která zakazuje poskytovat dotace podnikům, pokud zůstanou ve vlastnictví člena vlády.
Soud však tuto logiku odmítl.
Ve zdůvodnění pak tribunál zdůraznil smluvní závazek Česka, že „učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze smluv nebo z aktů orgánů Unie“. A že „se zdrží všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie“. V konkrétním případě to znamená povinnost dodržovat zásady finančního nařízení EU z roku 2018, které řeší i střet zájmů.
Soudci připomněli, že už v jiném nálezu z roku 2006 rozhodli o tom, že unijní předpisy jsou bezprostředně použitelné a mají přednost. „Závazek členských států k přijetí těchto opatření je stanoven imperativně, jak to prokazují jejich formulace,“ uvedl soud v nálezu.
Tím soudci dali Babišovi celkem jasný signál. Přestože opakovaně zdůrazňovali, že nerozhodují o konkrétním případě určitého politika, fakticky podpořili oprávnění Bruselu, aby určil, zda český premiér je, či není ve střetu zájmů. Nepřímo se tak postavili i za hlavní závěr auditu – že Babiš ve střetu zájmů je, protože stále může ovládat koncern Agrofert.
Do budoucna tedy Babiš musí počítat s tím, že kromě expertů Evropské komise, opozice a části veřejnosti má proti sobě také Ústavní soud. Což ještě více komplikuje jeho vyhlídky, že by mohl ve sporu o střet zájmů nakonec uspět.
Celkově se čtrnáct ústavních soudců shodlo na podpoře toho nejzásadnějšího, tedy že pokud se vládní činitel nevzdá vlastnictví podstatného podílu (vymezeného 25 procenty) v podniku, připraví tuto firmu o dotace a zakázky. Takzvaný disent neboli odlišný názor měli tři soudci jen v pohledu na to, jestli ústavě neodporuje také zákaz provozování vybraných druhů médií.
Soud smetl ze stolu všechny předložené námitky. Včetně té, že se novela přijala nesprávným způsobem, protože se neprojednávala v obou komorách Parlamentu jako volební zákon podle zvláštního článku ústavy.
Podle soudce zpravodaje Jana Filipa soud „zcela zásadně nesouhlasil“ s názorem, že „lex Babiš“ upírá práva a svobody politikům-podnikatelům ve srovnání s ostatními. Stát musí zajistit, aby se vysoké vládní funkce vykonávaly řádně a nesloužily osobním zájmům, protože jsou založeny na důvěře voličů.
Speciálně v Babišově případě pak zarezonovala Filipova slova, že „stát není podnikem a veřejná funkce není podnikáním“ (připomeňme někdejší Babišovo heslo: „Řídit stát jako firmu“).
U soudu neuspělo ani poukazování na fakt, že zpřísnění zákona o střetu zájmů bylo účelově namířené proti Babišovi, který se v době přijímání novely v roce 2016 dostával do stále častějších sporů s tehdejším premiérem Bohuslavem Sobotkou a jeho ČSSD. Podle usnesení sice novela reagovala „na specifickou situaci, která dosud neměla v historii České republiky obdoby“, to ale platí u většiny úprav v této oblasti i v zahraničí.
V samotném závěru nicméně soud politiky varoval, že příště by podobné pokusy o vyřazení politického konkurenta už nemusely projít, například krátce před volbami.
