Hlavní obsah

Babiš by neměl drmolit, těžko mu pak rozumíme, vzkazuje neslyšící

Foto: Profimedia.cz

Roušky nám komplikují odezíraní, říká neslyšící Miroslav Kindel (ilustrační snímek).

Byl zvyklý odezírat, teď mu komunikaci stěžují roušky. Težké chvíle mu připravují i politici, kteří se nevyjadřují v souvislých větách. Miroslav Kindel ve Výzvě Seznam Zpráv o tom, jak neslyšící zvládají epidemii koronaviru.

Článek

Informace se na nás hrnou ze všech stran, kde je teď nejčastěji čerpáte vy jako neslyšící? Co je pro vás nejlepší zdroj?

Asi jako každý v naší republice mám teď zapnutou televizi a sleduji ČT24. Každopádně relevantní informace si vyhledávám různě po internetu. Ať už to jsou právě Seznam Zprávy, které využívám každý den i vzhledem k online ohledně koronaviru, nebo Twitter, jenž je výborným zdrojem aktuálních a rychlých informací. Nechodím na dezinformační servery, na které neslyšící dost často chodí a sdílejí si je, protože nerozumí textu a myslí si, že když přečtou titulek, že jim to stačí. V tomhle ohledu se také v rámci toho snažím na některé své přátele apelovat, aby sledovali relevantnější informace a média, která přináší detailní informace bez špetky jakékoliv senzace.

Z čeho vycházíte, když říkáte, že lidé s vadou sluchu často chodí na dezinformační weby? Jde to takto generalizovat?

Vidím to u pár svých přátel, že na dezinformace naletí, ale je to dost časté. Generalizovat bych ale takhle nechtěl.

Jaké dezinformace ohledně koronaviru jste ve vašem okolí zaznamenal?

V době, kdy se šířila informace o tom, že koronavirus pochází z hadů, tak se to muselo trošku poupravit, protože samozřejmě nikdo nevěděl, jak to bylo. Navíc to byly články většinou s nesprávným slovosledem, špatnou větou - čili v podstatě virové články, které měly lákat na senzace. Další věcí je, že to vidím na Facebooku okolo sebe, takže vycházím ze své zkušenosti na sociálních sítích, kde si to mezi sebou prostě šíří, a je vždycky potřeba trošku krotit paniku a strach, která se mezi nimi objeví.

Štíty u tlumočníků pomáhají

Řada lidí, kteří mají problémy se sluchem, si stěžuje na to, že nemohou odezírat lidem ze rtů kvůli povinnosti nosit roušky, jak se s tím vyrovnáváte vy?

Ano, ty stížnosti tu jsou. A jak jistě víme, tak byly stížnosti i směrem k tomu, že tlumočníci znakového jazyka musí mít roušky a nedá se z toho vzít nic. Dám příklad z minula, ve kterém jsem si upřímně myslel, že roušky tlumočníci nebudou muset mít. Jaké bylo ale moje překvapení, že stejně jako politici měli i oni roušky? Velké. A nemilé. Je to složité. Dejme tomu, že lidé, co neslyší, tak zvládnou znakový jazyk zčásti (někteří možná i úplně) bez odezírání. Nedoslýchaví lidé ne. Co se týká mě samotného a obecné komunikace s lidmi, tak komunikace je skutečně náročná a kolikrát musím i třeba některé kolegy v práci naučit pár jednoduchých základních slov znakového jazyka, aby mi mohli něco říct. Většinou se tam točí stále ty stejné věci, takže v tomhle ohledu není problém. Samozřejmě, je to teď těžké. Člověk je zvyklý komunikovat. Já používám mluvené slovo víc než znakový jazyk a naprosto mi komunikace s lidmi chybí a s rouškami se to absolutně nedá.

Padá tím úplně možnost sledovat rozhovory, kde není tlumočník do znakového jazyka nebo titulky?

Ano, bohužel. Samozřejmě, když je člověk bez roušky, tak aspoň můžu odezírat. Sice nezachytím vše, ale dá se něco vzít a spojit si to. Případně používám přepis rozhovorů. Psaný text není sice pro každého neslyšícího důležitá forma informací, protože jejich mateřským jazykem není český jazyk, ale český znakový jazyk. Ale třeba pro mě ano, protože jsem vychodil normální základní školu a v podstatě psaná forma jazyka, ač ne vždy, je mi nakonec i bližší. V případech, kde to nejde, používám Twitter, kde úryvky z rozhovorů třeba na ČT24 aspoň mají titulky.

Pomohlo vám, že tlumočníci začali nosit průhledné štíty?

Řekl bych, že to výrazně pomohlo, ač je pravdou, že se maličko kritizovalo to, že průhledné štíty jsou svítivé. Takže třeba odraz světla způsobí, že tlumočníci artikulují, ale v zásadě na to občas nevidíte. Ale rozhodně je to stokrát lepší varianta než mít roušky. Mimochodem, nedávno v Americe jedna studentka vyrobila průhledné roušky. Zpočátku se to jevilo jako výborný nápad, ale jsou zkušenosti s tím, že se ty roušky ještě víc zamlžují, takže v tomhle ohledu je nápad se štíty dobrý.

Moderní technologie jsou fajn, bloček je ale jistota

Jak vám povinnost nošení roušek narušuje váš denní život? Kde s tím máte největší problém?

Asi bych řekl, že nějak zvlášť. Je to samozřejmě nezvyk. Ale dá se to přežít. Největší problém je to asi na úřadech, poštách, obchodech, ale setkávám se s tím, kde jsou lidé ochotní se nám neslyšícím přizpůsobit. Jediný problém z hlediska nošení roušek je tedy v komunikaci, ale jinak s jejich nošením problém nemám. Jde totiž o zdraví nás všech a měli bychom dodržovat nařízení vlády ČR. Třeba zrovna nedávno jsem byl ve vietnamské večerce a jak už jsem zvyklý, tak koukám na cenu nákupu do obrazovky, která je u pokladny. Samozřejmě, že v tu chvíli nefungovala a prodavačka přes roušku říkala cenu. Tak jsem se jí na to ještě jednou dotázal s dovětkem, že jsem neslyšící a potřebuji vidět tu cenu aspoň na obrazovce. Odkývala mi to, vzala si papírek, napsala omluvu, vytiskla účtenku a podle té účtenky jsem si mohl zjistit, kolik mě nákup stál. Samozřejmě při důležitých věcech na úřadech využívám tlumočníka znakového jazyka.

Máte už nějaký fígl, jak lidem rozumět? Jak vám pomáhají moderní technologie?

Jednoduchý fígl na to, jak lidem rozumět, v zásadě neexistuje. Pro dost lidí je to složitější, než se zdá. A není to jednoduché ani pro ty, co na poště nebo v obchodě pracují. Kolikrát se neslyšící setká s nepochopením, ale to je normální, protože lidé nejsou s naším světem neslyšících úplně tolik spjatí a nerozumí tomu. Což se dá chápat. Každopádně neslyšící i já sám používáme dost často telefony, kde si do poznámek napíšeme, co máme na srdci a ukážeme to prodavačkám a dalším. Další možností jsou právě bločky. Neslyšící by v zásadě měli mít u sebe pro jistotu i blok a propisku, aby mohli dotyčným napsat, co potřebují. Tak to dělám v zásadě já. A používám to více než telefon. Dnes je ale možnost také, aby telefon odposlouchal hovor a přepsal vám to na text. Simultánní přepisy jsou někdy také velice dobrým zdrojem pro každého z nás.

Foto: Archiv Miroslava Kindela

Miroslav Kindel pomáhá v rámci projektu Jsem jedno ucho.

Svět neslyšících přibližují osobní příběhy

Právě svět lidí se sluchovým postižením má slyšícím přiblížit projekt Jsem jedno ucho, jak konkrétně funguje?

Konkrétní funkce projektu znamená jediné: Přiblížit slyšícím, jak se nám žije se sluchovým handicapem. Obecně. Funguje to na principu zveřejňování životních příběhů lidí, kteří neslyší nebo jsou nedoslýchaví. Uskutečňujeme besedy na školách po celé České republice, už byla i jedna beseda v kavárně v rámci festivalu Jeden svět v Táboře. Besedy začínají vyprávěním našich příběhů, které se dají dohledat i na internetu. Učíme lidi pár znaků. Ti se také ptají na různá úskalí našeho postižení. Také se snažíme společně s mluvčí našeho svazu Veronikou Cézovou v podstatě dávat nejrůznější informace o historii lidí se sluchovým postižením. Třeba za dob německé okupace a podobně. Dále každé dva měsíce vychází časopis Jsem jedno ucho, v dubnu bude převážně o koronaviru. V únoru byla tématem láska v tichu a v prosinci to byli neslyšící jako úspěšní sportovci. Ohlasy jsou velmi pozitivní. Zatím jsem nenarazil na negativní ohlas, co se týká samotného projektu. 25. září jsme v Karolinu dokonce křtili druhou knihu Jsem jedno ucho. Stále! od Veroniky Cézové a společně s protektorem UK panem Konvalinkou jsem byl kmotr té knížky. Mimochodem, Ucho bude slavit v květnu dva roky své existence. Za tu dobu přineslo 60 příběhů různých osobností.

Pomáhá projekt bořit tedy nedorozumění ze strany slyšících?

Nedorozumění se bořit celkem daří. Díky osobním setkáním a pohledům na tu věc, které se lidem přiblíží nejlépe osobně, nikoliv psaným textem, se dá říci, že jsme si dokázali získat respekt lidí. Že víceméně se nám daří ukázat, že i my jsme normální lidé, jen máme problémy v komunikaci. To je asi tak všechno. V podstatě, a to nemluvím za sebe, máme dost zkušeností s tím, že když lidé vidí, že neslyšíme, dost často radši utečou, protože si myslí, že nás tím mluvením urazili. Tak to není. Vysvětlíme jim to, snažíme se odezírat a jak jsem psal, někdy postačí i tužka a papír.

Místo fotbalového zákulisí teď odezírám politiky

Vy jste se sám naučil odezírat lidem z úst, máte dokonce vlastní sportovní pořad Odezřeno, kde jste fotbalové fanoušky bavil odezíráním peprných slov, odhalením toho, co si pro sebe říká rozhodčí nebo jaké pokyny dává trenér. Teď když jsou sportovní akce omezeny, držíte ten formát?

Aktuálně v době omezení fotbalových zápasů je složité dál na tom dělat. Uvidíme, kdy se rozběhne zbytek sezony, protože co se týká koronaviru, nikdy nevíte, co se může vše přihodit. Zatím se aktuálně bavím většinou odezíráním z Poslanecké sněmovny, kde za zády zákonodárců u řečnického pultíku vede většinou hovory premiér s ministryní financí. Občas se dají najít pěkné věci, ale politické odezírání vážně neplánuji. Z úst jsem se nenaučil odezírat sám. K tomu musí pomáhat druhý člověk. To znamená - mluvit na nás pomalu ze začátku a člověk, co přestane slyšet, z toho všeho prostě najednou začne chápat smysl „poslechu očima“. Naučila mě to maminka. V podstatě díky ní to takhle umím. Pak už u dalších lidí je to o tom, jak moc rychle si na daného člověka zvyknete. Nejde to hned. Dotyčný musí mít pak trošku trpělivosti anebo použije psanou formu.

Jak dlouho vám trvalo „zvyknout si“ na premiéra a ministryni financí? Předpokládám, že sledujete staré záznamy, kdy ještě nenosili roušku.

Pravdou je, že Alena Schillerová mluví hodně rychle, pokud není zrovna na tiskovkách, a hodně často je tísněná do strany toho videozáběru, takže je to někdy takové méně jednoduché. Na ni se mi od začátku zvykalo strašně špatně. U premiéra Andreje Babiše je to vlastně jednodušší, má pomalejší mluvu, víc otevírá pusu, takže se dá zjistit dost. Samozřejmě hlavně v případě, že u toho pultíku si někdo proti němu nestoupne a nezacloní ho. Ale v jednom případě, to je asi dávno, bylo to zřejmě v době vyjádření důvěry vládě, tak tam ti dva byli hlavními postavami. No, a co se týká té diskuse, tak to jsou zákony i normální konverzace. Zatím jsem si nevšiml, že by takhle za zády někomu nadávali. Ovšem oblíbená slova jako kampaň se tam určitě najdou.

Jste v kontaktu s jinými neslyšícími? Předáváte si informace?

U svých přátel mezi neslyšícími to tak mám. Jinak většinu informací dost neslyšících čerpá ze stránek Tichého světa, Tichých zpráv, Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR anebo právě na facebookovém profilu Jsem jedno ucho, projektu se srdcervoucími příběhy neslyšících lidí. Informace si předáváme jinak různě přes Messenger a WhatsApp. Občas i Viber.

Jak vám ta současná opatření komplikují život? Zvládáte vše dodržovat?

Současná opatření jsem považoval za správná, ač jsem teda od vlády očekával, že bude mít předem všechno zpracované na začátek, aby pak nevznikly dohady co, kde, kdo a jak. Protože jak se ta opatření měnila dost ze začátku ze dne na den, tak si člověk vlastně chvíli nebyl jistý, co je správně a co ne. Opatření dodržuji. Jezdím jen do práce a domů, což jsem v podstatě dělal i před karanténou. Mimo karanténu si občas vyjedu do Prahy za přáteli, to teď nemůžu. Takže nejvíc mi chybí mezilidský kontakt a také mi chybí školní besedy Jsem jedno ucho. Není to mnohdy jednoduché. Člověk vypadne z rytmu. Ale věřím, že nebude trvat dlouho a brzy zase začneme jezdit.

Nedrmolte a zajímejte se o nás

Co byste jako neslyšící ocenil? Co by vám teď naopak ulehčilo život? Co byste nám médiím nebo politikům poradil, abychom vám pomohli to lépe zvládnout?

Velice oceňuji spektrum informací v médiích - jako ČT24 nebo právě vaše médium. Skutečně si myslím, že je skvělé i pro nás neslyšící, že máme svobodná, nezávislá a veřejnoprávní média. Za to moc děkuji. Co by mi ulehčilo život? Víte, já si na život se sluchovým handicapem ani tolik nestěžuji. Beru to v pohodě. Člověka to samozřejmě občas dožene a je z toho smutný, ale je to prostě život.

Obecně medializace čehokoliv s lidmi s tělesným nebo smyslovým postižením je docela malá a myslím, že by bylo ku prospěchu, aby byla vyšší. Není to jenom o sluchově postižených lidech. Měli bychom se umět více zajímat. Politikům bych vzkázal, aby se více začali zajímat o lidi. Především bych si hodně přál a apeloval bych na to, aby na každé tiskové konferenci, kterou budou pořádat, ať už sami, nebo s někým, měli pro nás tlumočníky do znakové jazyka. Ještě dnes mě mrzí situace, která se stala na Hradě při přivítání deaflympijských sportovců. Tohle byl totiž přesně ten případ, kdy tlumočník nebyl a dělat to musel někdo, kdo znakovat tolik neuměl. Prosím, milí politici, jsou mezi vámi i lidé se zdravotním znevýhodněním a bylo by opravdu fajn, abyste třeba zkusili zavolat na svaz, domluvit se na tlumočníkovi a udělat něco pro ty, co nemají možnost vás slyšet. A také pro nedoslýchavé i tlumočníky znakového jazyka bych prosil, abyste se vyjadřovali přesněji a nepřeskakovali písmenka, párkrát to vidím bohužel u pana premiéra. Andrej Babiš chce totiž říct jednu věc. A pak řekne jinou. Občas se zadrmolí a je to víc než občas. Z mého pohledu a i podle pár názorů mých přátel bych rád vyzdvihl komunikaci Jana Hamáčka (nejen na Twitteru).

Doporučované