Článek
Co jste dělal 18. listopadu, tedy den poté, co se události začaly lámat?
Už 17. v noci jsem utíkal z Národní třídy. Na poslední chvíli jsem vyběhl ulicí Karolíny Světlé, tam už to uzavírali. A protože jsem tam byl s některými svými tehdejšími kolegy novináři, kteří už jaksi cítili ten nový vítr, konkrétně třeba s Jaromírem Štětinou, budoucím poslancem a europoslancem, tak jsme se vlastně sešli hned druhý den na Václaváku, přemýšleli jsme, co máme udělat, a pak jsme založili nezávislé sdružení novinářů. Bylo nás víc, měli jsme to prohlášení dělat ve Vinohradském divadle, ale když jsme tam přišli, zjistili jsme, že je zavřené. Jaromír Štětina tam vylezl na takový patník a pronášel proslov, kde nás bylo možná padesát. A pak v bytě u Tomáše Motla, který dnes šéfuje ČT art, jsme dávali dohromady prohlášení. A pak už to šlo ráz na ráz, byla taková veliká sešlost v podzemí Paláce Charitas na Karlově náměstí, tam už nás bylo možná 200. A zatím chodily zprávy: Venku jezdí estébáci a my jsme se tam dohadovali o složení, jak to má vypadat. A někdy za týden nebo 14 dní jsme odhlasovali založení nového svazu novinářů, tenkrát se to jmenovalo Syndikát a myslím, že dodneška se to tak jmenuje.
Co bylo jeho cílem a kolik novinářů se vám tam přihlásilo?
Ze začátku nás tam bylo pár, bylo to všechno hektické a spíš jsme chtěli dát najevo, že tady po těch letech nesvobody a autocenzury jsou novináři, kteří cítí, jak má novinařina vypadat, a kteří ji chtějí dělat svobodně. Čili to bylo spíš takové gesto a to gesto se postupně proměňovalo v tu formální instituci, ale já jsem to pak opustil. My jsme zakládali časopis Reflex a už to bylo o něčem jiném. My jsme chtěli víc psát a dělat svoji práci, než zakládat formální organizaci novinářů. Měli jsme pocit, že už ty základy jsou položeny, že už to nikdo nemůže zvrátit, že to bude svobodná organizace novinářů.
Kdybychom se vrátili před ten 17. listopad, jak vypadala tehdy práce novinářů? Co vlastně měli dovoleno a kam se už nedostali?
Byli samozřejmě novináři samizdatoví, kteří byli zakázaní a vydávali undergroundové věci. Já jsem nebyl takový hrdina, zároveň jsem věděl, že nikdy nesmím vstoupit do strany a nesmím se octnout na seznamu spolupracovníků StB. To byla taková dvě minima. Takže řada z nás, kteří jsme pak zakládali to sdružení novinářů, pracovala na neutrálních tématech. Já jsem nejdřív dělal v Květech, dělali jsme neutrální téma jako třeba okresy. Vyjeli jsme do okresů, udělali jsme šest stran o okresu Orava, pasácích ovcí a tak dále, ale pak mě tam chtěli do strany. A to jsem věděl, že nechci, tak jsem odešel na volnou nohu a začal jsem psát detektivky. Byl jsem sice chudý, ale svobodný. A ve chvíli, kdy se vynořila možnost znovu začít dělat opravdu novinařinu, tak jsme všichni o sobě věděli a nemuseli jsme se hledat, proto třeba ten časopis Reflex, který jsem spoluzakládal, vylétl nahoru jako kometa. Stejně jako později pořad Na vlastní oči. Byl to tým lidí, který o sobě věděl, nebyli to přímo lidé z disentu, ale nebyli to ani lidé z oficiálních komunistických složek.
Vy už jste zmiňoval Reflex, pořad Na vlastní oči, který jste měl na Nově, potom pořad na Primě, teď máte pořad na Seznamu. Dokázal byste si před listopadem představit, že všechno tohle bude ve vaší kariéře a že si to budete moci dát do toho svého novinářského seznamu?
Nikdy bych si to nedokázal představit a je to jedna z nejúžasnějších věcí, který si vždycky připomínám, kdy jsem naštvaný na spoustu věcí, a koneckonců i ten náš pořad, který máme na Seznamu, Záhady Josefa Klímy, je plný různých špinavostí, velkých krádeží a podobně, ale vždycky si připomínám to, že nebýt sametové revoluce, v životě bych to nemohl dělat. Byl jsem občan 2. kategorie. Kdo nebyl ve straně, vůbec nemohl pracovat v těch stěžejních, páteřních sdělovacích prostředcích.
To znamená, že byste dál vyjížděl do regionů a pokrýval třeba neutrální témata.
A nebo bych se tomu vyhýbal, byl jsem na té volný noze a psal bych si detektivky a k detektivkám ta komunistická cenzura byla taková tolerantní – to je vymyšlené a je to pro zábavu lidí, ano? Takže bych asi zůstal na volné noze, chudý, svobodný.
90. léta byla éra Divokého západu
Vy jste označil 90. léta za divoká. Když jste právě po listopadu 1989 bojoval za svobodná média, čekal jste, že to bude tak náročné? A v čem ta 90. léta byla tak divoká?
Ta 90. léta byla tak divoká proto, že ten zločin byl divoký. Najednou ta stará policie se jakoby zatáhla, protože měla špatnou pověst, amnestie Václava Havla propustila na svobodu 23 tisíc zločinců bez jakékoliv záchranné sítě a teď se tu objevili noví, draví jednotlivci, kteří okamžitě vycítili svou příležitost, nebyly žádné právní mantinely. A proto ta 90. léta byla plná násilí a vražd. Já jsem to popsal ve své poslední knížce Zločin, jak ho pamatuju, že vlastně to byla epocha takového Divokého západu, kdy byly pořád nějaké vymahačky a někoho věšeli do prasečáku hlavou dolů, hrozili, že ho zabijí. Vlastně takovým symbolem téhle doby byl Ivan Jonák a jeho Discoland, kde se scházeli lidé, kteří už by se dneska nesešli. Tam chodili politici, umělci, zločinci, David Berdych, budoucí šéf Berdychova gangu, je lustroval u vchodu, jestli u sebe nemají zbraně, ale ta doba byla taková, že absolutně nikdo nevěděl, co je co, kdo je kdo, co se od koho dá čekat, a byla to taky doba nejnebezpečnější pro novináře.
Vy jste potom popsal další vývoj pro server Neovlivní. Tam jste řekl, že nejdříve tady byla divočina, Divoký východ na začátku 90. let, všechny ty mafie a tak dále, pak přišel nástup klientelisticko-korupčního prostředí a docházíme k tomu, že nastala éra oligarchická. V čem konkrétně myslíte, že je teď éra oligarchická?
Éra oligarchická je v tom, že ti mocní kapitalisté, kteří se chtěli dostat k ziskům, tak v té éře korupčně-klientelistické si hledali kamarády nahoře, kteří je zaštítí v politice, ti dnešní oligarchové pochopili, že nejlepší je dostat se do politiky nahoru a pokrýt sám sebe, protože vám nehrozí, že se ty kamarádíčci nahoře třeba dají dohromady s někým jiným, a navíc když nakoupíte sdělovací prostředky, tak ještě můžete to veřejné mínění ovlivňovat, dostanete pod uzdu novináře a máte daleko větší kontrolu, takže to spojení moci a kapitálu do jedněch rukou, to je to, co je teď.
Jak se to podepisuje právě na práci investigativního novináře?
Podepisujete se to tak, že hledáte médium, které je svobodné. A já se obávám, že se ten okruh médií, která jsou novinářsky svobodná, bude víc a víc zužovat, všichni oligarchové budou chtít mít svoje média v plném portfoliu, to znamená print, televizi, rozhlas, web. A tím pádem nás budou zásobovat víc a víc tendenčními zprávami, polopravdami. Ony to nejsou nepravdy, základní fake poznáte, ale takový ten fake, kdy to vychází z pravdy a je to jen malinko pootočené nebo něco zamlčíte, tak to si myslím, že tady bude víc a víc.
Vy dokonce mluvíte o utahování smyčky. To jste řekl pro Český rozhlas.
Ano.
Tak kdo podle vás tu smyčku kolem novinářů utahuje a nemají novináři moc tu smyčku povolit?
Tu smyčku utahuje spojení prezident–premiér. Prezident sám se netají tím, že novináři jsou podle něj živočišný poddruh, vyvrhelové, koneckonců urazil jednoho z největších velikánů české žurnalistiky Ferdinanda Peroutku, naprosto bezdůvodně, aniž by se kdykoliv za to omluvil, nepovažuje to za nutné. Čili ten jeho vztah k novinářům jako hlavy státu ve spojení s Andrejem Babišem, kterému rovnou řekl, že mu dá milost, ať se vyšetřování obnoví, nebo ne.
To ale Andrej Babiš odmítl, abychom tedy dodali kontext…
Ano, ale toto spojení premiér–prezident, považuji za utahování smyčky i svobodným médiím.
A samotní novináři mají podle vás možnost nebo šanci tu smyčku povolit, popřípadě úplně rozvázat?
Samotní novináři maximálně mají možnost se smyčce vyhýbat, aby se kolem nich neutáhla.
Prostor pro špatné a zkorumpované
On ten kredit novinářů klesá dlouhodobě. Nemají u společnosti příliš pozitivní hodnocení. Myslíte si, že to je i vina samotných médií a novinářů, že si za to mohou částečně i sami?
Ve všech profesích najdete zkorumpované a profesionálně špatné lidi. U novinářů to platí také. Problém je, že ti špatní profesionálové a ještě zkorumpovaní dostávají čím dál větší prostor v médiích, která patří někomu, kdo chce prosazovat svoje zájmy a jeho zájmy jsou mu bližší než to, k čemu média mají sloužit. To znamená ukazovat svět, jaký je. To je ten rozdíl a novináři si za to mohou, že jsou ochotní do toho jít. Já bych některé věci nedělal, protože vím, že jsem pod nimi podepsán, ale ten podpis se ztratil. Rozumíte, dneska na webu najdete tolik článků a tolik podivných věcí a nejsou pod tím podpisy. Podpis bylo vždycky to, co bylo základní pravidlo pro novináře. Přece pod tímhle nemůžu být podepsaný, vždyť to někde bude uložené. Někdo to za deset či dvacet let vytáhne a řekne: vy jste tenkrát napsal lež. Tohle já nemůžu napsat, protože bych pod tím byl podepsaný. A to se tady ztrácí.
Co považujete za největší úspěch vaší novinářské kariéry?
Já považuji za největší úspěch své novinářské kariéry to, že jsem spolupracoval na klíčových okamžicích vzniku české svobodné žurnalistiky. Od založení nezávislého svazu novinářů, byl jsem u toho, založení Reflexu jako prvního velkého svobodného časopisu, byl jsem u toho. Založení pořadu Na vlastní oči jako prvního televizního velkého investigativního pořadu, byl jsem u toho a mohl jsem tu profesi svobodně vykonávat 30 let. A to jsem nikdy předtím netušil. Že jsem předtím už udělal 500 reportáží a že některé z nich si pamatuju a některé už ne, to je vedlejší.
Vy se věnujete jak rozkrývání zločinů, tak sociálním tématům. Co je vám bližší?
To pomáhání těm lidem, kteří jsou v nouzi, to je to, co mě u toho pořadu drží. Protože, samozřejmě, už jsem starý a docházejí mi síly i chuť, protože když toho natočíte tolik a jen málo se změní, tak se dostaví určitá deziluze a máte chuť s tím praštit. Ale vždycky se najednou na nás obrátí někdo, kdo je v nouzi, komu nikdo nepomůže, kdo se prostě do té nouze nedostal vlastní vinou, a zase znovu vám to nedá, abyste se toho člověka nějakým způsobem neujal a nesnažil se ten jeho osud zlepšit. A to děláte, přestože jste unavený, přestože jste v deziluzi, a kupodivu v těchto případech se daleko častěji něco změní. Okamžitě se ozvou lidé, kteří jsou ochotní pomoci, tohle tady pořád funguje. Ta občanská společnost, která je ochotná pomoci člověku v nouzi. To je samozřejmě to, kvůli čemu to děláme. Já jsem pětkrát nebo šestkrát vyhrál soutěž TýTý o nejpopulárnější osobnost televizní publicistiky. Mám na pianu ta zrcátka, ale to není to, proč jsem to dělal. To, proč to dělám, je právě proto, že nějaký nešťastník je prostě v nouzi a já si myslím, že mu mohu pomoct.
A když máte právě pocit, že to třeba nemá smysl nebo že jste z toho unavený, máte nějaký recept, jak se s tím vyrovnat a jít dál?
Já jednak dělám hudbu, takže už deset let mám kapelu a jezdíme s vlastními písničkami. Skládám vlastní písničky, to je velmi odpočinkové, přestože mě to vyčerpává ještě víc. Normální zpěvák se celý den chystá na večerní koncert. Já celý den točím v Teplicích a pak jedu do Hradce vystupovat.
Já se muzikou vyčistím a pak, samozřejmě, když už nemůžu vůbec, sednu na nejbližší letadlo, které je k dispozici, a letím k nejbližšímu teplému moři a tam si zalezu. Pokud možno se vyhýbám Čechům, protože jakmile jsou tam Češi, tak mi začnou už v letadle hustit do hlavy zase své problémy a kauzy: To jsem rád, že tady jste, víte…
Když vás potkají na pláži, poznají vás…
Ano, přesně tak.
A jdou cíleně za vámi říct vám jejich starosti?
Já jsem jednou ležel na nudapláži a najednou jsem se probudil a nade mnou chlap, taky nahý. Koukal na mě. A já říkám: Co je? A on říká: Já jsem vás nechtěl budit, já jsem vás tady viděl, víte oni mě nezákonně vyhodili z práce, já teď jdu od právníka, mám tady celou tašku dokumentů, nechtěl byste se na ně kouknout? Bylo 36 stupňů. Na slunci.
Je zajímavé, že někdo tahá na pláž složku dokumentů…
Tak on jel od právníka, tak si to vzal s sebou. To jsou ale ty momenty, kdy si říkáte: a už se na to vybodnu, už jsem starý, už jsem dávno v důchodu, už se budu věnovat vnoučkům. Ale nedá mi to.
