Autorka slavné Hany prozradila recept na úspěch. „Psaní je moje psychoterapie“

Co právě čteš?

Dvě knížky. Koupila jsem si knížku povídek od Alice Munroové a rozečetla ji. Jenže v sobotu jsem byla na veletrhu v Plzni a tam měla Bianca Bellová představení své knihy Mona, tak jsem si ji koupila a začala číst tu. Takže mám rozečtené obě.

Dokážeš číst knížku tak, že se začteš do příběhu a nevnímáš, jak je postavený, jací jsou hrdinové, jaké jsou jazykové záležitosti? Prostě jako normální čtenář-laik?

Ne u každé knížky, ale když je knížka opravdu dobře napsaná a když mě ten příběh pohltí, tak zapomenu na to, že bych to třeba napsala jinak. Nebo naopak – teď jsem si třeba říkala, že spousta věcí je napsána tak báječně, že bych to taky tak chtěla umět.

U jaké knížky sis naposledy řekla: to je bomba?

Naposledy u Alias Grace od Margaret Atwoodové. To je knížka, která mě naprosto pohltila. Kdybych uměla tak psát, byla bych naprosto šťastná.

Hana je tvůj třetí román a stal se fenoménem díky sociálním sítím. Takže vlastně i čtenáři, kteří nezaznamenali tvé první dvě knížky, tě začali houfně číst. Proč zrovna ty jsi uspěla díky sociálním sítím?

To si vysvětlit neumím. Ale je pravda, že kniha Hana je silná svým příběhem. Je to kniha, která se lidí nějakým způsobem dotkla. Zarezonovala, dotkla se nějaké struny a lidé potom opravdu začali pět chválu na sociálních sítích, kde je to o tom, že jeden druhého inspiruje, berou si tipy na další knížky. Takže tam se to potom opravdu rozjelo.

Hana vyšla v roce 2017 a pořád je v TOP 10 nejprodávanějších knih. Čím si to vysvětluješ? Jak se to dělá?

To kdybych věděla! Pořád mohu říct jediné – je to téma. Myslím si, že skutečně „to“ téma. Když píšu, tak nemyslím na to, jak to přijmou čtenáři. Já prostě píšu pro sebe. Mě většinou zaujme nějaké téma a chci ho zpracovat, chci se sama nad ním zamyslet. A teprve, když tu knížku dokončuji, když ji dávám do nakladatelství a když se připravuje k vydání, tak mě začnou napadat takové myšlenky, jako co když ty své čtenáře teď zklamu? Co když čekali druhou Hanu, ale já jsem od začátku avizovala, že ta moje další kniha nebude druhá Hana. Od začátku jsem říkala, že chci napsat knihu, ve které to sice budu já, protože já takto píšu, ale která bude tematicky jiná. A teprve když vycházela další knížka, tak jsem si říkala: Co když ti moji čtenáři ji teď nepřijmou?

Mluvíš o knížce Tiché roky?

Nejenom o ní. Vlastně tím, že si Hana získala tolik čtenářů, tak čtenáři objevili i moje předešlé knihy. Objevili Slepou mapu a objevili Hotýlek. Čtenáři se potom dělí na dvě skupiny. Jsou to čtenáři, kteří srovnávají s Hanou, a čtenáři, kteří chápou, že nemůže spisovatel psát jednu a tu samou knihu pořád dokola. A hodnotí to opravdu jenom jako jinou knihu, kterou jsem napsala shodou okolností taky já. A tak to mi samozřejmě vyhovuje nejvíc, protože když se tak zpětně dívám na ty své čtyři knihy pro dospělé, tak si myslím, že ten Hotýlek, který jsem napsala jako druhý, je pro mě takový nejpravdivější obraz doby. Je tam hodně z toho, co jsem já sama už zažila a co vím z vlastních zkušeností. A mám dojem, že až třeba jednou po letech se někdo na moje knihy podívá, tak že to taky tak uvidí.

Román Hotýlek je o rodině, která si založí hotel a komunisté jim ho seberou. Je to taková rodinná sága. Kniha Slepá mapa je příběhem tří generací žen a jejich okolí. Ty v sobě máš tyhle velké rodinné příběhy? Je tvoje rodina něčím zvláštní, zajímavá? Pátrala jsi nejdříve v rodinné historii?

Vůbec ne. Moje rodina je úplně stejná jako všechny rodiny, ale samozřejmě každá rodina má svůj příběh. A já se snažím neinspirovat ve své rodině, i když samozřejmě použiji třeba některé motivy. V té první knížce jsem udělala Alžbětu švadlenou. Ona švadlenou byla i skutečná paní Alžběta: o té profesi jsem něco věděla proto, že moje babička byla švadlena, vyučila se švadlenou. A vyprávěla mi o tom. Druhou knihu jsem nechtěla napsat jako rodinnou ságu, ale jako takovou mozaiku doby. Aby byla trošičku jiná. Ale i tam jsem samozřejmě využila motivy, které znám, ale z naší rodiny ten motiv není opravdu žádný. Ale v Haně se mi objevil motiv při té tyfové epidemii. Na tyfovou epidemii tehdy onemocněla moje babička, maminka mého tatínka, a protože se dostala do nemocnice, tak ten motiv, kdy Hana vypadla z okna, je ten, který se stal i skutečně mojí babičce. Ona v těch horečkách, kdy bloudila po chodbách nemocnice, skutečně vypadla z okna a následky toho úrazu si nesla celý život.

Jestli to mohu prozradit, ty máš trošku fyzický hendikep. Byl to ten důvod, který tě v dětství odděloval od vrstevníků, a proto jsi byla sama a četla si?

Já jsem to kupodivu v dětství nějak zvlášť nepociťovala. Samozřejmě že jsem vždycky byla pomalejší, ale fakt je ten, že jsem asi měla ohleduplné kamarády, kteří mi to nikdy nedávali nějak zvlášť najevo. Ale potom samozřejmě během školních let to už bylo zásadnější. Obzvlášť v hodinách tělesné výchovy. Já bych třeba měla cvičit, ale ty hodiny tělocviku jsou pojaté na výkon, nikoliv na zlepšení fyzické kondice. Takže pro mě to bylo naprosté utrpení, protože já jsem vždycky zůstávala pozadu. Ale protože moji rodiče byli přesvědčeni, že bych se měla hýbat a že bych na sobě měla pracovat, tak jsem byla teprve od šesté třídy naštěstí osvobozena z tělesné výchovy a musím říct, že i těch pět předchozích let na mně zanechalo psychické následky. Protože je hrozné, když člověk v něčem zůstává pozadu a není v jeho silách to prostě dohnat. Ale nemyslím si, že kdyby můj hendikep nebyl, tak by můj vztah k literatuře byl jiný. Že by to nějak zásadně ovlivnilo mou cestu ke knížkám.

Když jsi v tom tělocviku byla poslední, říkala sis, že v něčem musíš být první, nejlepší?

To asi ne. Jenom vím, že jsem hledala cesty, jak se tomu vyhnout. Ale já jsem zase nebyla až tak špatná studentka, a tak mi z toho tělocviku vždycky dávali dvojku. Ale trošku zvláštní bylo, že když teď potkávám svoje učitele ze školy, tak se strašně diví, že já dokážu psát takové knihy. A já jsem si zpětně uvědomila, že oni si o těch lidech, kteří jsou nějakým způsobem tělesně hendikepovaní, automaticky myslí, že budou mít i nějaký duševní hendikep, že nebudu schopni psát takové knihy. Všechny mé učitele to velmi překvapilo. Přitom já jsem nebyla špatná studentka.

Přesto jsi ale vystudovala vysokou školu, která asi nebyla úplně nejjednodušší.

Já jsem ji navíc vystudovala až po revoluci a při zaměstnání. Při svých dvou dětech. Protože po maturitě, když jsem se přihlásila na vysokou školu, jsem si vybrala takový poměrně dost prestižní obor. Vybrala jsem si překladatelství a tlumočnictví, tehdy angličtinu a ruštinu. A přišla jsem tam, hala plná lidí. Brali asi pět až šest lidí. A mě samozřejmě nevzali. To bylo ještě před revolucí. Bylo možné podat přihlášku jenom na jednu vysokou školu, takže já jsem zůstala v takovém vzduchoprázdnu. A když se mi to stalo i podruhé, tak jsem se vdala a měla jsem záhy dvě děti. Ale v době, kdy jsem končila mateřskou dovolenou, tak se mi ozvali z obchodní akademie. Protože jsem měla všeobecnou státnici z angličtiny. Tehdy po revoluci potřebovali učitelku angličtiny. A já jsem tam nastoupila jako učitelka s tím, že bych ráda, kdyby mi dovolili dálkově studovat. Oni mi to dovolili a já jsem se přihlásila na obor angličtina a čeština na Filozofické fakultě na Ostravské univerzitě. A zase jsem tam přišla, hala plná lidí a já jsem si říkala: Hm, tak to už tady bylo.

Ale tentokrát to vyšlo!

Většina lidí vypadla na češtině, takže já jsem se tehdy na to dálkové studium dostala, školu jsem vystudovala. A šla jsem do první třídy na vysoké škole, když moje dcera šla do první třídy na základní škole. Takže jsme byly obě prvňačky. Vyměňovaly jsme si zkušenosti, jak to v té škole chodí. Ale když jsem konečně vystudovala, tak jsem začala překládat. Byla jsem ještě zaměstnaná. Měla jsem své kurzy angličtiny. Tím chci říct, že jsem měla spoustu povinností a na psaní jsem neměla čas. Tak jsem začala psát, až když mi bylo asi tak těch 36 nebo 37 let. To jsem si řekla, že musím udělat nějaký razantní krok, pokud si chci splnit ten sen. Změnit svůj život. Dala jsem ve škole výpověď a začala jsem skutečně psát.

Jak dlouho to v tobě bylo, že chceš být spisovatelkou?

Já jsem se s tím asi narodila nebo jsem se narodila do takové rodiny, kde se vždycky hodně četlo, a já jsem měla pocit, že všichni lidé nejen čtou, ale i píšou, takže i já jednou napíšu nějakou knížku. Ale když jsem začala chodit do školy, tak jsem pochopila, že se píšou i jiné věci než jenom knihy. To už jsem psaním domácích úkolů tak nadšená nebyla. Ale myšlenka na to, že já budu vymýšlet příběhy a psát knihy, ve mně zůstala a bylo to mé velké přání. A přání se mají plnit, tak jsem se rozhodla, že si ho splním. A splnila jsem si ho.

A psala jsi už jako holka? Nebo v pubertě? Nenajde někdo tvoji ranou tvorbu?

Ne, to je zvláštní, ale nepsala. Psala jsem sice ty slohové práce, které jsme psali ve škole, ale to mě nijak zvlášť nebavilo, protože zkuste napsat něco smysluplného na téma VŘSR nebo sjezd komunistické strany. To jsem věděla, že takovéhle věci psát nechci. Takže jsem se takovým psaním tehdy nijak zvlášť nezaobírala. Věděla jsem, že nechci jít studovat žurnalistiku, protože by mě asi nebavilo psát do novin nebo psát články na zakázku. Věděla jsem přesně, že chci psát knihy. A nějak jsem netlačila na pilu.

Jak dlouho jsi vlastně učila?

Na té obchodní akademii jsem učila jedenáct let a potom jsem měla sedmiletou nebo osmiletou přestávku, kdy jsem byla na volné noze a psala jsem Slepou mapu. A pak jsem dostala naprosto skvělou nabídku na učení na jazykové škole v pomaturitních kurzech a to byla skvělá práce. Opravdu. A tam jsem byla asi taky do roku 2013. Takže těch šest let od té doby jsem zase byla na volné noze.

Co tě na učení nejvíc bavilo?

Je to zvláštní, že mě to bavilo, protože jako studentka jsem školu moc ráda neměla. To jsem se docela nudila. Ale když jsem začala učit, tak jsem zjistila, že to je úžasná tvůrčí práce, jste ve styku s lidmi. Kupodivu mě to chytlo a učila jsem moc ráda.

Chybí ti někdy učení? Kontakt s mladými lidmi?

Učení mi vyloženě nechybí, nahrazuji to besedami. Když jsem si představovala, jaký je asi život spisovatelky, tak jsem si představovala, že budu sedět u stolu, budu sedět u počítače a budu si tak hezky psát, budu se dívat oknem do té krásně upravené zahrady a budu mít takový ten svůj klid. A po tom jsem opravdu dost toužila. No a zjistila jsem, že všechno je úplně jinak, že okolo toho psaní je spousta jiných věcí, které se na to nabalují a které ten kontakt s lidmi skutečně bohatě zajišťují. Takže musím říct, že jezdím po besedách a dávám rozhovory. A je toho prostě víc. Takže se teď opravdu nacestuji daleko víc, než když jsem byla paní učitelka. Rozhodně se tedy necítím osamělá. Naopak teď opět toužím, až budu mít tu chvilku klidu, až budu moci zasednout k tomu počítači a v klidu si psát.

Jak píšeš? Máš vymyšlené náměty nebo postavy? Nebo nějaké útržky dějů?

Vždycky musím mít dopředu vymyšlený příběh, ale na začátku knížky nebývá příběh, ale nějaké téma, které mě zrovna zajímá. Třeba u té poslední knihy Tiché roky to bylo nedorozumění mezi lidmi. Jak se lidé zraňují slovy. Jak si mnohdy nedokážou vyjasnit problémy, které jsou třeba v rodině mezi nejbližšími. To vidí kolem sebe, myslím, každý. A říkala jsem si, že by nebylo špatné se nad tím zamyslet a nějakým způsobem to literárně zpracovat. Proč a jak k tomu dochází a jestli z toho existuje nějaká cesta ven. A k tomu jsem si teprve vymyslela nějaký příběh o těch tichých rocích. Je to příběh otce a dcery, jak jsou dva lidé v jedné rodině, žijí vedle sebe a vlastně o tom druhém nic moc nevědí a vlastně se pořádně neznají. Takže nejdříve je téma, pak je příběh. A když už mám příběh vymyšlený, tak v tu chvíli začnu dělat rešerše. Začnu si dohledávat víc o době, o které chci psát. A když to mám tak nahrubo dané dohromady, začnu psát. Samozřejmě že i během toho psaní musím spoustu věcí dohledávat. A příběh se mi během psaní proměňuje, takže jsem ho ještě nikdy nenapsala přesně tak, jak ho mám původně vymyšlený. Ale k tomu konci, ke kterému chci dospět, jsem prozatím dospěla vždycky.

Zvrtlo se ti někdy něco, že jsi sama sebe překvapila?

Vždycky se mi něco zvrtne. Přibude mi nějaká postava, nebo naopak nějaká postava, kterou jsem původně považovala za podstatnou, důležitou nebo téměř hlavní, mi tam najednou začne nějakým způsobem překážet nebo přebývat. Prostě se mi ten příběh začne posunovat trošku jinam a začne se vyvíjet.

Svou první knížku, román Slepá mapa, jsi psala více než deset let…

…pak ještě další dva roky trvalo, než spatřil světlo světa.

Paní Rowlingová, když napsala Harryho Pottera, obešla asi patnáct nakladatelství a všude ji odmítali, že je to moc dlouhé, moc komplikované, že děti chtějí číst málo a že se čte obecně málo. Jakou zkušenost s nakladateli jsi udělala ty?

Já jsem tu knížku dopsala na podzim 2011 a vlastně jsem nevěděla, co s ní. A protože v té době moje starší dcera už dostudovala vysokou školu, obor knihovnictví, tak jsem ji považovala za odbornici v oboru a obrátila jsem se na ni. A říkala jsem jí: „Jituš, poslouchej, já jsem napsala knížku.“ A ona říkala: „Jako fakt?“ Protože já jsem se bála to doma říkat, aby si ze mě neutahovali, že „maminka je spisovatelka“. Takže mi poradila: „Nejlepší české nakladatelství je Host. A já jsem ji poslechla, poslala jsem knížku do nakladatelství Host a oni mi během týdne odpověděli, že dávají knížku panu šéfredaktorovi. A já jsem si v tu chvíli myslela: „Tak to je skvělé! To znamená, že knížka se tedy asi líbila.“

A za čtrnáct dní vyjde…

Tak nějak. Jenomže pak se půl roku nedělo vůbec nic. A pamatuji si, že už jsem si právě říkala, že jim zkusím napsat znovu, případně to pošlu jinam. A v pátek 13. dubna 2012 – v pátek třináctého – mi přišel e-mail z nakladatelství Host, a i když nejsem pověrčivá, ten pátek třináctého mi byl podezřelý. A když jsem e-mail rozklikla, tak ve velice laskavém tónu mi šéfredaktor, pan Mirek Balaštík, psal, že se mu knížka líbí a že mi ji rádi vydají. Tak to mi udělalo velkou radost. Ale pak trvalo ještě další rok, než knížka vyšla – vyšla v červnu 2013. Takže to byl trochu zdlouhavý proces.

No, píše se o tobě jako o pozdní debutantce.

Ano.

Ale o úspěšné debutantce. Ročně u nás vyjde sedmnáct tisíc knížek, ale málokdo se psaním uživí. Překládáš dál?

Už ne tak intenzivně, ale kdyby bylo potřeba, tak budu znovu dál překládat. Nechci se stát na tom psaní závislou. Nechci si říkat: Teď musím napsat knihu, abych se uživila. Nechci prostě cítit ten tlak. Chci, aby to psaní pro mě pořád bylo tím, čím bylo na začátku, takovou radostí, a ne povinností.

Není to tedy tak: Potřebujeme novou střechu, honem musím něco napsat?

To opravdu ne. Myslím, že to by na těch knížkách bylo poznat. A to bych nechtěla. Já opravdu chci psát v klidu a tak, jak mně to vyhovuje.

Z angličtiny jsi překládala hodně červenou knihovnu. Proč?

To má svůj důvod. Když jsem začala překládat, tak jsem napsala do několika nakladatelství a toto bylo vlastně jediné, které se mi tehdy ozvalo zpátky. A řekli mi, že mi pošlou zkušební překlad. A já se tam tak nějak zachytila drápkem a záhy jsem zjistila, že je pro mě velice fajn tohle překládat, protože červená knihovna je zcela bezpříznaková literatura. To nepoznáš, jestli to psal ten nebo ten. Prostě jako kdyby to psal všechno jeden autor nebo jedna autorka.

Takže od nich nechytíš manýry?

Přesně! Nemůže mě to nějakým způsobem vůbec ovlivnit. Nemůže to ovlivnit můj styl. Nemám se čím nakazit, takže mně opravdu toto překládání vyhovovalo a ráda jsem to dělala.

Dnes je hodně autorů knih, potkáváš se s nimi na společných akcích? Společných čteních a podobně? Jak tě přijali spisovatelé?

Je pravda, že já jsem tak trochu bokem tím, že nežiji v Praze. Takže ze začátku jsem nikoho neznala. Byla jsem takový solitér. Teď, jak víc jezdím po veletrzích a různých akcích, potkávám své kolegy a zjišťuji, že to jsou moc příjemní lidé. Mám už mezi nimi i kamarádky, už se třeba domlouváme, že se potkáme, až přijedu do Prahy. Zatím mám samé dobré zkušenosti.

Takže tě neberou jako konkurentku?

To by bylo špatně, protože každý píšeme to svoje. Jsou různí čtenáři a chtějí různé knihy, tak každý spisovatel chce psát podle sebe. Je to tvůrčí práce a myslím, že by tam měla existovat nějaká pospolitost. Když jedu na rezidenční pobyty, kde je víc spisovatelů, nebo když spolu sedíme s jinými autory a povídáme si o knížkách, mně to naopak dodává chuť do práce.

Tvoje dětství a dospělost vypadá na takový poklidný, harmonický tok událostí. Máš dvě dospělé děti, manžela, vnoučata. Kam tedy chodíš na ty vztahové propletence a dramata?

Já se ráda dívám kolem sebe, ráda poslouchám příběhy a lidé mi ty příběhy rádi vyprávějí. Takže já mám pocit, že to okolo sebe tak jakoby nasávám. Všechno okolo sebe vnímám a v tom okamžiku, kdy to potřebuji nebo kdy chci něco napsat, mi to nějak vyplouvá z toho podvědomí. A samozřejmě, že nikdy nepoužiji konkrétní příběh nebo konkrétní situaci, kterou mi popsal třeba někdo z mých přátel nebo známých nebo kterou jsem viděla okolo sebe. Ale z těch střípků se to poskládá. Ale zvláštní na tom je, že si při tom psaní uvědomuji i ten svůj život i to, co já dělám špatně a co bych měla dělat jinak. Takže se dost snažím poučit. To je takový můj závazek a dávám si ho téměř každodenně, že si nesmím stěžovat, protože si nemám na co stěžovat. Protože to je prostě život. Dějí se věci dobré, věci špatné a stěžovat si je v podstatě zbytečné. A takových věcí je víc. Prostě si myslím, že člověk by se měl z toho, co zažije a prožije, vždycky trošku poučit.

Takže psaní je tvůj způsob psychoterapie?

Ano, přesně tak! Psaní je moje psychoterapie.

Máš přehled, kolik vlastně vyšlo vašich knížek?

Celkově více než dvě stě tisíc. Tak to uvádí nakladatelství Host.

Píšeš další knihu? Máš nějaký námět ke zpracování?

Mám nápad na další knihu, dělám si rešerše, načítám si, mám nějaké poznámky. Napsala jsem už první dvě kapitoly, ale chybí mi ten čas. Doufám, že mi nápady nedojdou ani do budoucna, ale zatím se opravdu soustředím na to, co píšu zrovna teď. Ten podstatný, velký nápad přijde v průběhu psaní té knihy, kdy už mám opravdu vymyšlený příběh, kdy už jenom píšu, dávám to dohromady, tak v tu chvíli mě napadají nějaké další věci. A já si uvědomím, že to už nemohu dát do téhle knihy, že už by to bylo moc, a těším se, až to začnu zpracovávat v další knize.