Článek
Dominik Landsman v ní vypráví osudy výjimečných českých sportovců, aby jim rozuměli i školáci. Spolupracoval na ní s projektem Bez frází.
Myslíte si, že vaše kniha skutečně zvedne děti ze židle, odtrhne je od počítačů?
Tak samozřejmě, záměr té knihy je takový, ale realita nebude asi úplně tak veselá. Tam jde spíš o to, aby to děti minimálně inspirovalo. Nečekám, že po vydání té knihy 90 procent všech dětí vstane, zapálí počítače a půjde si ven zakopat s míčem, to asi ne. Ale jednou z těch motivačních berliček by to být podle mě mohlo. Jak tam představuji různé sportovce, kteří v podstatě něco dokázali v tom sportu, i když ten sport není v podstatě známý, tak je to třeba bude motivovat.
Už na to máte nějaké reakce, že skutečně některé děti vyběhly do ulic?
Reakce na to zatím ještě nejsou, protože knížka je teprve v předprodeji a až příští týden bude v knihkupectví, takže v podstatě děti to ještě nemají. Těžko teď předjímat, jaké budou reakce, ale samozřejmě já společně s lidmi z projektu Bez frází věříme, že budou ty nejlepší a děti budou natěšené a hned vyběhnou a třeba si zkusí nějaký sport.
Vy na knize spolupracujete s projektem Bez frází, který se věnuje popularizaci sportu. Na jejich stránkách se o knize píše, že má ukázat dětem, že je fajn se občas jít proběhnout a kopnout do balonu a že existují i lidé, kteří se proslavili tak, že na sobě v reálném světě makali a šli za svými sny. Vy sám jste měl v dětství takové vzory?
Já jsem v dětství sportoval poměrně dost, nicméně vyloženě konkrétní vzory jsem úplně neměl. S tím mám trochu problém i teď, že nemám vyloženě nějaké vzory, které by vyčnívaly. Samozřejmě i tehdy tam bylo pár lidí, ke kterým jsem trošku vzhlížel, říkal jsem si, že bych eventuálně chtěl být jako oni. Sem tam vzpomínám, když jsem byl malý, že jsem se díval na olympiádu a tam byl desetiboj. A vím, že se mi vždycky líbila atletika a třeba zahraniční atleti, tak to se mi líbilo a chtěl jsem být jako oni. Chtěl jsem běhat, hlavně stovka se mi líbila, takže jsem začal chodit na atletiku, možná i v rámci toho, že jsem se na to díval a chtěl jsem běhat také tak rychle, protože to je hrozně měřitelné. Ta stovka je krásná v tom, že buď jste nejrychlejší na krátké vzdálenosti, nebo prostě nejste. To se mi líbilo. Možná, že ti sprinteři byli jedni z těch mých vzorů.
Vaše knihy se většinou dosud věnovaly pohledu dospěláka na život s dětmi, například kniha Deníček moderního fotra, kde popisujete život na rodičovské dovolené. Teď jste přesedlal na sportovní tematiku, co vás na tom lákalo?
Já jsem napsal ještě dvě dětské knihy, které jsou vyloženě pro děti, a lidem z Bez frází se to asi líbilo, a tak mě oslovili, že by chtěli napsat knížku pro děti, která by byla psaná trochu takovým tím dětským jazykem. To jsem měl problém i já, když jsem četl svému dítěti, tak ty knížky byly docela dost naivní a přišly mi takové nesoučasné. Tak ty knížky pro děti jsem psal v tom trochu, nechci říct v moderním stylu, to ne, ale jazykem těch dětí, aby se jim to líbilo, a to patrně oslovilo i lidi z Bez frází a oslovili mě, jestli bych jim nechtěl jednu knížku napsat. Vzít nějaké sportovce a přepsat to, aby se to líbilo dětem.
Vy je představujete formou, kdy si povídají spolu dva kamarádi během hraní počítačových her, a jeden z nich vypráví příběhy o různých sportovcích, které slyšel od svého otce. Jak jste přišel na tuhle formu?
To mě tak nějak napadlo, když jsem přemýšlel, jak to pojmout. Začít psát rovnou o těch sportovcích mi přišlo takové přitažené za vlasy, tak mě napadlo, že bych to vlastně mohl spojit jako konfrontaci dětí s reálnými lidmi.
Ten kluk vyprávějící příběhy se jmenuje Čeněk, je to inspirace vaším synem?
To ani ne, to jméno je čistě náhodné. Jak pořád používám jméno Čeněk, tak už ho teď musím používat, když označím nějaké dítě v knížce, protože bych ho stejně začal brzy používat, jak jsem z toho zblblý. Takže je to náhoda a inspirací zatím úplně není, protože v knížce je tomu dítěti kolem 10, 11 let a moje dítě tak staré není, takže je čistě vyfabulované.
Kniha je vyprávěna očima dvou chlapců, kteří hrají počítačové hry, pro koho si myslíte, že tohle je vlastně určené? Protože ne všechny děti hrají hry, a co třeba holky?
No tam je to, že ne vyloženě hrají hry, ale oni se dívají na youtubery, jak hrají hry. A youtubery sledují i holky. Mám syna, který sleduje youtubery, tak já úplně neznám youtuberky, takže já jsem musel vycházet z toho, co znám. I vzhledem k tomu, že v knížce jsou tři sportovkyně, tak si úplně nemyslím, že by to nemohlo oslovit i děvčata.
Koretně nekorekrní humor
Vy tu knihu píšete jakýmsi nekorektním humorem, je to jediná cesta, jak děti zaujmout?
To nevím, podle mě těch cest je víc, ale tohle je moje cesta. On ten humor zas není úplně nekorektní humor, je v podstatě podle mě neškodný, akorát děti i ty školou povinné nemluví jako z učebnic, nemluví spisovně. Samozřejmě mluví sprostě, to v knížce není. Ale snažil jsem se to psát jazykem těch prepubertálních dětí, které může štvát, jak je všude ta spisovná řeč, všichni jsou Mirkové Dušínové a tak.
Já spíš narážím, že v příběhu o stolním tenistovi Petru Korbelovi jste jeho čínského soupeře nazval „kung pao“, utahujete si z handicapu neslyšící lyžařky Terezy Kmochové, jak může slyšet startovací výstřel, jestli do ní někdo musí šťouchnout klackem. Jestli tohle je korektní, nekorektní, za čárou, nebo prostě jen zábavné?
No pro mě je to zábavné, hrozně záleží, jak má kdo nastavené ty hranice v dnešní hyperkorektní době. Co se teď děje, je až uhozené. Třeba u té lyžařky mě samotného zajímalo, jak se dozví, že může startovat, tak jsem se po tom pídil a zkoušel jsem se vžít do té dětské mysli, jak by si mezi sebou povídaly ty děti. Protože děti mezi sebou také nejsou korektní. Podle mě ani nevědí, co je korektnost. Stran té korektnosti, každý to má nastavené jinak, ty hranice, a z mého pohledu v té knížce se nikomu nevysmívám, vysmívat se je něco jiného než dělat humor. Vysmívání nemám rád a humor v rámci nějaké určité skupiny, například těch neslyšících, tam si myslím, že to je v pohodě. Oni to ti sportovci samozřejmě četli, i ta samotná lyžařka, co jsem o ní psal, a všichni to schválili.
Nikdo se neurazil?
Nikdo se neurazil.
Protože vy tam používáte i reálné youtubery, které ti dva kluci sledují, jak hrají hry. I od těch máte reakci?
Tam ti youtubeři jsou v podstatě jen jako v pozadí a jestli třeba se někdo urazí a bude to žalovat, což si jako úplně nemyslím, že by měli, tak se to potom se bude řešit jinak, nebo později.
Atlet Dvořák je bourák
Jakou šanci dáváte ve světle moderních technologií, kdy téměř každé dítě zřejmě má dneska chytrý telefon, počítač, sleduje Instagram, médiu jako je kniha, na úspěch?
Já věřím tomu, že tam nějaký úspěch je. Je potom na samotných rodičích, aby děti vedli k četbě, protože se asi shodneme, že je to potřeba také občas je vytáhnout nejen na ten sport, ale i si něco přečíst. A já i dneska pozoruji, jak jsem vydal ty dětské knížky, že spousta dětí i píše, že je to super, že se jim to líbí. A to mám vždycky hroznou radost, že dítě, i když má kolem sebe YouTube, i když má kolem sebe různé hry, tak si vezme knížku a samo od sebe si začne číst. Já to beru jako velký úspěch.
Kterou postavu kterého sportovce máte nejoblíbenější z celé té knížky, jestli máte?
Já mám nejoblíbenějšího sportovce atleta Tomáše Dvořáka, to je podle mě takový prototyp bouráka - a mně se prostě hrozně líbí, hrozně dobře se to psalo. A z dob té knížky i předtím je to jeden z mých nejoblíbenějších sportovců.
