Výdech: Environmentální žal už není tabu. Nálada ve společnosti se mění

Ještě před pár lety se o environmentálním žalu moc nemluvilo. Dnes už to naštěstí není tak velké stigma, říká psychoterapeutka Zdeňka Voštová. Pokud se ale přece jen potkáte s odsudky, měli byste vědět, že jde dost možná o obranný mechanismus jejich autorů.

Nejen o tom jsme si povídali v nové epizodě podcastové série Výdech s terapeutkou Zdeňkou Voštovou, která se zaměřuje právě na environmentální žal. Negativním pocitům vyvolaným představou zániku planety nebo uvědoměním si zásadní – a často definitivní – změny v přírodě se věnuje zhruba pět let.

„Řekla bych, že jen za tu dobu se situace velmi proměnila. Když se předtím někdo zmínil o environmentálním žalu, tak lidé – vyjma úzké skupiny environmentalistů nebo ekologů – vůbec nevěděli, o čem je řeč. Ptali se, co to vlastně je,“ říká Voštová.

Sama je vystudovaná právnička, která se později stala psychoterapeutkou a zaměřila svou pozornost na ekologickou úzkost, protože si jí sama prošla. Konkrétně ve chvíli, kdy přivedla na svět první dítě.

Jakkoli jde o náročný psychický proces, naučila se s ním pracovat. Pochopila ale, že minimálně v českém prostoru není téma dostatečně zažité. A to i přesto, že o klimatu diskutujeme už dlouho. Voštová proto kvituje, že se nálada ve společnosti v souvislosti s environmentálním žalem pomalu mění. Už je snadné dohledat relevantní informace o fenoménu, roste i počet studií a absolventských prací na vysokých školách.

„Jenom v českém jazyce vzniklo za poslední tři roky asi dvanáct diplomových prací. A vznikají další. Zároveň se tomu věnují vědci z celého světa, protože lze jednoznačně pozorovat, že roste počet lidí, kteří nějakým způsobem trpí ekologickou úzkostí,“ zdůrazňuje Voštová.

Navzdory tomu se ale část veřejnosti setkává s nechápavými, či dokonce odsuzujícími reakcemi. Když například influencerka Tereza Hodanová popsala na Twitteru své nepříjemné pocity po požáru v národním parku České Švýcarsko, dostalo se jí výsměchu třeba i od bývalého premiéra Mirka Topolánka.

Kritické projevy se neobjevují zřídka jen ve veřejném prostoru. Můžeme se s nimi setkat i v běžném životě – v rodině nebo mezi kamarády.

„To všechno mohou být odrazy nějakých vlastních obranných mechanismů lidí, kteří tohle říkají. Neříkám, že to tak nutně musí být. Asi bychom se jich museli doptávat. Nicméně to tak může být, protože míra závažnosti klimatické krize, které v současnosti čelíme, v nás může spouštět pocit ohrožení,“ říká Voštová s tím, že právě takový pocit může být natolik paralyzující, až někoho dovede k potřebě před ním utíkat.

Přesně proto pak člověk v záplavě emocí může zvolit cestu bagatelizace a zesměšňování druhých. Ochrání tím sebe před zpracováním těžkého tématu.

V nové epizodě Výdechu o klimatickém žalu jsme dále řešili, jak se s odsudky vypořádat nebo proč se zrovna u tématu environmentálního žalu projevují generační rozdíly. Poslechněte si celý rozhovor v přehrávači v úvodu článku.