Starat se o děti i staré rodiče nemůže nikdo zvládnout sám, ale často to tak je

Kéž by to v rodinách fungovalo tak, že je péče o nemocného seniora běžnou součástí života, že bychom přirozeně přijímali, když blízkému dochází síly, říká klinická psycholožka a psychoterapeutka Martina Kukolová.

„Dříve generace vyrůstaly společně. Lidé pak brali to, že jeden člen rodiny stárne a ztrácí síly, jako součást života, že to tak prostě je. A že je normální si vzájemně pomáhat nebo se střídat v péči o něj,“ vysvětluje v novém dílu podcastové série Výdech o takzvané sendvičové generaci.

Kukolová se ve své praxi dlouhodobě věnuje právě lidem, kteří pečují jak o své děti, tak o své staré či nemocné rodiče.

Protože takový model už dnes spíš neznáme, nabídla psycholožka několik rad pro pečující osoby zatížené rodinnými povinnostmi nad únosnou míru.

Celý rozhovor si můžete poslechnout níže, část nabízíme také v písemné podobě.

Často všechna ta tíha péče leží na jednom člověku. Kvůli tomu, že třeba jeden ze sourozenců řekne, že se nechce nebo nemůže starat o svého starého rodiče. Jak se běžně začleňují členové rodiny do péče o seniora?

Většinou jeden člen rodiny pečuje nejvíc a je seniorovi nebo nemocnému člověku nejblíž. Myslím i fyzicky. A pak to leží povětšinou všechno na něm. Nicméně každá rodina to má nastavené po svém – někdo se podílí jenom finančně, někdo se podílí tím, že zajišťuje nějaké služby, někdo má seniora doma a stará se o něj každý den. Mnohdy se lidi i střídají.

Posluchačka Hana se s námi podělila o příběh: Říká se, že se od nich táta odstřihnul, když se 10 let staral o svou nemocnou maminku s Alzheimerem. Začal u toho ale pít, protože to příliš nezvládal, a potom své dceři vyčítal, že všechno leží jenom na něm. Jak lze uspořádat vztahy v rodině, aby tam nedocházelo k podobným konfliktům?

Nebývá to tak, že jediný konflikt vytvoří takové napětí, které by se nedalo řešit. Záleží, jak je ta rodina zvyklá se podílet na společném běhu, jak je zvyklá řešit problémy, jak je zvyklá se postavit k tomu, když se její člen vyskytne někde na hraně alkoholismu nebo jiného problému. Tím myslím, jestli se všichni zapojí do řešení problému.

Co vídáte ve své praxi?

Bývá to tak, že ze začátku se zapojí všichni, ale časem se prostě vyčerpají. A zrovna v téhle specifické situaci.

Jaký bývá vztah mezi vnoučaty a prarodiči, o něž je v „sendviči“ pečováno? Musí být velmi citlivý. Děti si určitě uvědomují, že jsou jejich prarodiče nemocní nebo že třeba umírají. Ale pro prarodiče musí být ten společný čas velkým zpestřením.

Je to velmi posilující. Babičky a dědečky, starší generaci obecně, těší, když vidí svoje vnoučata, pravnoučata. Je to pro ně velmi obohacující. A je to něco, na co se velmi dlouho těší, pro to vlastně žijí. Nebo lze říci, že z toho žijí.

Jaký je mezi nimi vztah, záleží na tom, jaké jsou vztahy v dané rodině. Ono to také může být tak, že vnoučata nebo pravnoučata jsou od těch nemocných seniorů odříznuta, protože si někdo nepřeje, aby je viděla v takové podobě, aby kvůli tomu měla třeba zkažené dětství. I tenhle extrém se objevuje.

Jinak si myslím, že je docela fajn model, který známe spíš z dřívějška, kdy generace vyrůstaly společně. Pak lidé brali to, že jeden člen rodiny stárne a ztrácí síly, jako součást života, že to tak prostě je. A že je normální si vzájemně pomáhat nebo se střídat v péči.

A sdílet spolu i obyčejné chvíle…

Přesně. Senioři mají obrovskou radost, když jim vnoučata ukážou nějaký výtvor ze školy. Opravdu z toho mají radost. A dítě má zase radost z toho, že někomu udělalo radost. Je to ideální model. Kéž by tak fungoval vždy.

Když už člověk nemůže, snoubení péče o děti i rodiče ho vyčerpává, nemusí jít nutně hned k psychologovi. Existují i jiné druhy pomoci. Jaké?

Lze využít například pečovatelské služby. Ta funguje na principu docházení do domácnosti s tím, že dělá nějaké předem domluvené úkony. Může jít přímo i o formu osobní asistence, která funguje podobně jako ve školách. Člověk tak má tedy asistenta jako svou pravou ruku.

Také je možné využít denní nebo týdenní stacionáře, které mohou fungovat v momentě, kdy je člověk schopný se o sebe nějak starat, případně je rodina schopná zajistit péči, ale ne přes den a v pracovní době. Na závěr zmíním ještě domovy se speciálním režimem nebo domovy pro seniory.

S Martinou Kukolovou jsme také řešili, jak si může pečující osoba zatížená rodinnými povinnostmi alespoň trochu mentálně odpočinout, proč je důležité umět si naordinovat chvíle volna, případně jak si říct o pomoc od ostatních.

Poslechněte si celý rozhovor v přehrávači v úvodu článku.