Nechtějí děti. Příčinou je strach z budoucnosti

Mladí lidé se nebojí zakládat rodiny kvůli tomu, že nechtějí zvyšovat svoji uhlíkovou stopu. To je mylná zkratka. Váhání nad rodičovstvím souvisí se strachem z budoucnosti.

„Mají strach, jestli by své děti nepřivedli do extrémně nestabilního světa, ve kterém by je nečekal dobrý a spokojený život,“ říká v nové epizodě podcastové série Výdech terapeutka Zdeňka Voštová, která se zaměřuje na problematiku environmentálního žalu.

Jako odbornice dlouhodobě pomáhá klientům trpícím úzkostí a beznadějí kvůli následkům klimatických změn a neudržitelného způsobu života. Jejich obavy v souvislosti s rodičovstvím chápe, a i když sama děti má, opačnou volbu respektuje.

Celý rozhovor s terapeutkou Voštovou si můžete poslechnout v přehrávači níže. Část nabízíme také v přepisu.

Environmentální úzkost se netýká nutně jen západního světa. Někteří lidé, a to je asi dobré si uvědomit, třeba vlivem klimatické změny přicházejí o vlastní identitu. Příkladem mohou být Inuité.

Někdy nás to může vlastně zpochybňovat i v tom, co jsme to vlastně za lidi, když dopouštíme, že se dějí krize takového rozsahu a zanikají celé ekosystémy. Můžeme zpochybňovat i to, jaký je tedy smysl našeho bytí, jestli má vůbec smysl přivádět na svět další děti.

Velmi často se děje, že za mnou přicházejí mladí lidé, kteří zvažují, zda vůbec mít děti. Někdy se v médiích hovoří o tom, že ten důvod, proč lidé v souvislosti s tímto váhají, je takový, že nechtějí zvyšovat svoji uhlíkovou stopu. Ale musím říct, že s tím se setkávám minimálně.

Co je tedy tím skutečným důvodem?

Mnohem častější důvod, proč lidé, se kterými se setkávám, váhají nad rodičovstvím nebo ho odkládají, je takový, že zkrátka mají strach. Strach z toho, co by vlastně jejich děti čekalo za budoucnost, jestli nepřijdou nějaké války, vleklá sucha, hladomory, obrovské migrační vlny. Zkrátka, jestli by své děti nepřivedli do extrémně nestabilního světa, ve kterým by je nečekal dobrý a spokojený život.

To je vlastně i nejčastější reakce našich posluchačů na otázku, v jaké formě pociťují environmentální žal. Nutno říct, že je to hodně citlivé téma. Když jsem si s našimi posluchačkami psala, zarazila jsem se u toho, nechtěla jsem se jich dotknout. A teď nemyslím, že bych jim to chtěla rozmlouvat, ale spíš je to pro mě jako rodiče neznámá debata. Zajímalo by mě, jak se k tomu stavíte s klienty vy v roli terapeutky?

Možná je dobré v první řadě říct, že jako psychoterapeut nikdy nikomu neradím. To ani není cílem psychoterapie, spíše je mým cílem pomoci člověku, aby mohl žít svůj život autenticky. A v tomhle případě zkoumám nebo nějakým způsobem pomáhám tomu člověku prohloubit si své uvědomování. Jestli jde třeba o nějaký vnitřní konflikt v něm.

Jedna část ženy (může to být ale samozřejmě i muž), říká, že by chtěla mít dítě a že touží po mateřství. Jenže druhá část říká, že má strach, cítila by se provinile, a možná jí to přijde i sobecké. V terapii můžu dát nějaký bezpečný prostor k tomu, aby mohly tyhle dvě části dostat větší slovo. Aby si klienti mohli říct, co všechno se za tím skrývá v nějakých hlubších rovinách. Já jsem v podstatě mediátorkou toho vnitřního dialogu.

Je to podobné, jako když za mnou přijdou dvě znesvářené strany, které se třeba soudí o majetek, a já jim díky mediačním technikám umožňuji, aby se navzájem víc slyšely a našly společnou platformu pro sdílení svých potřeb. To samé vlastně provádím i v případě psychického konfliktu.

To je zajímavé. Zvlášť proto, že se s tímhle vnitřním konfliktem potýká mnoho mladých žen. A takové téma bude, aspoň myslím, ještě dlouho rezonovat…

Mám pro to velké porozumění. Pro ty pochybnosti, pro to váhání. Já sama mám dvě malé děti a naprosto rozumím tomu, když se někdo rozhodne to riziko, když to tak řeknu, nepodstoupit. Vede mě to k jedné věci, a sice, že bychom si měli dopřát návrat k přítomnosti.

Jak to myslíte?

My v hlavách hodně řešíme nějaké potenciální scénáře do budoucnosti. Jak to možná bude jednou vypadat, jaká katastrofa se může stát. A ono to může být v něčem užitečné. Když třeba nasloucháme vědcům, kteří nám katastrofické scénáře sdělují už asi 40 let, může to být velmi dobré pro to, aby společnost začala jednat. Ale zároveň to může být v něčem i trochu sebedestruktivní. Zvlášť když se těmi scénáři necháme zavalit a přestaneme žít tady a teď. Ono je to „tady a teď“ možná trochu zprofanované spojení, ale zároveň je v tom velká moudrost.

Je tedy řešením zůstat v přítomnosti?

Když se nám podaří dostat zpátky do přítomnosti, třeba skrze naše tělesné prožívání nebo skrz to, že nahlížíme na to, co se nám aktuálně děje, možná z trošičku většího odstupu, tak to můžeme třeba aspoň na chvíli odsunout. A podívat se na to, co chceme a po čem toužíme teď. V přítomnosti.

V nové epizodě jsme dále řešili, jak si pomoci při pocitech úzkosti, proč terapeuti doporučují aktivismus nebo dobrovolnictví či jak se vypořádat s odsudky okolí. Poslechněte si celý rozhovor v přehrávači v úvodu článku.