„Mimořádně úspěšní lidé i mimořádní loseři.“ Jaký je život s ADHD

„Osobně znám hodně lidí s ADHD z té první jmenované skupiny. Jsou to lidé, kteří jsou i přes svou diagnózu velmi úspěšní, mezi nimi třeba i někteří moji kolegové. Jmenovat je ale nebudu,“ říká s úsměvem psychiatr Pavel Mohr z Národního ústavu duševního zdraví, který současně působí na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Podle něj totiž rozhodně neplatí, že by porucha pozornosti kohokoli definovala. I když se pacientům s ADHD často svým způsobem uleví, když konečně odhalí důvod dílčích neúspěchů v životě, není dobré žít v představě, že existuje rovnítko mezi diagnózou a člověkem.

Část rozhovoru podcastu Výdech vám přinášíme i v přepsané formě níže. Celou epizodu si můžete poslechnout v přehrávači:

Naše posluchačka, paní Linda, byla diagnostikována po čtyřicátém roku života. A hodnotí to tak, že člověk s ADHD může být současně velmi úspěšný, ale také hodně velký loser.

Že mohou být lidé s ADHD velmi úspěšní lidé, tak to můžu podepsat. Osobně znám spoustu lidí, také kolegů, kteří dosáhli vysokých postů. A jsou velmi úspěšní. A nebo jsou to lidé, kteří jsou třeba kreativní, kteří dokážou nekonvenčnost a invenci využít k tomu, že se odlišují od těch ostatních.

To nám mimochodem posluchači s ADHD, kteří napsali do virtuální poradny Výdechu, potvrzují. Není to ale jen o úspěších. Například paní Jitka kromě toho popsala jisté potíže v osobním životě, konkrétně v tom partnerském. Teď sice našla nového partnera, který má také ADHD, a ulevilo se jí, že nemusí neustále vysvětlovat rozdílnosti v chování, ale v předchozích vztazích byla její porucha problémem. Jak fungovat ve vztahu, pokud má jeden z partnerů poruchu pozornosti?

Vyžaduje to rozhodně velkou dávku tolerance, trpělivosti a porozumění ze strany partnera. Může být oporou a může tomu dotyčnému pomoci v tom, aby zvládal problémy. Může být tolerantní k tomu, že jeho protějšek nikdy nikam nepřijde včas, že zapomene na schůzku nebo že pořád ztrácí klíče a mobily, případně že mu trvá, než se někam vypraví, a také že často mění plány. To jsou všechno věci, se kterými se setkáváme. Takže abych to shrnul, je to o porozumění a velkorysosti.

Docela často od lidí s ADHD slýchám, že trpí pocitem selhání, frustrace a výčitkami, protože cítí, že jejich výkon neodpovídá jejich schopnostem. Jak se s tím vypořádat?

První věc, která je strašně důležitá, je edukace. To znamená, že se člověk dozví o tom, jaké jsou příčiny jeho selhání, případně proč nedosahuje stejných výsledků jako vrstevníci, a že to přitom není o intelektu. Není to o kognitivních schopnostech, ale o tom, že nedokáže podat takový výkon, na který by měl mít. Člověku se při vědomí tohoto často uleví - zjistí, že to není o něm, ale že to je o nějaké poruše, o nějaké nemoci. Myslím si, že to je ten první krok.

Mimochodem, je ta porucha dědičná?

Ano, je. Vidíme velký vliv dědičnosti. Hovoří se až o 76 procentech vlivu. Vedle jiných nespecifických faktorů je vliv genů zcela nezpochybnitelný. Často se setkáváme s tím, že je porucha pozornosti nejprve diagnostikovaná u dětí. A teprve až když jdou rodiče s dítětem za odborníkem a ten jim vysvětluje, co je ADHD, tak zjistí, že jeden z rodičů byl v dětství úplně stejný. Takže mu to najednou začne zpětně celé dávat smysl a zjistí, že sám trpěl stejnými potížemi.

V Česku se mluví o tom, že lidé nejsou adekvátně léčeni, případně že unikají pozornosti odborníků. Co by se podle vás mělo změnit v systému české psychiatrie, případně psychologie či psychoterapie, aby k tomu nedocházelo?

Já spoléhám hodně na nastupující mladou generaci, kterou edukujeme v rámci specializačního vzdělávání. Hovoříme zvlášť o terapeutických možnostech a myslím, že se to pomalu mění. Ale máte pravdu, setkáváme se i s tím, že někteří starší ambulanti říkají, že nechtějí pacienty s ADHD léčit a že by je měli léčit v nějakých specializovaných centrech.

Já si přitom myslím, že to patří k základní výbavě dovednosti každého psychiatra, aby byl schopen léčit jakoukoliv jinou duševní nemoc v dospělosti. Souvisí to nicméně s jejich obavou k léčbě. Tedy že nechtějí předepisovat stimulaci, protože to je něco, čeho se bojí. A přitom je to trošku paradox, protože zrovna třeba u stimulací, které používáme k léčbě poruch pozornosti, je riziko vzniku závislosti relativně nízké.

V rozhovoru také řešíme, jak se ADHD diagnostikuje, jak vypadá léčba poruchy pozornosti a jak může člověk změnit své návyky, aby zvýšil kvalitu života poruše navzdory. Poslechněte si celý díl podcastu v přehrávači v úvodu článku.

Touto epizodou první série podcastu Výdech končí. Budeme rádi za zpětnou vazbu. Jak se vám rozhovory o duševním zdraví líbily? Napište na e-mailovou adresu vydech@sz.cz. Děkujeme.